21 Cdo 451/2015

27. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 243b odst. 2
  • Zpr - § 55 odst. 1 písm. b)
  • Zpr - § 41 odst. 1 písm. a)
  • Zpr - § 38 odst. 1 písm. b)
  • Zpr - § 301 odst. 1 písm. a)
  • Zpr - § 103 odst. 1 písm. a)
  • ZoDP - § 39 odst. 1 písm. a)

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně P. Č. S., zastoupené JUDr. Františkem Kosíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 30, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra ČR se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3, , o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 59/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2011 č.j. 62 Co 223/2011-102, takto:

Rozsudek odvolacího soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. září 2010 č.j. 14 C 59/2010-60 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:


Dopisem ze dne 25.2.2010 č.j. OKFK-30-ČJ-2010 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce. Jako důvod tohoto opatření uvedla, že po ukončení dočasné pracovní neschopnosti dne 4.2.2010 žalobkyně „až do současnosti“ do práce nenastoupila, a její „nepřítomnost v práci je od tohoto data posuzována jako neomluvená absence“.

Žalobkyně se žalobou podanou dne 16.4.2010 domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 3.3.1999, a od 1.5.2006 byla zařazena do odboru korupce a ochrany zájmů Evropské unie. Od roku 2006 měla dlouhodobé zdravotní problémy způsobené bolestmi zad, z důvodu zhoršení zdravotního stavu byla od září 2007 do června 2008 v pracovní neschopnosti a rozhodnutím Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 12.5.2008 byla uznána plně invalidní, neboť poklesla její schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66%. Žalovaná pak poskytla žalobkyni na její žádost do 8.6.2009 pracovní volno bez náhrady mzdy, následné žádosti o prodloužení pracovního volna bez náhrady mzdy do 31.8.2009 již nevyhověla a vyzvala žalobkyni k nástupu do zaměstnání. Ošetřující lékařka potvrdila žalobkyni od 15.6.2009 do 3.2.2010 pracovní neschopnost, a před jejímž koncem, dne 2.2.2010, požádala žalobkyně žalovanou o převedení na jinou práci. Žalovaná sice dopisem ze dne 17.2.2010 na tuto žádost „formálně reagovala, ve skutečnosti však nikdy neměla zájem žalobkyni vyhovět“. Podle názoru žalobkyně měla žalovaná „nepochybně hodnotit důvody neúčasti v práci v době těsně před okamžitým zrušením pracovního poměru nejen z pohledu toho, že žalobkyně je plně invalidní, ale zejména z toho pohledu, že žalobkyni zdravotní stav výkon práce neumožňoval“.

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 22.9.2010 č.j. 14 C 59/2010-60 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poukázal na skutečnost, že žalobkyně v žádosti o převedení na jinou práci nepředložila lékařský posudek vydaný poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který tento lékařský posudek přezkoumává, „aby bylo možno uzavřít, že žalobkyně pozbyla vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě způsobilost konat dosavadní práci“. Vzhledem k tomu nebylo povinností žalované žádosti žalobkyně o převedení na jinou práci podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. a), e) zák. práce vyhovět. Podle názoru soudu prvního stupně žalobkyně tím, že měla celkem 15 neomluvených absencí, porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem a naplnila tak zákonnou podmínku pro okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, neboť i přes své obtíže si „nutně musela uvědomovat závažnost svého jednání.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2.11.2011 č.j. 62 Co 223/2011-102 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že „žalobkyni po 4.2.2010 žádná zákonná překážka v práci v plnění pracovních povinností nebránila, a bylo proto její povinností se do zaměstnání řádně dostavit a konat práci podle původní pracovní smlouvy. Na tom nic nemění ani to, že byla rozhodnutím Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 12.5.2008 uznána plně invalidní a že podle lékařské zprávy MUDr. Ludmily Plockové by mohla pracovat pouze dvě hodiny denně, pokud by tato práce byla adekvátní jejímu zdravotnímu stavu, tedy pokud by se jednalo o práce administrativního charakteru bez zvedání břemen, dlouhého stání, práce v předklonu apod.“ Lékařská zpráva MUDr. Plockové však není lékařským posudkem ve smyslu ustanovení § 20 zákona č. 20/1966 Sb., a rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 12.5.2008 je rozhodnutím podle zákona č. 155/1995 Sb., nikoliv podle zákona č. 20/1966 Sb. Nepřítomnost žalobkyně v práci ve dnech od 4.2.2010 do 25.2.2010 lze tudíž považovat za neomluvené absence, neboť žalobkyně porušila své povinnosti vyplývající pro ni z ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce. Žalobkyně tak svým jednáním porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem a žalovaná byla oprávněna s ní okamžitě zrušit pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Za otázku zásadního právního významu považuje, zda „i přes vědomí o tom, že zaměstnanec nemůže konat dosavadní práci“, může zaměstnavatel požadovat „i přes neexistenci lékařského posudku vydaného zařízením závodní preventivní péče nebo rozhodnutí příslušného správního úřadu (orgánu), která lékařský posudek přezkoumává, aby zaměstnanec dále konal dosavadní práci v nezměněném rozsahu“, zda je právem zaměstnance ve výkonu práce nepokračovat do doby úpravy podmínek výkonu práce, aniž by takové nepokračování v práci představovalo porušení právní povinnosti. Dovolatelka má za to, že zde není rozhodující existence lékařského posudku, ale objektivní zdravotní stav zaměstnance. V uvedeném případě žalobkyně objektivní zdravotní stav znemožňující její výkon dosavadní práce i přes neexistenci lékařského posudku žalované doložila a oprávněně žádala o převedení na jinou práci. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. (jak bylo též napevno postaveno usnesením odvolacího soudu ze dne 2.9.2013 č.j. 62 Co 194/2013-134), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Z hlediska skutkového stavu věci bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), že žalobkyně pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 3.3.1999 jako hospodářsko-správní referent, poté od 1.12.2004 jako administrativní a spisový pracovník v oddělení závažné hospodářské kriminality a daní a od 1.5.2006 byla zařazena do odboru korupce a ochrany zájmů Evropské unie. V období od 4.9.2007 do 8.6. 2008 byla v pracovní neschopnosti a rozhodnutím Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 12.5.2008 byla uznána plně invalidní, neboť „z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla její schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66%“. Žalovaná poté poskytla žalobkyni na její žádost od 9.6.2008 do 8.6.2009 pracovní volno bez náhrady mzdy, a následně byla žalobkyně od 15.6.2009 do 3.2.2010 v pracovní neschopnosti. Po jejím ukončení však do zaměstnání nenastoupila, ale dne 2.2.2010, požádala žalovanou o převedení na jinou práci „s ohledem na skutečnost, že na základě lékařského posudku, který byl vypracován lékařem závodní preventivní péče z důvodu změny pracovní schopnosti dne 18.1.2010 a který vám byl tímto lékařem zaslán“, nesmí pro možné ohrožení svého zdraví v současné době vykonávat svou práci v plném rozsahu. Dopisem ze dne 17.2.2010 žalovaná žalobkyni sdělila, že s ohledem na lékařskou zprávu MUDr. Plockové jí - za předpokladu, že žalobkyni bude ukončena pracovní neschopnost a nastoupí do zaměstnání - může být upravena pracovní doba tak, aby mohla svou práci v rámci stávajícího pracovního zařazení vykonávat a byla vyzvána, aby předložila rozhodnutí příslušného orgánu o plné invaliditě. Dopisem ze dne 25.2.2010 žalovaná se žalobkyní okamžitě zrušila pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, neboť po ukončení dočasné pracovní neschopnosti dne 4.2.2010 „až do současnosti“ do práce nenastoupila, a její „nepřítomnost v práci je od tohoto data posuzována jako neomluvená absence“.

Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné mimo jiné vyřešení právní otázky, zda lze omluvit nepřítomnost zaměstnance v práci, není-li jeho neschopnost vykonávat práci podle pracovní smlouvy stanovena lékařským posudkem vydaným poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo příslušného orgánu, který lékařský posudek přezkoumává. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, kterou jí dala žalovaná dopisem ze dne 25.2.2010 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění do 31.12.2010, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 347/2010 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s úspornými opatřeními v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí a zákon č. 427/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - dále též jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

Dodržovat povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance, vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušováním povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 odst. 1 písm. g) část věty před středníkem zák. práce].

S názorem odvolacího soudu, že žalobkyni po 4.2.2010 žádná zákonná překážka v práci v plnění pracovních povinností nebránila a že proto bylo její povinností dostavit se do zaměstnání a konat práci podle původní pracovní smlouvy, nelze souhlasit.

Mezi základní povinnosti zaměstnance – jak již bylo zmíněno - patří povinnost podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době [§ 38 odst. 1 písm. b), § 301 odst. 1 písm. a), b) zák. práce]. Naproti tomu zaměstnavatel je - mimo jiné - povinen nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával zakázané práce a práce, jejichž náročnost by neodpovídala jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti [§ 103 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Z uvedeného je zřejmé, že porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci tím, že podle pokynu zaměstnavatele odmítá v pracovní době osobně konat práce podle pracovní smlouvy (nebo vůbec nastoupit do práce a být přítomen na svém pracovišti), se může zaměstnanec dopustit mimo jiné jen tehdy, má-li podle pokynu zaměstnavatele vykonávat takové práce, pro jejichž výkon je (objektivně) zdravotně způsobilý. Odmítnutí výkonu práce, byť dohodnuté v pracovní smlouvě, pro jejíž výkon není zaměstnanec zdravotně způsobilý, tedy není porušením právních předpisů, a tudíž ani důvodem pro rozvázání pracovního poměru pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30.3.1979 sp. zn. 5 Cz 12/79, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1980 pod č. 31). Obdobně - s ohledem na shora podaný výklad - nemůže být posouzena jako neomluvená (a tedy jako porušení právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci) ani případná nepřítomnost zaměstnance v práci, kterou zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu (objektivně) není schopen vykonávat (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.10.2006 sp. zn. 21 Cdo 2779/2005, případně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.1.2012 sp. zn. 21 Cdo 3805/2010).

V daném případě objektivizace vztahu práce, kterou žalobkyně vykonávala (prakticky jen do září 2007), k jejímu zdravotnímu stavu nepochybně vyplývá z rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 12.5.2008 č.j. 21291/050-4613-12.2.08/722/455/Pi/1, kterým byla uznána plně invalidní podle § 39 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., neboť „z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla její schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66%“. Zde není významné, že z formálního hlediska nejde o „lékařský posudek vydaný poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává“, s nímž zákon uvažuje v jiných případech. Podstatné je, že z uvedeného rozhodnutí, z něhož soud podle ustanovení § 135 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vychází, vyplývá, že zdravotní stav žalobkyně jí neumožňoval (vylučoval) plnění povinností vyplývajících z ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce, tj. podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době. Proto její jednání, které žalovaná skutkově vymezila (srov. § 60 zák. práce) jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru (nenastoupení do práce „od 4. února 2010 do současnosti“), není porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci, pro které by žalovaná mohla se žalobkyní platně okamžitě zrušit pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 7) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 a § 226 o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. dubna 2016















JUDr. Zdeněk Novotný












předseda senátu



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 451/2015, ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.451.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies