30 Cdo 4673/2015

20. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 243c odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně IES REAL & CONSULTING, spol. s r. o., se sídlem v Olomouci, Ostružnická 326/8, identifikační číslo osoby 607 04 080, zastoupené JUDr. Petrem Pečeným, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2, proti žalované AG – Consult, s. r. o., se sídlem ve Šternberku, U Dráhy 1870/1, identifikační číslo osoby 646 15 456, zastoupené Mgr. Danou Holcman, advokátkou se sídlem v Litovli, Cholinská 1048/19, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 22 C 214/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci ze dne 26. března 2015, č. j. 12 Co 603/2014-957, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Dany Holcman, advokátky se sídlem v Litovli, Cholinská 1048/19.

O d ů v o d n ě n í :


V této právní věci Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) již rozhodoval rozsudkem ze dne 30. července 2013, sp. zn. 30 Cdo 1783/2013, kterým zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci (dále již „odvolací soud“) ze dne 7. února 2013, č. j. 12 Co 434/2012-590, jakož i rozsudek Okresního soudu v Olomouci (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 26. března 2012, č. j. 22 C 214/2007-534, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V kasačním rozhodnutí dovolací soud mimo jiné vyložil:

„Ze zjištění soudu prvního stupně, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, vyplývá, že původně žalovaná 1) společnost HMO logistika Olomouc, a. s., resp. dříve Hanácký masokombinát Olomouc, a. s., byla původní vlastnicí předmětných nemovitostí, které na základě kupní smlouvy ze dne 4. února 1999 měla převést na žalobkyni (tehdy IN, s. r. o.), kdy ‚Kupní cena (ve výši 10.000.000,- Kč) měla být vypořádána zápočtem pohledávky kupujícího vůči prodávajícímu ve výši 10.000.000,- Kč, vzniklé na základě smlouvy o zprostředkování uzavřené dne 5. 6. 1998, když sjednaná odměna za zprostředkování nebyla uhrazena řádně a včas.‘ Soud prvního stupně ovšem současně ‚Ze smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem…zjistil, že tato byla uzavřena dne 4. 2. 1999 mezi společností IN s. r. o. jako zástavním věřitelem a společností Hanácký masokombinát Olomouc, a. s., jako zástavcem, když účelem zástavní smlouvy bylo zajištění závazku zástavního věřitele ve výši 10.000.000,- Kč vyplývajícího ze smlouvy o zprostředkování ze dne 5. 6. 1998 a z prohlášení o uznání dluhu ze dne 4. 2. 1999.‘ Nikoliv nevýznamné (pro právní posouzení této věci) je také zjištění nalézacího soudu, z nějž rovněž při rozhodování vycházel odvolací soud, a to, že ‚Z protokolu o výpovědi Z. Š. ze dne 7. 2. 2002 [roz. ze spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 14 C 120/2001, tj. ve sporu tehdy žalující společnosti Hanácký masokombinát Olomouc, a. s. proti žalovaným 1) IN s. r. o., a 2) IES Plasty spol. s r. o., o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem] soud zjistil, že… K zajištění provize zprostředkovatelské smlouvy byla sjednána smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem a následně zajišťovací převod práva formou kupní smlouvy, která byla podepsána 25. 5. 2000…‘

Za takto zjištěných skutkových poměrů věci bylo ovšem povinností soudu prvního stupně, a pokud ten tak neučinil, pak odvolacího soudu, posoudit, zda posledně zmíněné (dva) právní úkony, s ohledem na jejich obsah a účastníky sledovaný účel, nevytvářejí podklad pro právně kvalifikační závěr o tom, že posledně zmíněná kupní smlouva má charakter tzv. propadné zástavy, resp. je v kolizi s § 39 obč. zák. Dovolatelka v podaném dovolání se tak důvodně dovolává reflexe rozsudku (velkého senátu) Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006 (jenž byl zveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2009; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), ve kterém je řešena problematika zajišťovacího převodu vlastnického práva a právně kvalifikační limity stran (ne)platnosti převodních smluv v závislosti na tom, jak byla mezi účastníky sjednána jejich vzájemná práva a povinnosti. Na tomto místě lze připomenout, že v rozsudku ze dne 22. února 2006, sp. zn. 29 Odo 728/2003, pak Nejvyšší soud vyložil a odůvodnil právní názor, že smlouva (dohoda, ujednání), jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví), je v rozporu s účelem zástavního práva tak, jak jej stanoví zákon, a tedy pro rozpor s účelem zákona neplatná podle ustanovení § 39 obč. zák. Bylo tedy pochybením odvolacího soudu, resp. obou soudů, pokud se uvedenými - v judikatuře ustálenými - právními názory, s ohledem na zjištěné okolnosti případu, nezabývaly.“

Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 6. června 2014, č. j. 22 C 214/2007-912, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí „parcely č. st. 328 o výměře 549 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, s její součástí budovou – objekt bydlení č. p. 369, stavbou stojící na tomto pozemku, to vše zapsáno na LV č. 3349 pro katastrální území Olomouc – město, obec Olomouc, u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Olomouc“ (dále též „předmětný pozemek“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.

Při posuzování toho, zda žalobkyně je či není vlastnicí předmětného pozemku, se soud prvního stupně vypořádával s otázkou platnosti tří (časově po sobě uzavřených) kupních smluv ze dne 4. února 1999, ze dne 25. května 2000 a ze dne 26. dubna 2004. Pokud se týká první kupní smlouvy ze dne 4. února 1999 sepsané formou notářského zápisu jako zajišťovací převod práva podle § 533 obč. zák., soud z jejího obsahu zjistil, že k nabytí vlastnického práva společností IN s. r. o.. k nemovitým věcem (poznámka dovolacího soudu: vzhledem k tomu, že v mezidobí nabyl účinnosti nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb., který v ustanovení § 506 odst. 1 a 2 zavedl zásadu „superficies solo cedit“, přičemž v daném případě byly splněny podmínky podle § 3054 o. z., přestala být předmětná stavba na vedeném pozemku samostatnou věcí a stala se jeho součástí; z tohoto důvodu se při formulačním vyjádření „nemovitosti“ v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně má za to, že jde o předmětný pozemek, jehož součástí je i uvedená stavba) mělo dojít až v případě, že Hanácký masokombinát Olomouc a. s. neuhradí pohledávku ve výši 10.000.000,- Kč (vyplývající z uzavřené smlouvy o zprostředkování ze dne 5. 6. 1998) ve smluvně uvedené lhůtě. V kontextu s touto kupní smlouvou soud prvního stupně posuzoval i uzavřenou smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem, která byla uzavřena dne 4. února 1999 mezi společností IN s. r. o. jako zástavní věřitelkou a společností Hanácký masokombinát Olomouc, a. s. jako zástavkyní, když účelem zástavní smlouvy bylo zajištění závazku zástavního věřitele ve výši 10.000.000,- Kč vyplývajícího ze smlouvy o zprostředkování ze dne 5. června 1998 a z prohlášení o uznání dluhu ze dne 4. února 1999. Nalézací soud dále přihlédl k výpovědi svědkyně JUDr. Z. S., která vypověděla, že k zajištění provize ze zprostředkovatelské smlouvy byla uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem a následně i zajišťovací převod práva formou kupní smlouvy. Na základě toho soud prvního stupně dovodil, že uvedená kupní smlouva je postižena absolutní neplatností ve smyslu § 39 obč. zák., neboť se nejednalo o zajišťovací převod, nýbrž o tzv. propadnou zástavu. Připomenul, že smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva, která neobsahuje ujednání o tom, jak se strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí, je absolutně neplatná pro neurčitost. Dále podle judikatury je sankcí absolutní neplatnosti postiženo takové ujednání, podle kterého byla sice sjednána rozvazovací podmínka, avšak prodlení dlužníka s řádným a včasným splněním zajištěné pohledávky má přivodit ten následek, že se věřitel bez dalšího stane trvalým vlastníkem převedeného majetku. Přitom v daném případě ze smluvního ujednání ze dne 4. února 1999 nevyplývá, co se vlastně stane, pokud dlužnice – žalovaná 1) zaplatí odměnu za zprostředkování, nebo ji zaplatí částečně. S ohledem na tento závěr pak soud prvního stupně dovodil absolutní neplatnost i následně uzavřených kupních smluv. Podle soudu žalobkyně nemohla předmětné nemovitosti nabýt ani v dobré víře, neboť již dne 1. února 2000, tj. v době rozhodování katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na základě kupní smlouvy ze dne 4. února 1999 udělila jednateli společnosti IN s. r. o. Ing. I. K., též jednateli žalobkyně, plnou moc ke všem jednáním na katastrálním úřadě, které se týkaly uvedené vkladové věci, takže statutární zástupce žalobkyně měl ještě před rozhodnutím katastrálního úřadu vědomost o tomto řízení i o námitkách Hanáckého masokombinátu a. s. a mohl tudíž relevantním způsobem vyhodnotit rizika vyplývající z uzavřené kupní smlouvy se společností IN s. r. o. dne 25. května 2000. Naopak kupní smlouvu ze dne 26. dubna 2004, na základě které společnost Hanácký masokombinát Olomouc, a. s. prodala předmětné nemovitosti žalované 2), považoval soud prvního stupně za platný právní úkon; vzhledem k tomu proto žalobu o určení vlastnického práva žalobkyně k předmětnému pozemku zamítl.

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 26. března 2015, č. j. 12 Co 603/2014-957, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem o absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 4. února 1999. Konstatoval, že tato smlouva byla uzavřena mezi stejnými účastníky a ve stejný den, tedy v bezprostřední časové souvislosti se smlouvou o zřízení zástavního práva ke shodným nemovitostem, přičemž důvodem k uzavření smlouvy bylo zajištění závazku uhradit pohledávku ve výši 10.000.000,- Kč ze smlouvy o zprostředkování ze dne 5. června 1998. Smlouva je podle § 39 obč. zák. absolutně neplatná, neboť jejím smyslem bylo uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví. V důsledku toho jako absolutně neplatnou hodnotil odvolací soud i smlouvu ze dne 25. května 2000 a ztotožnil se rovněž se závěry soudu prvního stupně o absenci dobré víry společnosti IN, s. r. o. Při posuzování dobré víry žalobkyně soud prvního stupně vzal správně v úvahu veškeré okolnosti, které v řízení vyplynuly. Z okolností, za jakých žalobkyně nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem, její dobrá víra nevyplývá. Žalobkyni totiž byl znám celý průběh vkladového řízení včetně obsahu listin a zpochybňování platnosti právních úkonů. Z dokazování je zřejmé, že sama žalobkyně měla pochybnosti o předmětných právních úkonech a řízeních, scházela se a jednala s akcionáři společnosti Hanácký masokombinát Olomouc, a. s. s cílem dosáhnout zastavení řízení o určení vlastnického práva a získání informace o celé kauze včetně získání přímých informací zastupováním společnosti IN, s. r. o., jakožto účastnici řízení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž „požaduje, aby dovolací soud přezkoumal zejména následující právní otázku hmotného práva, jež odvolací soud dle žalobce nesprávně právně posoudil:

- zda kupní smlouva, která je dnem podpisu platná i účinná, dnem jejího podpisu došlo i k úhradě kupní ceny započítáním proti splatnému dluhu, dnem podpisu získala obligačněprávní účinky a pouze její věcněprávní účinky byly odloženy, je či není tzv. propadnou zástavou.“

V dalším textu dovolání žalobkyně polemizuje se skutkovými zjištěními, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, jakož i s právním posouzením věci, a dovolává se respektování judikatury Ústavního soudu v řešení otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti nabyvatelem jednajícím v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí. Žalobkyně naopak má za to, že byla v dobré víře a nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání žalobkyně se prostřednictvím své advokátky podrobně písemně vyjádřila žalovaná, která především má za to, že dovolání není přípustné; současně nesouhlasí s dovolací argumentací a přisvědčuje závěrům odvolacího soudu. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. Z obsahu podaného dovolání je totiž zřejmé, že žalobkyně se fakticky domáhá věcného přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu při argumentaci zpochybňující jak skutková zjištění, z nichž odvolací soud při meritorním rozhodování vycházel, tak i právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem. Kromě vymezení právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka (k tomu viz níže) žalobkyně ve smyslu § 237 o. s. ř. neuvedla, v jakém směru se měl odvolací soud při jí (shora již formulované) právní otázce týkající se tzv. propadné zástavy odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně která jiná varianta, obsažená v § 237 o. s. ř., by měla založit přípustnost jejího dovolání.

Jak se podává z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud vycházel z dostatečného skutkového základu, který mu umožňoval přistoupit k právnímu posouzení věci, a to s ohledem na závěry, které učinil dovolací soud ve svém předchozím kasačním rozhodnutí. Právně kvalifikační závěr odvolacího soudu odpovídá skutkovým zjištěním, nevykazuje žádný projev extrémního nesouladu s obsahem spisu, výkladové svévole, netrpí nelogičností, ale naopak je racionálním vyústěním zvolené aplikační úvahy, jíž dovolací soud nemá co vytknout.

I když odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku zmiňuje v té době ustálenou judikaturu dovolacího soudu v řešení otázky „nemo plus iuris“, která v mezidobí doznala podstatné změny (k tomu srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016), podstatné v dané věci je, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se zabýval otázkou, zda žalobkyně v předmětné době, tj. v době uzavření předmětné kupní smlouvy, byla či nikoliv v dobré víře, přičemž dospěl-li v tomto směru (shodně se soudem prvního stupně) k negativnímu závěru, nelze ani v řešení této otázky odvolacímu soudu co vytknout, neboť takto jím učiněný právní závěr má opět plnou oporu ve zjištěném skutkovém stavu, a ve svém důsledku je tedy souladný i s judikaturou Ústavního soudu, která jako esenciální z hlediska naplnění podmínek pro nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka požaduje existenci dobré víry nabyvatele jednajícího v důvěře v zápis v katastru nemovitostí. Jestliže bylo v řízení soudy prokázáno, že žalobkyně v předmětnou dobu v dobré víře nebyla, pak i v tomto směru lze stěží oponovat učiněnému právnímu závěru odvolacího soudu o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy a o nemožnosti nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku žalobkyní.

Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

I když výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí obsahovat odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud zde pouze ve stručnosti poznamenává, že při rozhodování o těchto nákladech řízení nemohl vycházet z ověřitelného údaje o ceně nemovitého majetku, a proto o těchto nákladech řízení rozhodl podle § 9 odst. 4 písm. b), § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011) a § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a podle § 146 odst. 3 o. s. ř. je přiznal ve výši 4.114,- Kč (odměna za 1 úkon právní služby /sepis vyjádření k dovolání/ ve výši 3.100,- Kč + režijní paušál ve výši 300,- Kč + 21 % sazba DPH ve výši 714,- Kč) žalované, která se prostřednictvím své advokátky k dovolání žalobkyně, jež bylo tímto usnesením dovolacího soudu odmítnuto, písemně vyjádřila.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).




V Brně dne 20. dubna 2016



JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu






Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4673/2015, ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4673.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies