22 Cdo 5384/2015

20. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 150

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Ing. K. K., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem se sídlem v Brně – Zábrdovicích, Příkop 834/8, proti žalované Mgr. H. K., zastoupené JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem v Brně – Žabovřeskách, Elišky Machové 1247/41, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 139/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. října 2014, č. j. 15 Co 401/2012-370, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. října 2014, č. j. 15 Co 401/2012-370, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:


Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 6. 2012, č. j. 38 C 139/2000-226, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání podílu z bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále též „BSM“) částku 652 620 Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek (výroky II. až V.). Manželství účastníků bylo rozvedeno ke dni 11. 6. 1997, přičemž mezi účastníky nedošlo k dohodě o vypořádání BSM. Manželé se shodli, že za trvání manželství nabyli členský podíl ve Stavebním bytovém družstvu Družba, s nímž byl spojen nájem družstevního bytu. Na základě rozsudku soudu prvního stupně ze dne 6. 11. 2002, č. j. 41 C 176/2001-38, byla nájemkyní družstevního bytu a členkou stavebního bytového družstva určena žalovaná. Žalobce po zániku manželství družstevní byt užíval, v roce 2003 se odstěhoval s tím, že mu žalovaná zařídila náhradní bydlení. Žalovaná do doby opuštění bytu žalobcem hradila nájemné a služby spojené s užíváním bytu. Zásluhy na pořízení bytu mají oba účastníci obdobné, žalovaná se zasloužila o pořízení bytu tím, že podala k bytovému družstvu dotazník včetně žádosti k přidělení družstevního bytu. Žalovaná byt nyní taktéž neužívá, neboť družstevní byt podle § 715 občanského zákoníku vyměnila se svým synem. Cena členského podílu byla zjištěna znaleckým posudkem na 1 305 240 Kč. Soud prvního stupně vycházel ze zásady, že podíly účastníků jsou stejné, tudíž stanovil žalované povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání podílu žalobce částku 652 620 Kč v šestiměsíční lhůtě. Soud nepřihlédl k zásluhám na získání předmětného družstevního bytu, neboť zásluhy na jeho získání byly již okolnostmi významnými pro rozhodování soudu při zrušení práva společného nájmu k bytu podle § 705 odst. 2 občanského zákoníku. Obdobně soud posuzoval i příčiny rozvratu manželství, které mohou být také důvodem k určení nájemce bytu při rozhodování o zrušení práva společného nájmu k bytu manžely.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 10. 2014, č. j. 15 Co 401/2012-370, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na vyrovnání podílu z BSM částku 318 093 Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku, a rozhodl znovu o náhradě nákladů řízení a o povinnosti k zaplacení soudního poplatku (výrok I.), nepřiznal České republice náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů v souvislosti s náklady řízení vzniklými ustanovením zástupce žalobci z řad advokátů (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud doplnil dokazování o nové znalecké posudky o ceně členského podílu, doklady o platbách nájemného žalovanou a dlužného nájemného a o jejích osobních a majetkových poměrech. Z rozsudku o rozvodu manželství odvolací soud zjistil, že příčiny rozvratu manželství byly spatřovány výlučně v chování nynějšího žalobce, který nedokázal rodinu finančně zabezpečit a navázal několikaletou mimomanželskou známost. Na základě provedení nových znaleckých posudků byla odvolacím soudem zjištěna obvyklá cena členského podílu ve výši 1 060 310 Kč.

Odvolací soud se následně zabýval otázkou rovnosti vypořádacích podílů, přičemž shledal, že jsou v projednávané věci dány mimořádné okolnosti, pro které je namístě rozhodnout o disparitě vypořádacích podílů. Zdůraznil, že lze zohlednit nejen okolnosti do rozvodu manželství, ale také okolnosti, které nastanou až do rozhodnutí soudu o vypořádání BSM. Příčiny rozvratu manželství byly shledány výlučně na straně žalobce. Z výpovědi žalované v řízení o rozvod manželství vyplývá, že žalobce často měnil zaměstnání, nepřispíval dostatečně na domácnost ani na výživu nezletilých dětí. V průběhu manželství navázal několikaletou známost s nejbližší přítelkyní žalované, přestal pracovat, neplatil nájemné, vše leželo na žalované. Žalobce byl hrubý, vulgárně jí nadával. V letech 1991 a 1992 odjel do zahraničí, v té době o něm rodina neměla zprávy, ničím na rodinu nepřispíval. Ze zahraničí se žalobce vrátil v zuboženém stavu, žalovaná ho proto přijala zpět. Žalobce však pokračoval v mimomanželském vztahu a vážně onemocněl, přesto ho žalovaná opět přijala zpět. Chování žalobce se však nezměnilo, dočasně se z bytu odstěhoval na ubytovnu. Následně se však do bytu vrátil, narušil zcela zaběhnutou, klidnou atmosféru domácnosti, dokonce žalovanou fyzicky napadl. Žalobce souhlasil s tím, co bylo uvedeno v žalobním návrhu, jakož i s tím, co před soudem uvedla žalovaná. Z „účastnických výpovědí“ měl tak soud za prokázané, že již v průběhu manželství ležela veškerá tíha péče o domácnost i nezletilé děti na žalované a žalobce se na budování domácnosti víceméně nepodílel, soužití účastníků opakovaně narušoval nevěrou a nevhodným chováním. Odvolací soud dále zjistil, že pro nevhodné chování žalobce a obavy z něho byla žalovaná nucena se společně se synem odstěhovat na ubytovnu a předmětný byt užíval výlučně žalobce, aniž by platil nájem či jakékoliv další platby, které namísto něj platila žalovaná, aniž by v bytě bydlela. Rovněž zásluhy o získání bytu spočívají v převážné míře na žalované, která získala předmětný družstevní byt výměnou za svůj jednopokojový byt a byt svého bratra. Žalované přitom nebyla uložena povinnost zajistit žalobci náhradní byt, toliko žalobce byl povinen se z družstevního bytu vystěhovat a vyklizený předat žalované do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu. Odvolací soud měl za prokázané, že žalobce v důsledku svého negativního chování vůči žalované užíval výlučně sám třípokojový byt, aniž by za něj cokoliv platil, byl zcela pasivní v tom, aby si hledal bytovou náhradu, a žalovaná mu tak musela zajistit bytovou náhradu, aby mohla uplatnit své právo výlučné nájemkyně družstevního bytu. Složila za žalobce zálohu ve výši 45 000 Kč, aby s žalobcem byla nájemní smlouva uzavřena. Žalovaná je starobní důchodkyně, je zcela nemajetná, odkázaná pouze na starobní důchod. Jelikož po celou dobu trvání manželství ležela péče o rodinu a domácnost v převážné míře na žalované, protože žalobce se na chodu domácnosti podílel jen zcela minimálně, opakovaně vztahy narušoval nevěrou, opuštěním domácnosti a hrubým chováním k žalované, o získání družstevního bytu se v převážné míře zasloužila žalovaná, která také platila nájemné v době, kdy po rozvodu manželství v důsledku chování žalobce v bytě nebydlela, a která vynaložila prostředky na dlužné nájemné za třetí osobu, čímž se zasloužila o to, že žalobce získal náhradní byt, dospěl odvolací soud k závěru, že je namístě snížit podíl žalobce na společném majetku o 40 %.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu tím, že dospěl k odlišným skutkovým závěrům od soudu prvního stupně, aniž by účastníky řízení poučil podle § 118a občanského soudního řádu o tom, že musí vylíčit rozhodné skutečnosti a k jejich podpoře nabídnout relevantní důkazy, jinak by neunesli svá břemena tvrzení a důkazní. Jestliže odvolací soud účastníky řízení nepoučil, je jeho rozhodnutí nepředvídatelné, neboť žalobce nemohl v odvolacím řízení řádně uplatnit svá práva. Žalobce má dále za to, že došlo k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními odvolacího soudu a provedenými důkazy. Konkrétně nesouhlasí, že po celou dobu trvání manželství ležela péče o rodinu a domácnost na žalované. Tak tomu bylo pouze několik posledních let před rozvodem manželství. Žalobce dále rozporuje rozhodnutí o disparitě vypořádacího podílu. Konkrétně nesouhlasí s tím, že by zásluhy o získání a udržování bytu žalovanou, jakož i jeho mimomanželský vztah, měly vést k disparitě podílů. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3637/2010 pak na posuzovaný případ nemá dopadat. Nesouhlasí s tím, že by důvody pro disparitu měly spočívat v okolnostech nastalých až po rozvodu manželství, neboť tyto nemají vůbec žádnou souvislost s hospodařením s majetkem náležejícím do BSM, které v té době již neexistovalo. Další okolnosti jsou pro stanovení výše podílů nepodstatné a nerozhodné, anebo k nim dospěl odvolací soud nepřípustným způsobem. Odvolací soud postupoval libovolně, pokud snížil podíl žalobce na společném majetku o 40 %, když nijak nepropočítával, kolik „v souhrnu za dobu trvání manželství vydělal žalobce a kolik žalovaná“, jakou částku žalovaná musela investovat při pobytu žalobce v zahraničí apod. V neposlední řadě žalobce nesouhlasí s tím, že soud nepřihlédl k výši inflace při stanovení vypořádacího podílu, tímto způsobem měla být žalovaná zvýhodněna. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření považuje dovolání za zjevně nedůvodné. Žalobce neuvádí žádné nové skutečnosti ani nové interpretace provedených důkazů, neosvědčuje ani to, v čem spatřuje naplnění podmínky přípustnosti dovolání. Odvolací soud v rozhodnutí přesvědčivě vysvětlil skutkové i právní hodnocení s odkazem na ustálenou judikaturu dovolacího soudu. Žalobce opakuje subjektivní právní názory a účelově zavádějící tvrzení, která byla přesvědčivě vyvrácena žalovanou. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto a žalované byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Protože v dané šlo o bezpodílové spoluvlastnictví manželů zaniklé před 1. 8. 1998, provádí se vypořádání podle ustanovení občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ve znění účinném do 31. 7. 1998 [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1908/98 (uveřejněný pod č. 20/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Žalobce v první řadě rozporuje postup odvolacího soudu, který měl pochybit při zjišťování skutkového stavu tím, že ve věci nepostupoval podle § 118a o. s. ř.

Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže již z toho důvodu, že odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na břemeni tvrzení ani na břemeni důkazním, nýbrž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, který může být ve shodě s § 213 o. s. ř. v rámci odvolacího řízení odvolacím soudem změněn. Nemohlo tudíž dojít k pochybení spočívajícím v tom, že žalobce měl být poučen podle § 118a o. s. ř., že má tvrdit rozhodné skutečnosti; neuplatní se tak judikatura dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1901/98, 30 Cdo 1198/2001 a další), na niž v souvislosti s poučovací povinností podle § 118a o. s. ř. dovolatel poukazuje. Ostatně při uplatnění námitky disparity vypořádacího podílu je povinen tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti ten účastník, který se dovolává pro sebe příznivých důsledků vyplývajících z dané právní normy, což byla v posuzovaném případě žalovaná. Rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat ani za překvapivé, neboť k disparitě se vyjádřil již soud prvního stupně, následně patřičnou námitku uplatnila v odvolacím řízení žalovaná, tudíž odvolací soud měl povinnost se s touto pro věc relevantní námitkou řádně vypořádat. Pro úplnost dovolací soud dodává, že má-li dovolatel za to, že došlo k porušení jeho procesních práv tím, že nemohl reagovat na závěry přijaté odvolacím soudem, pak je zjevné, že s ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí má dovolatel v další fázi řízení možnost na tyto závěry procesně odpovídajícím způsobem reagovat.

Žalobce dále namítá extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy.

Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť se jedná ve své podstatě o námitku směřující nikoliv do právního posouzení, nýbrž do procesu zjišťování skutkového stavu. Dovolatel však pomíjí, že podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, a proto dovolací soud není oprávněn zjištěný skutkový stav jakkoliv přezkoumávat.

Toliko nad rámec uvedeného je třeba zdůraznit, že dovolatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu o tom, že jeho „závadné“ jednání, jehož se měl dopouštět, trvalo pouze po několik posledních let před rozvodem manželství, tedy slovy dovolatele jen po nepatrnou dobu trvání manželství, čímž zjevně se snaží dosáhnout toho, že dané jednání nemá vést k disparitě vypořádacího podílu. S touto jeho námitkou je pak povinen se vypořádat odvolací soud při úvaze, nakolik se může promítnout do jím zvažované disparity podílů.

Žalobce také namítá nesprávné právní posouzení otázky disparity, když zpochybňuje především důvody, které k disparitě měly vést, jakož i její rozsah.

Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je z části v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a z části je právní posouzení neúplné.

Podle § 150 obč. zák., ve znění účinném do 31. 7. 1998, se při vypořádání vychází z toho, že podíly obou manželů jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Dále se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společných věcí. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.

Z judikatury dovolacího soudu se v souvislosti s odklonem od principu rovnosti podílů (tzv. disparitou podílů) podává, že vypořádací podíl při vypořádání společného jmění manželů (bezpodílového spoluvlastnictví manželů) nemusí být v zásadě stejný, nýbrž může být modifikován dohodou manželů či soudem v rámci soudního vypořádání společného jmění manželů (bezpodílového spoluvlastnictví manželů) – [k možnosti smluvní modifikace srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 11, str. 522), k možnosti modifikace rozhodnutím soudu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99 (uveřejněný pod C 45 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2055/2011 (uveřejněné pod č. C 12 690 v Souboru)]. Odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je však postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Určení výše disparity vypořádacích podílů je na úvaze soudu, učiněné na základě zohlednění všech okolností případu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)]. Disparita se přitom může podle konkrétních okolností případu vztahovat na veškeré položky náležející do společného jmění manželů (bezpodílového spoluvlastnictví manželů) či jen na některé z nich [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2914/99 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2002, č. 2, str. 99)].

Důvodem k disparitě vypořádacích podílů mohou být negativní okolnosti v manželství, jakož i zohlednění principu zásluhovosti, případně další okolnosti (v poměrech individuálních případů například potřeby dětí svěřených do výchovy jednomu z manželů, způsobení škody, placení výživného na dítě z předchozího vztahu apod.). V posuzovaném případě odvolací soud spatřoval důvody pro uplatnění disparity v negativních okolnostech v manželství, které měly ležet výlučně na straně žalobce, a v zásluhách žalované o nabytí členského podílu v bytovém družstvu.

V první řadě spatřoval odvolací soud důvod pro disparitu v zásluze žalované o nabytí členského podílu v bytovém družstvu.

Z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že při vypořádání členského podílu v bytovém družstvu v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (společného jmění manželů) soud nepřihlíží k zásluhám účastníka na získání družstevního bytu ani k rozsahu jeho užívání účastníky; tyto okolnosti nemohou být důvodem pro finanční zvýhodnění některého z nich [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5345/2008 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 2, str. 51)]. Tyto závěry jsou odůvodněny tím, že pokud je v řízení o zrušení práva společného nájmu manželů rozhodující pro stanovení, kdo bude nadále členem družstva a nájemcem družstevního bytu, ta okolnost, že se jeden z manželů větší měrou zasloužil o získání bytu, neměla by se tato okolnost zpravidla promítnout negativně v rozhodnutí o disparitě vypořádacích podílů. V opačném případě by jedna skutečnost byla opakovaně přičítána k tíži účastníka.

Při aplikaci tohoto judikaturního závěru na posuzovaný případ je zřejmé, že jestliže již byly zásluhy o nabytí členského podílu promítnuty do rozhodnutí o tom, kdo se stane výlučným nájemcem družstevního bytu a členem bytového družstva, nelze tyto závěry v zásadě promítnout do úvahy o disparitě vypořádacího podílu, jestliže v dané věci nebyly zjištěny mimořádné důvody, které by i v takovém případě umožnily zohlednit princip zásluhovosti. S ohledem na uvedené je tento důvod pro uplatnění disparity nepřiléhavý.

Dále odvolací soud shledal důvod pro disparitu v mimomanželském poměru žalobce, jakož i v dalších negativních okolnostech doprovázejících manželství, přičemž poukázal zejména na důvody rozvodu manželství účastníků.

Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že vypořádací podíl jednoho z manželů na zaniklém společném jmění manželů (obdobně BSM) nelze snížit jenom proto, že příčinou rozvratu manželství byl jeho mimomanželský vztah [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2921/2005 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 15, str. 569), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp zn. 22 Cdo 1112/2006 (uveřejněný pod č. C 5060 v Souboru)], neboť právní úprava neumožňoval vyslovit „vinu“ manžela na rozvodu, i když ukládá soudu přihlédnout k příčinám rozvratu. Jde mnohdy o těžko postihnutelné příčiny, mající původ v intimní sféře, a i zdánlivě jasné příčiny rozvratu (v daném případě navázání mimomanželského vztahu) mají své příčiny. Proto nelze snížit vypořádací podíl jednoho z manželů na zaniklém společném jmění (bezpodílovém spoluvlastnictví manželů) jen proto, že zjevnou příčinou rozvratu manželství byl jeho mimomanželský vztah. Není ovšem vyloučeno, aby nevěra jednoho z manželů ve spojení s dalšími skutečnostmi vedla soud k úvaze o disparitě podílů, a to např. tehdy, pokud by vedla k výrazně snížené péči o děti a rodinu, měla za následek negativní promítnutí do hospodaření se společným majetkem nebo by se jednalo o momenty morálně tak silné, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby k nim soud při vypořádání přiměřeně nepřihlédl [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1683/2013 (uveřejněný pod č. C 13 611 v Souboru)]. Samotné příčiny rozvratu manželství nejsou pro stanovení výše podílů manželů na jejich vypořádávaném společném jmění (obdobně BSM) významné, pokud neměly přímý dopad na hospodaření se společným majetkem nebo na péči rodinu [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3110/2010 (uveřejněný pod č. 35/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh, obč.)]. Uvedené rozhodnutí odráží úvahu, podle níž negativní dopad příčin rozvratu se musí promítat do majetkového aspektu společného jmění (bezpodílového spoluvlastnictví manželů) nebo do péče o rodinu.

V rozsudku ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3637/2010 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 6, str. 214), se dovolací soud pokusil o sumarizaci negativních jednání ovlivňujících manželství závěrem, podle kterého jednání, která jsou v rozporu s § 18 zákona o rodině, resp. jednání, která lze podle obecného náhledu považovat za negativně ovlivňující vzájemné soužití manželů, mohou vést k úvaze o odklonu od principu rovnosti podílů, jestliže se významným způsobem promítají v hospodaření se společným majetkem nebo v péči o rodinu. Odklon od principu rovnosti podílů nebude dán jakýmkoliv negativním jednáním, ale pouze takovým, které se významněji promítá do majetkové sféry zákonného majetkového společenství manželů nebo do péče o rodinu. Zjištěné okolnosti je však nutno důsledně poměřovat okolnostmi každého individuálního případu, neboť vzájemné vztahy manželů vzhledem ke své variabilitě ztěžují vyslovení obecných, vždy aplikovatelných závěrů.

V rozsudku ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011 (uveřejněném pod č. C 12 237 v Souboru), pak dovolací soud uvedl: „Zákon stanoví jednoznačně požadavek, aby soud rozhodující o vypořádání SJM přihlédl k péči o rodinu. Má-li být při vypořádání společného majetku zohledněna péče o rodinu, musí totéž platit i pro její nedostatek (negaci) a také pro její protiklad, neboť jde o různé strany téhož (k výše uvedenému viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1137/2012, publikovaný např. v informačním systému ASPI). Tak, jako zajišťování hmotných potřeb rodiny (výdělečnou činnost) jen jedním z manželů plně kompenzuje péče o rodinu druhým z nich, tak i zajišťování peněz pro rodinu může kompenzovat osobní péči, kterou výdělečně činný manžel nemůže v plném rozsahu poskytovat. Vždy je však třeba vážit, zda ten z manželů, který osobně a bezprostředně o rodinu nepečuje, zajišťuje její potřeby jiným způsobem v náležitém rozsahu, a také jak k plnění této povinnosti přistupuje. Nejsou-li dány důvody, které by z hlediska dobrých mravů v konkrétním případě umožňovaly učinit jiný závěr, pak skutečnost, že manžel, který opustil společnou domácnost a na péči o rodinu se nijak nepodílí a plní jen vyživovací povinnost na děti, která mu musela být uložena soudem a případně i vymáhána ve vykonávacím řízení, je – s přihlédnutím k tomu, zda poskytované výživné v individuálním případě může plně zajistit potřeby rodiny – důvodem pro snížení výše jeho podílu na vypořádávaném společném jmění. To ovšem platí i v případě, že manžel se nemůže podílet na péči o rodinu a společnou domácnost v důsledku protiprávního jednání a následného uvěznění. Jinak řečeno, takovou situaci je třeba zhodnotit z hlediska dobrých mravů jako základní zásady uplatňující se v občanském právu. Jestliže by soud zásadně rozdílnou míru péče účastníků o rodinu nevzal do úvahy, aniž by pro takový postup měl v konkrétní věci vážné důvody, nerespektoval by příkaz, který mu zákon výslovně dává. Je třeba vždy zvážit míru účasti obou manželů na péči o rodinu, byť realizovanou různými způsoby, a v případě zjevné nerovnoměrnosti přistoupit k stanovení nestejné výše (disparity) podílů na vypořádávaném jmění.“

V rozsudku ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1488/2013 (uveřejněném pod č. C 14 030 v Souboru), Nejvyšší soud zdůraznil, že „pro posouzení možné disparity podílů je vedle okolností samotných nutno přihlédnout také k jejich intenzitě, době trvání či časovému rozsahu jejich existence.“ K uvedenému pak dodal, že „disparitu vypořádacích podílů nemusí nutně založit toliko jeden důvod o dostatečné intenzitě, nýbrž je možno uvažovat také o tom, že v určitém případě bude shledáno více okolností, které by samy o sobě nemusely disparitu založit, ale ve svém souhrnu či kombinaci uplatnění disparity opodstatňují.“

V posuzovaném případě se z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu podává výčet nejrůznějších negativních jevů vyskytujících se v manželství, jichž se měl žalobce dopustit, zejména dlouhodobé nevěry, narušení chodu domácnosti, nedostatečnou péči o děti, žalobcův odjezd do zahraničí, které podle judikatury dovolacího soudu mohou samostatně nebo ve své vzájemné kombinaci vést za určitých okolností (viz výše) k disparitě vypořádacích podílů. Odvolací soud nicméně nijak nezkoumal, nakolik se tyto negativní jevy projevily svou intenzitou, dobou trvání či časovým rozsahem v tomto konkrétním případě do péče o společné děti účastníků a rodinu či zda měly v tomto konkrétním případě za následek negativní promítnutí do hospodaření se společným majetkem či se jednalo o momenty natolik morálně silné, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby k nim soud bez dalšího nepřihlédl. Nelze tedy učinit jednoznačný závěr, zda odvolacím soudem popsané důvody, které objektivně mohou za určitých okolností vést k disparitě vypořádacích podílů, skutečně v tomto konkrétním případě ospravedlnily disparitu vypořádacího podílu a zda je úvaha odvolacího soudu o snížení vypořádacího podílu o 40 % ještě přiměřená či již nikoliv. Dovolacímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že v tomto ohledu je právní posouzení odvolacího soudu neúplné, a proto byl dovolací důvod nesprávného právního posouzení uplatněn právem.

V další fázi řízení je proto na odvolacím soudu, aby znovu zkoumal jednotlivé jím uváděné důvody disparity samostatně i ve vzájemné souvislosti, a to především z toho pohledu, zda a nakolik se jednotlivé negativní skutečnosti projevily do majetkových poměrů manželů, do péče o rodinu a společné děti či zda byly natolik morálně silné, že k nim bylo třeba přihlédnout bez dalšího. Dovolací soud zejména doporučuje pečlivě zkoumat souvislosti s žalobcovým dvouletým pobytem v zahraničí, konkrétně zkoumáním toho, co žalobce v zahraničí konal, nakolik se žalobce zajímal o rodinu, zda ji podporoval finančně či nechal žalovanou, aby o děti a domácnost pečovala zcela sama a své závěry poměřoval k celé době trvání manželství.

Odvolací soud dále shledal důvod pro disparitu v dluzích žalobce, které vznikly po zániku manželství a které za žalobce zaplatila žalovaná. S tímto závěrem se Nejvyšší soud neztotožňuje.

Z judikatury dovolacího soudu se podává, že s ohledem na konkrétní okolnosti určitého případu nelze obecně vyloučit ani možnost přikázat celý zůstatek společného dluhu účastníků (včetně jeho příslušenství) k úhradě každému z nich rovným dílem (např. došlo-li zaviněním obou účastníků k vyššímu nárůstu dluhu a nelze odhadnout, jak dále poroste a kdy bude splacen). Naopak lze poznamenat, že případné zavinění jednoho z účastníků na nadměrném zadlužení společného jmění manželů by se mělo odrazit v rozhodnutí soudu vyjádřením tomu odpovídající nerovnosti podílů účastníků na vypořádávaném společném jmění manželů [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 14/2006 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 3, str. 113)]. Důvodem pro disparitu přitom nemá být bez dalšího zadlužení společného jmění manželů jedním z manželů, nýbrž takové zadlužení by mělo být doprovázeno „lehkomyslností přebírání závazků“ či „nehospodárností“ [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1488/2013 (uveřejněný pod č. C 14 030 v Souboru)].

Z uvedeného je tedy zřejmé, že obecně se za určitých okolností připouští, že by dluhy mohly vést k disparitě vypořádacího podílu. V posuzovaném případě je nicméně třeba zdůraznit především dvě okolnosti. Manželství účastníků v první řadě zaniklo ještě před 1. 8. 1998, kdy byl do právního řádu přijat institut společného jmění manželů, jehož součástí jsou i dluhy, a proto tvrzené závazky nemohly tvořit bezpodílové spoluvlastnictví manželů. Za druhé dluhy žalobce měly vzniknout až po zániku manželství, přičemž z rozhodnutí odvolacího soudu není nijak zřejmé, jak by se měly takové dluhy dotknout BSM účastníků. Nutno přitom zdůraznit, že pokud žalovaná za žalobce hradila jeho dluhy, mohla tak činit z prostředků náležejících do BSM účastníků nebo ze svých výlučných prostředků. V prvním případě by se mohlo jednat o vnos společných prostředků na výlučné závazky žalobce, který by bylo třeba příslušnými prostředky uplatnit – v této souvislosti je přitom třeba zdůraznit, že prostřednictvím disparity nelze obcházet včasné neuplatnění vnosu [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4011/2014 (obě rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz)] – v druhém případě by se pak jednalo o výlučnou pohledávku žalované za žalobcem z titulu plnění dluhu za jiného, která by rovněž nemohla vést k disparitě vypořádacího podílu ze zaniklého BSM, neboť má samostatnou existenci nezávislou na BSM účastníků.

Nadto je třeba zdůraznit, že pro účely disparity se v zásadě přihlíží jen k okolnostem, které nastaly za trvání manželství (výjimečně v případě potřeb nezletilých dětí i k okolnostem, které existují ke dni rozhodování soudu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1488/2013 (uveřejněný pod č. C 14 030 v Souboru)], a proto je nesprávný závěr odvolacího soudu, že lze v zásadě přihlížet ke všem okolnostem, které nastaly až do vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3044/2011 (uveřejněný pod č. C 12 469 v Souboru), který učinil odvolací soud, je nepřiléhavý, neboť v daném rozhodnutí se Nejvyšší soud nezabýval problematikou disparity vypořádacího podílu.

Přípustnost dovolání pak nezakládá námitka směřující do hodnoty vypořádacího podílu v bytovém družstvu z pohledu, že v důsledku délky doby od zrušení práva společného nájmu bytu do rozhodnutí soudů o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů se dovolateli dostává objektivní nižší ekonomická hodnota, a to vzhledem k „meziroční inflaci“.

Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2036/2008 (uveřejněném pod č. 47/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), dovodil, že „je třeba při oceňování členského podílu v bytovém družstvu v rámci vypořádání společného jmění manželů – bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů bytového družstva – vyjít ze stavu (sc. stavu družstevního bytu) i obvyklé ceny tohoto podílu v době zániku společného nájmu družstevního bytu a společného členství rozvedených manželů v družstvu“ [obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3916/2014 (uveřejněný pod č. C 14 260 v Souboru)]. Na těchto závěrech, které se přiměřeně uplatní i v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, přitom neshledal Nejvyšší soud důvodu cokoliv měnit.

Nadto tato námitka byla poprvé uplatněna až v rámci dovolacího řízení, a proto nelze odvolacímu soudu ničeho vytýkat, pokud se touto námitkou v souladu se zásadou projednací nezabýval [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008 (uveřejněné pod č. C 7484 v Souboru)].

Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. dubna 2016



Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu





Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5384/2015, ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.5384.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies