28 Cdo 4489/2015

01. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237
  • ObčZ 1964 - § 451 odst. 2

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) V. H., a b) M. H., zastoupených Mgr. Michalem Janíkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 140, proti žalovanému městu Dobříš, IČ 002 42 098, se sídlem v Dobříši, Mírové náměstí 119, zastoupenému JUDr. Evou Dundáčkovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Žižkova 708, o zaplacení částky 491.370,03 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 24/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. října 2014, č. j. 27 Co 321/2014-177, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.826 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Evy Dundáčkové.

Odůvodnění:


Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 15. 4. 2014, č. j. 11 C 24/2014-132, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům 511.156,26 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně shledal oprávněným nárok žalobců, kteří se na žalovaném domáhali vydání výše zmíněné částky z titulu bezdůvodného obohacení. Rozhodl tak po zjištění, že žalovaný svou obecně závaznou vyhláškou č. 4/2011, o místních poplatcích, zahrnul pozemky ve vlastnictví žalobců mezi plochy charakterizované jako veřejné prostranství, a jako takové je prostřednictvím svých obyvatel i využíval. Jelikož však nebyl vzniknuvší vztah mezi účastníky nikterak upraven, užíval žalovaný předmětné pozemky žalobců bez právního důvodu. Na základě uvedeného a s oporou v judikatuře Nejvyššího soudu proto shledal okresní soud nárok žalobců důvodným a žalovaného zavázal k povinnosti vrátit, oč se na jejich úkor obohatil ve smyslu ustanovení § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Výši bezdůvodného obohacení pak určil ve shodě s předloženým znaleckým posudkem, jenž za v místě a čase obvyklé nájemné stanovil částku 43 Kč za m2 plochy pozemku měsíčně. Současně označil za irelevantní námitku žalovaného odkazující na výměr Ministerstva financí ČR č. 1/2012 o vydání seznamu zboží s regulovanými cenami, neboť měl za to, že takový předpis na daný skutkový stav nedopadá.

K odvolání žalovaného přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 9. 10. 2014, č. j. 27 Co 321/2014-177, změnil tak, že se žaloba co do částky 491.370,03 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I.), ve zbylém rozsahu výroku I. je potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního (výrok III.) i druhého stupně (výrok IV.). Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem okresního soudu co do důvodnosti základu žalobou uplatněného nároku, přitakávaje jeho zjištění o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Nesouhlasil však s výší nároku stanovenou soudem prvního stupně. Zdůraznil, že jelikož žalovaným obdržené plnění spočívající v užívání předmětných nemovitostí nelze pro jeho povahu vrátit, je třeba je nahradit peněžitou formou (viz § 458 odst. 1 obč. zák.). Příslušná finanční suma se pak stanoví dle prospěchu, jehož se žalovanému plněním bez právního důvodu dostalo. Není proto možné vycházet striktně z předpokládané ceny poskytnutého plnění, avšak z jeho skutečné hodnoty. Byly-li tedy pozemky žalovaným a jeho obyvateli fakticky (materiálně) užívány jako veřejné prostranství, je nutné zohlednit výměr ministerstva financí, jenž jako maximální cenu za pronájem pozemku sloužícího veřejnému zájmu v obci Dobříš určuje částku 20 Kč za m2 jeho plochy ročně. Jeví se naopak chybným převzít závěry znaleckého posudku, který dostatečně nezohlednil specifický vztah účastníků řízení, faktickou funkci pozemků a způsob, jakým s nimi bylo žalovaným nakládáno. Krajský soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v části zamítl, a žalobcům jako náhradu přiznal sumu poníženou v intencích výše vyložené úvahy.

Proti rozsudku odvolacího soudu (konkrétně do jeho výroků I., III. a IV.) podali žalobci dovolání, jež mají za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť směřuje proti rozhodnutí spočívajícímu na otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, eventuálně na otázce, která nebyla Nejvyšším soudem doposud vyřešena. Souhlasí se závěry soudů o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, jenž bez právního důvodu užíval pozemky v jejich vlastnictví, avšak nekvitují úvahu krajského soudu o výši náhrady, která jim za to náleží. Namítají, že odvolací soud se při určování rozsahu bezdůvodného obohacení odchýlil od judikatorní praxe Nejvyššího soudu, když za rozhodující považoval skutečnost, kdo je povinným subjektem, a privilegoval tak postavení žalovaného jakožto veřejnoprávní korporace, neboť jiný subjekt na jeho místě by byl povinen platit náhradu nesrovnatelně vyšší. Krajský soud tedy pochybil, nebral-li ohled na stavební povahu předmětných pozemků. Dovolatelé jsou rovněž názoru, že soudem přiznaná náhrada za bezesmluvní užívání pozemků by měla reflektovat i zásah do jejich vlastnického práva, neboť v důsledku jednání žalovaného je nemohli využívat k určenému účelu. Majíce právní posouzení odvolacího soudu v tomto směru za nesprávné ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., navrhují Nejvyššímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Žalovaný, jenž se k podání žalobců vyjádřil prostřednictvím své právní zástupkyně, považuje napadený rozsudek za zcela konformní s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a ztotožňuje se s jeho odůvodněním. Námitky žalobců shledává nepřípadnými a navrhuje, aby bylo dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto, eventuálně zamítnuto.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je podle čl. II. bodu 2 ve spojení s čl. VII. zákona č. 293/2013 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a patřičně zastoupenými podle § 241 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání však nelze považovat za přípustné ve výše uvedeném smyslu.

Žalobci se sice ztotožňují se závěry soudů nižších stupňů o vzniku bezdůvodného obohacení na straně obce, jež jsou zcela konformní i s názory Nejvyššího soudu, dle nichž není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnující i jen z části pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce (§ 451 odst. 2 obč. zák.), neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně(srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012, nebo ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2509/2012, jakož i rozhodnutí zde odkazovaná), brojí však proti obnosu, který jim má být žalovaným za bezesmluvní užívání pozemků vydán, jakož i proti metodě, jíž byl stanoven. Způsob určení rozsahu bezdůvodného obohacení vzniklého za obdobných skutkových okolností jako v nyní projednávané věci byl však již dříve předmětem přezkumu před dovolacím soudem, pročež o něm nelze uvažovat jako o otázce judikatorně doposud neřešené. Není rovněž možné v rozhodnutí odvolacího soudu shledat odklon od dříve přijatých závěrů Nejvyššího soudu, jenž v této souvislosti zastává názor, že při určování výše náhrady za užívání cizích pozemků bez právního důvodu je zapotřebí ji odvozovat od skutečného prospěchu, jejž obohacený získal. Povinný pak musí vydat vše (nikoliv však více), oč se obohatil (§ 451 odst. 1, § 456, věta první, a § 458 odst. 1 obč. zák.). Za bezdůvodné obohacení proto není možné považovat jakýkoliv zisk, jehož by mohl vlastník věci teoreticky dosáhnout, nýbrž pouze takový profit, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil své jmění, anebo o který se jeho majetek nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, a ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2020/2013, či jeho usnesení ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4334/2013). Odvozoval-li tedy odvolací soud výši náhrady od skutečných výdajů, jež by žalovaný s užíváním pozemků měl dle nájemní smlouvy, nedbaje přitom potenciálně možných zisků žalobců, nelze mu v tomto směru ničeho vytýkat.

Bezdůvodné obohacení pak dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v obdobných případech odpovídá částce obvykle v daném místě a čase vynakládané na nájem srovnatelných nemovitostí, přičemž je-li nájemné v posuzovaném období cenou regulovanou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout maximální limit stanovený cenovými předpisy (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále jeho rozsudky ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 823/2003, ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009, i ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2063/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2830/2015).

Krajský soud však v souzeném sporu z výše citovaných judikaturních závěrů nikterak nevybočil, určil-li povinnost žalovaného nahradit žalobcům sumu, kterou by jinak musel platit na základě nájemní smlouvy opravňující ho k užívání jejich pozemků, a současně při jejím stanovení zohlednil cenovou regulaci nájmu pozemků fakticky (materiálně) sloužících veřejnému zájmu v dotčené obci (20 Kč za m2 plochy pozemků ročně). Sama otázka skutečného využití dotčených nemovitostí, jakož i určení hladiny obvyklého nájemného je pak otázkou nikoliv právní, nýbrž skutkovou, jejíž řešení v dovolacím řízení přezkoumávat nelze, neboť taková činnost Nejvyššímu soudu ve smyslu ustanovení § 237, § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř. nepřísluší (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, a ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 411/2014).

Vzhledem ke shora vyslovenému je tudíž zřejmé, že žalobci ve svém dovolání nepoukázali na otázku, pro niž by na ně bylo možno pohlížet jako na přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., a Nejvyššímu soudu tedy nezbylo než je jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že v dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 10.300 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.826 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. 4. 2016


JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4489/2015, ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4489.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies