4 Tdo 489/2016 - Úvěrový podvod

21. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 211 odst. 1,4

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 4. 2016 o dovolání obviněného J. Ch., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 3 To 584/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 10 T 205/2014, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:



Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 27. 7. 2015, sp. zn. 10 T 205/2014, byl obviněný J. Ch. uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že „obviněný J. Ch. a obviněný M. Š. jako obchodní zástupci poškozené Profi Credit Czech, a. s., IČ 61860069 se sídlem P., K. dne 27. 6. 2013 v bydlišti obviněného M. Š. v D. T., okres Č. K., sjednali úvěrovou smlouvu na částku 150.000 Kč mezi společností Profi Credit Czech, a.s., jako věřitelem a P. K. jako dlužníkem, ačkoli P. K. ve skutečnosti nebyl přítomen, smlouvu nepodepisoval a neměl v úmyslu úvěr splácet, do smlouvy nepravdivě uvedli jako telefonní kontakt na dlužníka číslo mobilního telefonu obviněného J. Ch., obviněný M. Š. dne 27. 6. 2013 v odpoledních hodinách předal obviněnému J. Ch. písemné vyhotovení smlouvy o úvěru, obviněný J. Ch. odjel a později téhož dne na stejném místě obviněnému M. Š. vrátil smlouvu o úvěru s nečitelným podpisem dlužníka a předal mu kopie dokladů obviněného P. K. nezbytné pro schválení úvěru – kopii řidičského průkazu, daňového přiznání a dokladu o existenci účtu v bance; obviněný M. Š. pak smlouvu o úvěru postoupil společnosti Profi Credit Czech, a. s., která mu za uzavření smlouvy vyplatila provizi ve výši 11.706,24 Kč a dne 1. 7. 2013 bezhotovostně převedla na účet obviněného P. K. částku 150.000 Kč; obviněný P. K., ačkoli věděl, že jde o finanční prostředky získané trestným činem úvěrového podvodu spáchaným jinou osobou, dne 1. 7. 2013 z účtu vybral částku 100.000 Kč, z níž 80.000 Kč předal obviněnému J. Ch. a zbytek poskytnutých úvěrových prostředků ve výši 70.000 Kč si ponechal a užil pro svoji potřebu“.



Za uvedené jednání byl obviněný J. Ch. odsouzen podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o společném trestu z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 24 T 127/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 7 To 214/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému J. Ch. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Profi Credit Czech, a. s., částku ve výši 82.921 Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Profi Credit Czech, a. s., odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu obviněných M. Š. a P. K.

Proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 27. 7. 2015, sp. zn. 10 T 205/2014, podal obviněný J. Ch. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 3 To 584/2015, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 3 To 584/2015, podal následně obviněný J. Ch. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že jednání tak, jak je popsáno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, není a nemůže být trestným činem, neboť v něm absentují základní znaky skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu, a sice subjektivní a objektivní stránka trestného činu. Dále uvedl, že ani on ani nikdo z obviněných žádné nepravdivé či hrubě zkreslené údaje při sjednávání úvěrové smlouvy neuvedl ani nezamlčel. V této souvislosti odkázal na výpověď obviněného P. K. a na výpověď T. K. Z rozsudku soudu prvního stupně není jasné, z čeho soud vyvodil fakt, že obviněný P. K. neměl v úmyslu úvěr splácet, rovněž nespatřuje nic contra legem na tom, že ve smlouvě byl uveden telefonní kontakt na obviněného J. Ch. a nikoli na obviněného P. K. Dále uvedl, že v dané věci nebyl důvod pro to, aby byla použita trestněprávní represe, protože se jedná maximálně o civilněprávní spor dvou subjektů. Rovněž konstatoval, že trestní právo je ovládáno mimo jiné také zásadou tzv. ultima ratio, což znamená, že na protiprávní jednání je třeba reagovat prostředky trestního práva až v krajních případech v souladu s pomocnou (subsidiární) úlohou trestního práva v právním řádu a ve společnosti. Proto obviněný vyjádřil názor, že ze strany soudů obou stupňů byla nesprávně uplatněna zásada subsidiarity trestní represe.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil, aby zrušil rovněž rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 27. 7. 2015, sp. zn. 10 T 205/2014 a aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla odmítnout dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného J. Ch.

Námitky obviněného, že ze skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině nevyplývá, že by byl naplněn zákonný znak „uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů“ a že by u něho bylo dáno úmyslné zavinění, jsou z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkami právně relevantními.

Přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo mimo jiné při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé údaje nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, způsobí-li takovým činem větší škodu. Větší škodou se podle § 138 odst. l tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč.

Skutek uvedený ve výroku o vině evidentně odpovídá zákonným znakům tohoto trestného činu, a to i z hlediska naplnění znaku „uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů“ a z hlediska subjektivní stránky, která spočívá v úmyslném zavinění.

Přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již tím, že pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé údaje. Případná okolnost, že následně poskytnutý úvěr je splácen, nemá v této spojitosti žádný význam. Co do subjektivní stránky postačí, že úmysl pachatele zahrnuje jen samotnou nepravdivost údajů uváděných při sjednávání úvěrové smlouvy, a nevyžaduje se úmysl způsobit škodu.

Lze plně souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že skutek obviněného, jak byl popsán ve výroku jeho rozhodnutí, naplňuje znaky trestného činu úvěrového podvodu, a to včetně znaku „uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů“. Nejvyšší soud konstatuje, že okolnost, že byly obviněným J. Ch. předloženy pravé doklady vztahující se k obviněnému P. K., neznamená, že by v souvislosti s uzavíráním úvěrové smlouvy nebyly uvedeny nepravdivé údaje. Sjednávání úvěrové smlouvy nelze totiž chápat zúženě a považovat za ně jen vlastní uzavření úvěrové smlouvy, neboť za její sjednávání je třeba považovat i jednání, která uzavření úvěrové smlouvy předchází, v jejichž rámci si strany úvěrové smlouvy poskytují určité údaje a na základě nich vyjadřují svá stanoviska. V tomto ohledu je především třeba zvážit dojem, který daná situace vytvořila na straně poškozené společnosti. Tato vzhledem k výše uvedenému průběhu uzavření úvěrové smlouvy především vůbec nebyla informována o skutečnosti, že označený dlužník nebyl přítomen uzavírání předmětné smlouvy, že ji osobně nepodepsal a nemá zájem na hrazení sjednaných splátek. Pokud by uvedené skutečnosti byly poškozené společnosti známy (tj. že ve skutečnosti má splátky hradit jiný subjekt), bezesporu by to ovlivnilo její rozhodnutí v tom směru, zda skutečně s obviněným P. K. má úvěrovou smlouvu uzavřít. Skutečnost, že byl nepravdivě uveden telefonní kontakt na dlužníka, pak měla význam z hlediska následného jednání s dlužníkem v případě nehrazení sjednaných splátek, přičemž místo dlužníka P. K. zaměstnanci poškozené společnosti komunikovali opakovaně s obviněným J. Ch., což jim nebylo známo. Takto také odvolací soud svůj názor ohledně naplnění znaku „uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů“ odůvodnil na str. 5 svého usnesení a Nejvyšší soud se s tímto názorem ztotožňuje.

Zákonné znaky uvedeného trestného činu obviněný J. Ch. evidentně naplnil i z hlediska subjektivní stránky, která vyžaduje úmyslné zavinění. O tom svědčí širší okruh výše uvedených objektivně zjištěných okolností, ze kterých lze dovodit, že obviněnému J. Ch. bylo jasné, že skutečný dlužník uvedený v předmětné úvěrové smlouvě nebyl při jejím sjednávání vůbec přítomen, smlouvu nepodepsal a ani neměl v úmyslu úvěr splácet. Naplnění subjektivní stránky navíc vyplývá již ze samotné skutkové věty výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně, kdy celé jednání probíhalo nejen z podnětu a za aktivní účasti obviněného, ale také za jeho přítomnosti. Nejvyšší soud shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.

Dovolatel dále namítal neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud již opakovaně v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu judikoval, že zásada subsidiarity trestní represe jako jedna ze základních zásad trestního práva, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio, vyplývá, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.V tomto směru je třeba, aby byla soudy respektována relevantní judikatura Ústavního soudu, kde je možno např. poukázat na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 541/10, z něhož se podává, že „umožňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů, pak jejich použití musí respektovat ústavněprávní limity, v daném případě princip proporcionality (způsobilost, nezbytnost a adekvátnost užití trestněprávního prostředku ochrany). Ústavní soud k tomu např. v nálezu pod sp. zn. IV. ÚS 469/04 konstatoval, že „z ústavního hlediska žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody, a jen důsledné respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod).“ Obdobně již opakovaně judikoval i Nejvyšší soud (srov. např. rozhodnutí pod sp. zn. 7 Tz 230/2000, 5 Tdo 897/2005 nebo 5 Tdo 563/2008).

Byl-li tedy spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů osob s poukazem na primární existenci institutů občanského nebo obchodního práva, či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akceptace principu ultima ratio nemůže ve všech případech zcela znemožnit aplikaci základního účelu trestního řízení, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto zákonného ustanovení je účelem trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i plnění povinností ke státu a společnosti. Z výkladu citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že celé trestní řízení není pojato jako pouhá saturace případně vzniklé škody poškozenému a není závislé na úvaze poškozeného, zda se má svého práva domoci jinými soukromoprávními prostředky, ale že má také rozměr morální, etický a hodnotový. Samotné trestní řízení je významnou zárukou zachovávání zákonnosti, neboť v jeho rámci jsou stíháni ti, kteří porušili zákon spácháním trestného činu.

Obviněný shora popsaným jednáním zcela nepochybně vybočil z rámce běžných soukromoprávních vztahů, a protože se tímto jednáním dotkl zájmů jiných osob chráněných trestním zákonem, tedy především poškozeného, nezbylo, než na takové jednání reagovat prostředky trestněprávní represe. Pokud tedy dovolatel svým jednáním v rámci soukromoprávního vztahu naplnil všechny znaky trestného činu uvedeného v trestním zákoníku (jeho jednání naplnilo všechny znaky přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku), čímž poškodil zájem chráněný tímto trestním zákoníkem, je uplatnění trestního práva a následné užití trestněprávní sankce namístě. Námitky obviněného jsou tedy zjevně neopodstatněné.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný J. Ch. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného J. Ch. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.







V Brně dne 21. 4. 2016



































JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu














Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 489/2016, ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.489.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies