4 Tdo 336/2016

14. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 265k odst. 1, 2
  • TrŘ - § 265l odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 4. 2016 o dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného M. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2015 sp. zn. 3 To 160/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 191/2013, takto:


Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2015 sp. zn. 3 To 160/2014.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


Odůvodnění:



Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. 2 T 191/2013 byl obviněný M. K. uznán vinným skutkem popsaným pod bodem 1) předmětného rozsudku spolu s obviněnými M. H., J. H. a L. K. Tento skutek byl právně kvalifikován jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a obviněný M. K. ho spáchal jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku.

Sám obviněný M. K. byl zároveň uznán vinným skutkem pod bodem 2) předmětného rozsudku, který byl právně kvalifikován jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že v přesně nezjištěné době od března do května 2013 poté, co L. K. na jeho žádost opakovaně volala K. N., představovala se jí jako pracovnice Komerční banky, a. s., a přiměla ji k další spolupráci s M. K. vystupujícím pod falešnou identitou JUDr. K. B., jemuž měla K. N. poskytovat finanční částky, L. K. sdělil, že pokud o těchto skutečnostech někomu řekne, má v O. lidi na to, aby ji odvezli z České republiky, nechá ji zbít, přičemž není problém ublížit i její dceři.

Za tyto dva zločiny mu byl podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň mu byl podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci – mobilního telefonu zn. Samsung černé barvy, včetně baterie a SIM karty T-Mobile. Také mu byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. společně s obviněnými M. H., J. H. a L. K. stanovena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozené K. N., náhradu škody ve výši 960 000 Kč. Se zbytkem nároku byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti předmětnému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání v celém rozsahu obvinění M. K., M. H. a J. H. Státní zástupce podal odvolání toliko do výroku o trestu v neprospěch všech čtyř spoluobviněných.
Krajský soud v Ostravě z podnětu odvolání obviněného M. K. rozsudkem ze dne 30. 6. 2014 sp. zn. 3 To 160/2014 zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. výrok o vině obviněného M. K. ohledně skutku popsaného pod bodem 2) výrokové části rozsudku soudu prvého stupně, dále ve výroku o trestu u tohoto obviněného a věc v tomto rozsahu vrátil podle § 260 tr. ř. státnímu zástupci k došetření. Sám pak při nezměněném výroku o vině pod bodem 1) napadeného rozsudku obviněného K. odsoudil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na pět let a šest měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku jej k výkonu trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil opětovně i trest propadnutí věci. Výrok o náhradě škody zůstal tímto rozhodnutím nezměněn.


Zároveň zamítl odvolání obviněných M. H., J. H. i státního zástupce podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná. Tímto se stal skutek uvedený pod bodem 1) výrokové části rozsudku soudu prvního stupně [zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku] pravomocným.

V důsledku stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného M. K., konstatoval Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 4 Tz 18/2015 porušení zákona v neprospěch obviněného v té části, v níž Krajský soud v Ostravě jako soud druhého stupně zrušil výrok o vině a trestu obviněného ohledně skutku pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil státnímu zástupci k došetření, načež Nejvyšší soud zrušil pouze tuto část rozsudku soudu druhého stupně, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud zároveň Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V návaznosti nato Krajský soud v Ostravě rozhodl (v jiném složení senátu – pozn. Nejvyššího soudu) rozsudkem ze dne 30. 11. 2015 sp. zn. 3 To 160/2014 tím způsobem, že z podnětu odvolání M. K. podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. c), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. 2 T 191/2013 ve výroku o vině pod bodem 2) a za podmínek § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. obviněného K. podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Bruntále ze dne 20. 12. 2013 sp. zn. 1 ZT 146/2013 pro skutek právně kvalifikovaný jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán. Dále podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Bruntále proti rozsudku soudu prvního stupně.

Proti v pořadí druhému rozsudku soudu druhého stupně ze dne 30. 11. 2015 sp. zn. 3 To 160/2014 podal dovolání nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného M. K., ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Nejvyšší státní zástupce v dovolání po obšírném shrnutí trestní věci obviněného M. K. namítl, že Okresní soud v Bruntále při posouzení jednání obviněného, právně kvalifikovaného jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, vycházel z komplexních výsledků dokazování, které se týkaly nejen předmětného skutku, ale také souvisejícího jednání obviněného, L. K. a dalších osob, které bylo kvalifikováno jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Naproti tomu Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací ve veřejném zasedání dne 30. 11. 2015 (v pořadí druhém – pozn. Nejvyššího soudu) v novém složení senátu sice rozhodl, že dokazování bude doplněno, ale toliko výslechem M. K. Ten však odmítl vypovídat. Poté již žádné důkazy provedeny nebyly a pouze bylo přistoupeno k závěrečným návrhům a následně byl vyhlášen zprošťující rozsudek.

Krajský soud odmítl vyslechnout L. K., neboť podle jeho názoru by již jako svědkyně byla povinna vypovídat pravdu a nic nezamlčet, čímž by mohla obviněného účinněji usvědčit, což by bylo v rozporu se zásadou prohibitioreformationis in peius. Ta se ale podle nejvyššího státního zástupce nevztahuje na samotné řízení, ale na jeho výsledek. Pokud odvolací soud podle § 259 odst. 3 písm. a) nebo b) tr. ř. předpokládá možnost provádění dokazování ve veřejném zasedání, je zjevné, že tímto mohou být zjištěny nové okolnosti, které mohou vést k odlišným skutkovým závěrům. Pokud by vedly k přísnějšímu posouzení věci, přičemž k odvolacímu řízení došlo toliko z podnětu odvolání obviněného, odvolací soud nesmí v neprospěch obviněného rozhodnout, což ale neznamená, že by nesměl provádět i dokazování.

Odvolací soud proto podle nejvyššího státního zástupce mohl např. opětovně přečíst výpovědi L. K. z hlavního líčení, vyžádat si aktuální zprávy o její pověsti a konfrontovat je s četnými záznamy v rejstříku trestů obviněného. Odvolací soud v rozporu s tímto v odůvodnění dospěl k ničím nepodloženému závěru – zcela odlišnému od svého předchozího rozhodnutí – o motivu L. K. spočívajícím ve snížení míry vlastního zavinění.

Nejvyšší státní zástupce poté po rozboru zákonných ustanovení trestního řádu týkajících se dokazování ve veřejném zasedání o odvolání v návaznosti na změnu skutkových zjištění soudu prvého stupně soudem druhostupňovým (§ 259 odst. 3 a § 263 odst. 7) uvedl, že Krajský soud v Ostravě rozhodl na základě změněného skutkového stavu oproti skutkovému stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž by ve veřejném zasedání provedl jediný důkaz. To mělo za následek, že mezi právním závěrem odvolacího soudu a skutkovými zjištěními soudu nalézacího byl dán extrémní rozpor, který je důvodem mimořádné přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012 sp. zn. 8 Tdo 749/2012).

Nejvyšší státní zástupce poté doplnil, že s ohledem na procesní povinnosti je možno podat dovolání v neprospěch obviněného, aniž by byla porušena zásada prohibitio reformationis in peius, načež ovšem i pokud dojde ke zrušení napadeného rozhodnutí Nejvyšším soudem, v následujícím řízení nemůže dojít ke zhoršení právního stavu obviněného oproti stavu vyplývajícímu z rozsudku soudu prvního stupně – srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 2003 sp. zn. 5 To 66/2003, uveřejněné pod č. 35/2004 Sb. rozh. tr.

Závěrem proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2015 sp. zn. 3 To 160/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i v případě jiného rozhodnutí, než je uvedeno v písm. b) daného ustanovení.

Obviněný se k dovolání nejvyššího státního zástupce v jeho neprospěch ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. do okamžiku rozhodnutí Nejvyššího soudu písemně nevyjádřil. Opis předmětného dovolání mu byl doručen dne 29. 1. 2016, jeho obhájci pak dne 27. 1. 2016.

Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2015 sp. zn. 3 To 160/2014 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., podal nejvyšší státní zástupce ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě.Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řáduč. 265/2001 Sb.ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněné pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07 a v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci“.

Jádrem dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem je otázka změny skutkových zjištění soudem druhého stupně v řízení o odvolání s ohledem na provedené dokazování, jakož i otázka aplikace zásady zákazu reformace v neprospěch obviněného. Nejvyšší státní zástupce totiž v mimořádném opravném prostředku zastává názor, že odvolací soud v rozporu se zákonem změnil skutková zjištění nalézacího soudu, aniž by fakticky provedl jakékoliv důkazy, což se projevilo v jeho následném rozhodnutí o zproštění obžaloby.

V prvé řadě bylo třeba zhodnotit, zda uvedené námitky vůbec spadají pod nejvyšším státním zástupcem deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přestože námitky svým charakterem zjevně spadají do procesní roviny trestní věci, kterou Nejvyšší soud pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zpravidla nemá pravomoc přezkoumávat, v návaznosti na rozhodovací činnost Ústavního soudu byly z tohoto pravidla stanoveny výjimky.

Jednou z těchto výjimek, která zakládá mimořádnou přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu ohledně skutkového stavu zjištěného nižšími soudy, je existence vady spočívající v tom, že z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Právě z důvodu extrémního nesouladu právního závěru odvolacího soudu se skutkovými zjištěními nalézacího soudu podal dovolání nejvyšší státní zástupce mj. s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012 sp. zn. 8 Tdo 749/2012. Takové pochybení odvolacího soudu může v teoretické rovině vyvolat natolik závažný zásah do práva na spravedlivý proces, aby Nejvyšší soud v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohl předmětné rozhodnutí zrušit (srov. zejm. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34/1995 Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Nejvyšší soud z předloženého spisového materiálu (zejm. protokolu o veřejném zasedání ze dne 30. 11. 2015, č. l. 1156-1159, ve spojení se zvukovým záznamem z veřejného zasedání o odvolání na přiloženém CD) zjistil, že výše zmíněné námitky nejvyššího státního zástupce spadají pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jsou důvodné. (Nezodpovězenou otázkou v této souvislosti ale zůstává, proč státní zástupkyně krajského státního zastupitelství intervenující u veřejného zasedání dne 30. 11. 2015 nepožadovala provádění jakýchkoli důkazů, naopak sama konstatovala, že další dokazování nepřichází v úvahu a posléze navrhla, aby byl obviněný zproštěn obžaloby).

V obecné rovině lze každopádně konstatovat, že na základě ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. o průběhu a rozhodnutí odvolacího soudu může tento rozhodnout ve věci sám rozsudkem jen tehdy, je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení buď provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.

S tím souvisí i ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř., z jehož znění je zřejmé, že z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem, přičemž tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl.

V projednávané trestní věci odvolací soud v rámci veřejného zasedání o odvolání obviněného M. K. (z důvodu předchozího zrušení části jeho v pořadí prvého rozhodnutí Nejvyšším soudem v řízení o stížnosti pro porušení zákona) rozhodl rozsudkem o zproštění obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Bruntále ze dne 20. 12. 2013 sp. zn. 1 ZT 146/2013 pro skutek kvalifikovaný jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán. Z protokolu o veřejném zasedání je zřejmé, že v něm nebyly prováděny žádné důkazy vyjma pokusu o výslech samotného obviněného K., který ovšem po poučení předsedkyní senátu ve smyslu § 33 odst. 1 tr. ř. věta prvá in fine odmítl k věci vypovídat.

Důvodem takového postupu byla skutečnost, že předsedkyně senátu při počátečním stručném shrnutí trestní věci uvedla, že klíčový důkaz výslechem svědkyně L. K., není možné ve veřejném zasedání provést, neboť by to bylo – jak konstatoval Nejvyšší soud v rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona – v rozporu se zásadou zákazu reformace v neprospěch obviněného. L. K. by se totiž nacházela nikoliv již v postavení spoluobviněné, neboť už byla pravomocně odsouzena, ale v postavení svědkyně. To by její výpověď kvalitativně posunulo z hlediska její průkaznosti a věrohodnosti, neboť svědek je povinen vypovídat pravdu, na rozdíl od obviněného.

Zde je třeba zmínit, že zákaz výslechu L. K. v postavení svědkyně v opakovaném veřejném zasedání o odvolání obviněného K. Nejvyšší soud nevyslovil náhodně. Je jistě pravdou to, co uvádí nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání stran zásady zákazu reformationis in peius, totiž že ta se uplatňuje na vlastní rozhodnutí, nikoli na samotné řízení. V tomto specifickém případě je ale tento princip možno uplatnit pouze omezeně. Je tomu proto, že výpověď L. K. v postavení obviněné byla jediným přímým důkazem, který obviněného K. usvědčoval ze spáchaného činu. Pokud by se podařilo zajistit jakýkoli nový důkaz, např. výpověď dosud nevyslechnutého svědka, či zvukovou nahrávku, kde by byl zachycen průběh vyděračského projevu obviněného, tak by zajisté nic nebránilo odvolacímu soudu, aby takový důkaz ve veřejném zasedání provedl a při svém rozhodování k němu přihlédl. Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí v tomto ohledu odvolací soud nikterak nelimitoval. Pokud jde ale o výslech L. K., tak ta by v novém odvolacím řízení mohla být vyslechnuta pouze v postavení svědkyně, neboť jak bylo výše zmíněno, ohledně její osoby bylo řízení ve věci pravomocně skončeno a její opětovný výslech coby obviněné tudíž nepřicházel v úvahu. Jestli by tedy L. K. byla odvolacím soudem vyslechnuta jako svědkyně ve veřejném zasedání, tak by každopádně při konečném hodnocení důkazů nemohlo být k případné vyšší hodnověrnosti její usvědčující svědecké výpovědi soudem přihlédnuto. Tato svědecká výpověď by se proto ve své podstatě stala obsolentní, jelikož i kdyby svědkyně uvedla ohledně projednávaného skutku stejné okolnosti jako v hlavním líčení a před tím v řízení přípravném, případně okolnosti nové, přesto by nebylo možné o její výpovědi uvažovat jako o výpovědi svědka, který je povinen vypovídat pravdu, ale pouze jako o výpovědi osoby, jež byla ve stejné trestní věci odsouzena za jiný skutek (trestný čin podvodu) spolu s obviněným K. a dalšími spoluobviněnými (nyní již též odsouzenými), a která se tudíž mohla hájit způsobem, jakým uznala za vhodné, tedy i tím, že neuváděla pravdu. Jakýkoli jiný postup by nutně vedl ve svém výsledku ke zhoršení postavení obviněného K., jelikož by tím nesporně bylo ovlivněno i konečné meritorní rozhodnutí o předmětném skutku. Zároveň zde nelze též neuvést, že zákaz reformace k horšímu byl v projednávaném případě determinován i okolností, že zde bylo odvolacím soudem rozhodováno nejen pouze o odvolání obviněného K., ale též na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti ve prospěch téhož obviněného, kdy bylo rozhodnuto, že zákon byl předchozím rozhodnutím odvolacího soudu porušen výhradně v jeho neprospěch (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 18/2015). Současně v tomto rozsudku Nejvyššího soudu byla vyjádřena nepřípustnost nového výslechu L. K., tentokrát v postavení svědkyně (po vrácení věci do přípravného řízení), s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 22/1999 Sb. rozh. tr., když bylo zároveň konstatováno, že by se jednalo o zhoršení konečného postavení obviněného. O obdobnou procesní situaci by se nesporně jednalo i v případě výpovědi výše jmenované v postavení svědkyně v řízení před odvolacím soudem.

Stěžejní tedy je, že kromě výše uvedeného omezení pokud jde o případné další dokazování, Nejvyšší soud v předmětném rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona nijak nevyloučil provedení jiných důkazů. Pouze odvolací soud instruoval ve smyslu § 270 odst. 4 tr. ř., aby provedl nové řízení o podaném opravném prostředku obviněného M. K. ve vztahu ke skutku v bodě 2) rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. 2 T 191/2013, načež výsledkem řízení poté mohlo být v podstatě jen zamítnutí odvolání, či zproštění obžaloby.

Krajský soud v Ostravě měl z tohoto důvodu postupovat následovně. Odvolání obviněného mohl zamítnout jako nedůvodné podle § 256 tr. ř., pokud pokládal jeho vinu za zločin vydírání na základě důkazů provedených soudem prvního stupně za dostatečně prokázanou. Pokud se mu ale jevilo, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně nesplňuje požadavky § 2 odst. 5 tr. ř. – není zjištěn bez důvodných pochybností – popř. že k přezkumu námitek obviněného bude potřeba provádět další dokazování, mohl v souladu s ustanovením § 263 odst. 7 tr. ř. ve veřejném zasedání za tímto účelem provést nezbytné důkazy. Jestliže tak neučinil a bez dalšího pouze změnil hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně a tím i navazující skutková zjištění tím způsobem, že tato odůvodňovala na rozdíl od prvostupňového rozhodnutí zproštění obžaloby, o čemž sám rozhodl rozsudkem, porušil tím ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. a ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř.

Tento závěr nemůže změnit ani skutečnost, že v písemném odůvodnění rozsudku Krajský soud v Ostravě hodnotí důkazy, které ovšem ve veřejném zasedání neprovedl (výpovědi obviněného v průběhu trestního řízení, č. l. 127 a 167 verte; výpovědi L. K. v postavení spoluobviněné, č. l. 150, 770-772; a výpovědi J. H. v postavení spoluobviněného, č. l. 141, 769 verte). Citovaná ustanovení totiž do řízení o odvolání promítají základní zásady trestního řízení – zásadu ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. ř.) a zásadu bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.), jejichž smyslem a účelem je ve spojení se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) podmínka, že soud může sám rozhodovat toliko na základě těch důkazů, které sám provede, čímž si může udělat nejlepší názor na projednávanou věc. Nelze též odhlédnout od skutečnosti, že od toho se odvíjí i faktická možnost obhajoby vyjádřit se k prováděným důkazům (§ 33 odst. 1 věta prvá tr. ř.).

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2015 sp. zn. 3 To 160/2014 v celém rozsahu. K tomu je třeba dodat, že výrok pod bodem II. tohoto rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Bruntále v neprospěch obviněného podle § 256 tr. ř. byl učiněn v rozporu se zásadou ne bis in idem, neboť o tomto odvolání krajský soud rozhodl již rozsudkem ze dne 30. 6. 2014 sp. zn. 3 To 160/2014 a tento výrok nebyl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 4 Tz 18/2015 zrušen. Proto nyní Nejvyšší soud zrušil v pořadí druhý výrok o zamítnutí odvolání státního zástupce a krajský soud o něm v pořadí třetím veřejném zasedání již nebude rozhodovat. Současně Nejvyšší soud zrušil všechna další rozhodnutí, která na zrušený rozsudek obsahově navazují, pokud jeho zrušením pozbyla podkladu. Nejvyšší soud poté podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Pokud krajský soud při tomto projednání odvolání obviněného M. K. dospěje k závěru, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně není úplný, či je potřeba ho změnit, může přihlížet jen k důkazům, které budou provedeny ve veřejném zasedání. Tyto poté musí hodnotit v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení, přičemž je vázán jejich hodnocením ze strany nalézacího soudu s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl. V souladu se zásadou zákazu reformace v neprospěch obviněného tedy nemůže z výše uvedených důvodů provést důkaz výpovědí L. K. v postavení svědkyně, ale jiné limity důkazních prostředků kromě těch zákonných odvolací soud nemá. To jinými slovy znamená, že může mimo jiné opětovně provést důkaz výslechem obviněného, popř. číst protokol o jeho dřívějších výpovědích za splnění podmínky uvedené v § 207 odst. 2 tr. ř. Ohledně L. K. pak může přečíst její výpověď jako obviněné z přípravného řízení a hlavního líčení podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam. Totéž platí ve vztahu k výpovědi obviněného J. H. Odvolací soud pak musí mít zároveň na paměti, že podle § 265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).











V Brně dne 14. 4. 2016




















JUDr. František Hrabec
předseda senátu




Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 336/2016, ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.336.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies