3 Tdo 459/2016

20. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 2 odst. 4,5

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 4. 2016 o dovolání, které podal obviněný A. Ž., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 3 To 384/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 4 T 240/2013, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.


Odůvodnění:


Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 4 T 240/2013, byl obviněný A. Ž. uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Za to byl podle § 209 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená S. M., bytem B., B., odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 3 To 384/2015, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 12. 11. 2015 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle obviněného je jeho vztah k poškozené vztahem soukromoprávní povahy, vzniklý na základě občanského zákoníku. Podle ustálené judikatury je trestněprávní kvalifikace určitého jednání krajním prostředkem, který nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů. V daném případě se zavázal zaplatit poškozené za automobil částku 180.000 Kč v dojednané lhůtě, avšak tuto povinnost nesplnil a automobil vrátil až po pěti měsících. Vzhledem k tomu, že z kupní smlouvy měli sjednánu výhradu vlastnického práva do úplného zaplacení kupní ceny, mohla poškozená kdykoliv požádat o vrácení vozidla a dále mohla odstoupit od kupní smlouvy nebo se mohla domáhat zaplacení sjednané kupní ceny. Pokud by nebylo adekvátně na její výzvy reagováno, mohla své právo uplatnit soudní cestou. Přitom jí nehrozila žádná újma zvláštního rozsahu, která by odůvodňovala postup podle norem trestního práva. K uplatňování zásady subsidiarity trestní represe obviněný odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 69/2006, sp. zn. II. ÚS 372/2003 a sp. zn. I. ÚS 4/2004. Ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu položil obviněný otázku, zda se nemohlo v jeho případě jednat o tzv. pravou lhostejnost k budoucímu trestněprávnímu následku, a tedy o vědomou nedbalost, což by vylučovalo naplnění subjektivní stránky přečinu podvodu.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 3 To 384/2015 zrušil a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k dovolání uvedla, že uplatněné námitky obviněného nepovažuje za opodstatněné. Obviněný je uplatňoval již v průběhu trestního řízení, přičemž odvolací soud se s nimi přesvědčivě vyrovnal. Soudem zjištěný skutkový stav podle státní zástupkyně vykazuje znaky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku po stránce objektivní i subjektivní. Ke společenské škodlivosti jednání obviněného a zásadě subsidiarity trestní represe poukázala státní zástupkyně na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, jakož i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, a ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.

Obviněný A. Ž. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ani Okresního soudu v Novém Jičíně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Na tomto základě pak analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit tu část dovolací argumentace, která se domáhá aplikace ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe a která zpochybňuje úmyslné zavinění obviněného.

Podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle nového trestního zákoníku, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010 a podle něhož byly posuzovány činy obviněného, je trestným činem obecně protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Společenská škodlivost ovšem není zákonným znakem trestného činu, protože má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (k tomu blíže stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012).

V případě obviněného ovšem nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči němu. Proto nemohlo dojít ani k namítanému pochybení při použití zásady subsidiarity trestní represe. Obviněný totiž v situaci, kdy neměl finanční prostředky ani jejich spolehlivý zdroj, ale pouze dluhy, neváhal uzavřít kupní smlouvu s povinností zaplatit vysokou peněžní částku ve velmi krátkém termínu. Musel si být velmi dobře vědom, že svůj závazek nebude moci splnit. Z hlediska naplnění subjektivní stránky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku je tím dáno přinejmenším jeho srozumění s následkem, tedy úmyslné zavinění podle § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Pokud v podaném dovolání poukazuje na možnosti poškozené řešit situaci prostředky práva civilního, pak nutno zdůraznit, že jemu nic nebránilo po marném uplynutí lhůty k plnění věc vrátit, on tak však neučinil, věc dále téměř 6 měsíců protiprávně užíval s vyloučením poškozené jako vlastníka, předmětný dodávkový automobil vrátil až po podání trestního oznámení. O jeho dobrovolnosti k odstranění jím způsobeného protiprávního stavu tak nelze hovořit.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).



V Brně dne 20. 4. 2016



JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 3 Tdo 459/2016, ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.459.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies