3 Tdo 455/2016

06. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 2 odst. 5,6

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl dne 6. 4. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným V. S., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2015, č. j. 11 To 497/2015-232, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 133/2015, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.


Odůvodnění:


Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 7. 2015, č. j. 3 T 133/2015-214, byl obviněný V. S. uznán vinným „zločinem“ loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „dne 9. 4. 2015 kolem 11.00 hod. na nádraží ČD v P. – L., po předchozí vzájemné domluvě s další osobou, v úmyslu se obohatit společně přesvědčili poškozeného R. P., aby s nimi nasedl do osobního vozidla zn. Ford Mondeo, stříbrné barvy, nezjištěné RZ, a to pod záminkou údajného pronásledování osoby, která poškozenému krátce předtím poblíž Sport baru L., Č., P., odcizila finanční hotovost ve výši 12.000 Kč, vozidlo řídil M. T., V. S. seděl vpředu jako spolujezdec, poškozený P. seděl vzadu, společně jeli po silnici směr K., poté zastavili v katastru obce P., na kraji silnice ve vzdálenosti 1.100 m před odbočkou na obec P., kde všichni tři vystoupili za účelem vykonání potřeby, V. S. poškozenému nastříkal do očí slzný plyn, využil jeho oslepení, chytil jej za pravou ruku a z prsteníku této ruky mu stáhl zlatý prsten v hodnotě nejméně 6.750 Kč, z krku mu násilím strhl zlatý řetízek v ceně nejméně 19.700 Kč s přívěskem znamení zvěrokruhu (býk) v ceně nejméně 3.900 Kč, poté oba zanechali poškozeného na místě a společně odjeli, tímto jednáním způsobili poškozenému P. odcizením šperků škodu ve výši nejméně 30.350 Kč“. Za to byl obviněný podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Proti shora citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 11. 2015, č. j. 11 To 497/2015-232, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu. Za podmínek § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. obviněnému podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku nově uložil trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. ř. znovu zařadil do věznice s ostrahou. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 5. 11. 2015 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v odvoláním napadeném, nezrušeném výroku o vině také rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný V. S. následně dovoláním, v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)tr. ř.

V jeho odůvodnění obviněný (dovolatel) namítl, že orgány činné v předmětném trestním řízení, soudy nevyjímaje, vůči němu postupovaly zaujatě, když shromažďovaly pouze takové důkazy, které svědčily v jeho neprospěch. Jeho návrhům na doplnění dokazování, jimiž chtěl doložit svou verzi skutkového děje, naopak nebylo vyhověno. Především nebyl proveden důkaz (byť nekvalitním) záznamem z kamerového systému na nádraží v P. – L., z nějž by se dalo při pečlivém zkoumání v kriminalistické laboratoři zjistit, že poškozený žádný řetízek na krku v době jejich setkání již neměl. Na základě záznamu mohl dovolatel navíc pomoci identifikovat skutečného pachatele krádeže peněz a šperků poškozeného. Dalším odmítnutým důkazem byl požadavek na přesné zdokumentování pohybu všech zainteresovaných osob v rozhodné době prostřednictvím záznamů z buněk telefonních operátorů, aby byl získán „pravdivý obraz o průběhu celého děje“. Zajištěna nebyla ani spisová dokumentace z výše uvedené krádeže, kterou šetřil policejní orgán na Praze 9. Dovolatel trvá rovněž na tom, že byl ze strany poškozeného sexuálně obtěžován, což potvrdil svou výpovědí v hlavním líčení i spoluobviněný M. T. Poté, co byl dovolatelem odmítnut, mohlo v mysli podnapilého poškozeného dojít „k záměně obrazu“, když osoba, která ho předtím okradla, byla také romské národnosti. Dovolatel sám se žádné z jeho věcí za použití násilí nezmocnil. Orgány činné v trestním řízení podle jeho přesvědčení nedostály své povinnosti postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Důkazy provedené zároveň hodnotily zcela nesprávně.

Z výše uvedených důvodů dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. 11 To 497/2015, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 3 T 133/2015, a věc poté „vrátil“ k novému projednání s doporučením, aby byly provedeny jím navržené důkazy, zejména znalecký posudek na poškozený kamerový záznam a zajištěna dokumentace ze spisu „Policie na Praze 9“.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 4. 2. 2016. Přípisem doručeným soudu prvního stupně dne 8. 3. 2016 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v neveřejném zasedání, a to i za podmínky uvedené v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto mimořádného opravného prostředku.

Obviněný V. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné jednak podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí ve věci samé, jímž soud druhého stupně obviněnému nově uložil trest, a současně podle § 256a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam, neboť napadený rozsudek zakládá procesní stav, jakoby odvolací soud současně zamítl řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který výslovně odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování spočívá na řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Vprojednávaném případě dovolatel nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku (skutkových zjištění) a soudem prvního stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy skutek nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil de facto toliko na výtce, že soudy při neakceptování jeho obhajoby a v rozporu se zásadou in dubio pro reo nesprávně vyhodnotily obsah důkazů, provedených navíc v nedostatečném rozsahu, v jeho neprospěch, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí těchto pochybení obviněný na základě uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné hmotně právní posouzení stíhaného skutku. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.

Nejvyšší soud tento závěr učinil i se zřetelem k názoru opakovaně vyslovenému v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy,jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09).

V posuzovaném případě však napadený rozsudek odvolacího soudu, rozsudek soudu prvního stupně ani jim předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí.

K námitce obviněného stran neúplnosti provedeného dokazování, resp. nevyhovění jeho návrhům na doplnění dokazování, Nejvyšší soud připomíná, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však důležitý právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., popř. § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který napadená rozhodnutí obou soudů v předmětné trestní věci splňují. Soud prvního stupně ani soud odvolací důkazní návrhy obviněného neopomenuly. Důvody, pro které jim nevyhověly, ve svých rozhodnutích rozvedly v potřebné míře a ústavně konformním způsobem (viz příslušné části na str. 3/4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a na str. 4/5 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Zároveň je třeba konstatovat, že již soud prvního stupně se s důkazy provedenými vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté v logických souvislostech zdůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že usvědčující výpovědi poškozeného nehodnotil nekriticky, bez návaznosti na další důkazy (k tomu viz zejména str. 4 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se pak v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Pokud vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, své závěry v tomto směru rovněž odůvodnil plně v souladu s požadavky zákona (viz str. 4 napadeného rozsudku). Také on přesvědčivě vysvětlil, proč obhajobě obviněného neuvěřil a proč jeho vinu stíhaným skutkem považoval za prokázanou bez důvodných pochybností. Nejvyšší soud tak nedospěl k závěru, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjištěn nezákonným způsobem nebo nedostatečně a že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla v daném ohledu projevem nepřípustné libovůle.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6,IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6). Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Protože ve věci obviněného V. S. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s ustanovením § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadená rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 6. 4. 2016



JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 3 Tdo 455/2016, ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.455.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies