6 Tdo 497/2016

20. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 274 odst. 1
  • TrŘ - § 265i odst. 1 písm. b)
  • TrŘ - § 265b odst. 1 písm. g)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. dubna 2016 o dovolání, které podal obviněný nprap. P. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2015, č. j. 5 To 433/2015-155, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 118/2015, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :
I.
Dosavadní průběh řízení


1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2015, č. j. 10 T 118/2015-123, byl obviněný P. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se podle jeho skutkového zjištění dopustil tím, že

dne 29. 3. 2015 okolo 01.16 hodin v B. ulice Š., řídil po předchozím vědomém požití alkoholických nápojů, kdy v krvi měl nejméně 1.86 promile alkoholu, osobní motorové vozidlo zn. Renault, RZ: …, čímž porušil zejména § 5 odst. 2 písmena b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších zněn a doplnění.

2. Obviněný byl odsouzen podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 73 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v délce 18 měsíců.

3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 11. 2015, č. j. 5 To 433/2015-155, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.
Dovolání a vyjádření k němu


4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. Lady Štarhové dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

5. Dovolatel má za to, že napadená rozhodnutí vycházejí z nesprávného právního posouzení skutku a nesprávného hmotně právního posouzení.

6. Výrok o vině obviněný považuje za nesprávný, neboť se skutku nedopustil. Rozsudek soudu prvního stupně vychází toliko z výpovědí strážníků Městské policie a pořízeného kamerového záznamu. Tito svědci neviděl vozidlo jet, pouze poskakovat, přičemž vozidlo nebylo nastartováno. Soudy neprávně dospěly k závěru o nevěrohodnosti výpovědi svědka D. H., ačkoliv tento svědek nebyl osobně před soudem vyslechnut. Nebylo přihlédnuto ke skutečnosti, že časová disproporce v jeho výpovědi mohla vzniknout z důvodu změny zimního času na letní. Jedná se tedy o opomenutý důkaz. Soudy nepostupovaly v souladu s ustanovením § 125 tr. ř., neboť se s jeho obhajobou řádně nevypořádaly. Je přesvědčen, že nebylo prokázáno jeho zavinění, neboť vozidlo neřídil. Pokud něco uváděl městským strážníkům, nebylo přihlédnuto k jeho podnapilosti, a že nepochybně „mluvil z cesty“. Postupem soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Takové pochybení může mít za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí, jak dovodil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 854/09 ze dne 9. 12. 2009.

7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí podle § 265k odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.

8. Nejvyšší státní zástupce k dovolání obviněného prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.
Přípustnost dovolání



9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná.Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

11. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

13. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

14. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

15. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.


IV.
Důvodnost dovolání


16. Obviněný naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že se skutku, kterým byl uznán vinným, nedopustil, neboť se sice uvedeného dne nacházel pod vlivem alkoholických nápojů, ovšem vozidlo neřídil. Z pohledu této argumentace obviněný dále podrobně rozvádí průběh dokazování před soudem prvního stupně, který uvěřil výpovědím strážníků Městské policie a pořízenému videozáznamu. Výpověď svědka J. H. hodnotil jako nevěrohodnou, ačkoliv tohoto svědka nevyslechnul. Podle obviněného se jedná o tzv. opomenutý důkaz a postup soudů je v rozporu s nálezem Ústavního soudu I. ÚS 854/09. Dále obviněný namítá, že u něho není dáno zavinění. Soudy nižších stupňů porušily jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.



17. Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky sice formálně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Všechny vznesené námitky totiž zpochybňují správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně. Obviněný touto dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas ze způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, podrobně rozebírá svoji verzi události atd., vše s vyústěním do závěru, že se nedopustil inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnil skutkovou podstatu přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.



18. Nejvyšší soud považuje za nutné opětovně zdůraznit, že se nemůže zabývat námitkami, v nichž obviněný podrobně rozebírá provedené důkazy, neboť se jedná o námitky procesně právní povahy směřující především proti způsobu vyhodnocení provedených důkazů. Tyto námitky, nezakládají-li závěr o extrémním nesouladu obsahu provedených důkazů se skutkovými a právním závěry z nich vyvozenými (což není případ posuzovaný), nenaplňují dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

19. Z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou, a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 4 - 5). Soud druhého stupně (str. 2 jeho rozhodnutí) se s tímto odůvodněním plně ztotožnil s odkazem na ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry.

20. Soud prvního stupně velmi pečlivě hodnotil všechny provedené důkazy. Zabýval se tvrzením obviněného, že vozidlo neřídil, a výpovědí svědka D. H. (za souhlasu stran byl přečten úřední záznam o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř. z č. l. 33-39) v kontextu výpovědí dalších svědků (strážníků Městské policie), ale i dalšími provedenými důkazy (záznam kamerového systému). Následně přesvědčivým způsobem odůvodnil, na základě jakých skutečností a důkazů obhajobě obviněného, ale i výpovědí svědka D. H. neuvěřil, a na podkladě kterých důkazů dospěl k závěru, že to byl právě obviněný, který předmětné vozidlo řídil v podnapilém stavu. V souvislosti s uplatněnými námitkami obviněného je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně svůj závěr o vině obviněného žalovaným skutkem nezakládá toliko na výpovědích zakročujících strážníků Městské policie. Poukazuje i na nelogičnost jednání svědka D. H., kdy je ovšem třeba zdůraznit, že určitá časové disproporce ve výpovědi tohoto svědka a obviněného nepředstavuje rozhodující moment, proč výpovědi tohoto svědka soud neuvěřil. Soudem prvního stupně je poukazováno na důvod, který svědka údajně vedl k odchodu od vozidla a nevracení se k vozidlu, ačkoliv mu bylo známo, že přijela hlídka Městské policie a obviněný je podnapilý. Soud také zdůrazňuje nelogičnost jednání obviněného, který ačkoliv uvádí, že vozidlo neřídil, se podrobil zkoušce na alkohol v krvi, strážníkům Městské policie nesdělil, že vozidlo neřídil, podepsal potvrzení o zadržení řidičského průkazu, ze kterého je patrno, že řídil vozidlo pod vlivem alkoholu. Je třeba zdůraznit, že v záznamu je uvedeno i množství alkoholu v krvi zjištěné při opakovaných dechových zkouškách. Proto je třeba mít za to, že soudy při provádění důkazů a jejich hodnocení dodržely ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.).

21. K argumentaci obviněného, že u něho není dáno zavinění, je třeba uvést následující. Obviněný k této námitce nic bližšího právně relevantním způsobem neuvádí, pouze tvrdí, že vozidlo neřídil a že toto řídil svědek D. H. Obviněný tedy tuto námitku uplatňuje pouze z pohledu způsobu hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Jedná se tedy o argumentaci procesně právní povahy, neboť obviněný opětovně vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů. V tomto směru je třeba zdůraznit, že takto uplatněná argumentace nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

22. Ohledně námitky, že soudy pochybily, pokud neprovedly výslech svědka D. H. a že se jedná o tzv. opomenutý důkaz, lze uvést následující. Neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).

23. Pokud jde o údajně opomenutý důkaz, Nejvyšší soud nesdílí názor obviněného, že v případě nevyhovění odvolacího soudu návrhu na provedení výslechu D. H., jde o opomenutý důkaz ve smyslu výkladu Ústavního soudu. Ohledně namítaného neprovedení všech důkazních návrhů obhajoby lze poukázat na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 je konstatován závěr, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“.

24. V dané věci soud druhého stupně neprovedl navrhovaný výslech svědka D. H. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že soud prvního stupně za souhlasu stran (tedy státního zástupce a obviněného) v rámci hlavního líčení přečetl postupem podle § 211 odst. 6 tr. ř. úřední záznam o podaném vysvětlení tohoto svědka, který byl proveden podle § 158 odst. 6 tr. ř. Soudům byl znám obsah jeho výpovědi a k tomuto obsahu o podaném vysvětlení při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. přihlédly. Pokud za dané situace považoval soud druhého stupně dokazování za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností s tím, že provádění výslechu svědka D. H. (obhajobou navrženého v řízení před soudem druhého stupně) je podle jeho názoru nadbytečné, nelze v tomto spatřovat nějaké pochybení či nedostatek. V odůvodnění svého rozhodnutí soud uvedl úvahy, které ho vedly k zamítnutí návrhu na doplnění dokazování. V daných souvislostech lze nadto připomenout, že je třeba vycházet z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení (např. ne zcela detailní odůvodnění zamítnutí důkazních návrhů) musí nutně vést k derogaci napadeného rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 189/05, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1665/10 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1329/13). Za popsaného stavu nelze dovozovat, že by řízení před soudy nižších stupňů trpělo z hlediska úplnosti dokazování takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.

25. Ohledně odkazu obviněného na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09, je nezbytné zdůraznit, že této argumentaci nelze přisvědčit. Ústavní soud v tomto nálezu zdůrazňuje, že „rozhodnutí musí být jasné, logické, bez vnitřních rozporů tak, aby z něho bylo patrno, jaké úvahy vedly obecné soudy k vysloveným závěrům a jak se vypořádaly s námitkami účastníků způsobilými založit opačné rozhodnutí ve věci“. Podle Nejvyššího soudu soudy nižších stupňů této povinnosti dostály, když z jejich rozhodnutí je zřejmé, na základě kterých důkazů dospěly ke zjištění daného skutkového stavu, jak hodnotily obhajobu obviněného a na základě, kterých důkazů ji mají za vyvracenou. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, a to zejména odůvodnění soudu prvního stupně, že soudy svůj závěr dostatečně odůvodnily ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr.ř.

26. Na závěr, v souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným, považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám odvolatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04).



27. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněný se svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovením § 265b tr. ř. upravené dovolací důvody). Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.



28. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.



P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 20. dubna 2016



















JUDr. Ivo Kouřil

předseda senátu




















Vypracovala:

JUDr. Marta Ondrušová








Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 6 Tdo 497/2016, ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.497.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies