32 Cdo 222/2016

26. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237
  • OSŘ - § 243c odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně SKELETON s. r. o., se sídlem v Praze 10, náměstí Přátelství 1518/4, PSČ 102 00, identifikační číslo osoby 29051533, zastoupené Mgr. Martinem Jebavým, advokátem se sídlem v Praze 6, Verdunská 725/23, PSČ 160 00, proti žalovaným 1) AMERS.CZ s. r. o., se sídlem v Praze 4 – Písnici, Libušská 400/115, PSČ 142 00, identifikační číslo osoby 29013658, zastoupené Mgr. Ondřejem Lněničkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 409/19, PSČ 118 00, 2) Mgr. P. Ř., a 3) M. M., oběma zastoupeným Mgr. Ing. Ondřejem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 2, Mánesova 1374/53, PSČ 120 00, o zaplacení 386 767 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 31/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2015, č. j. 12 Cmo 299/2014-338, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.



O d ů v o d n ě n í:


Rozsudkem ze dne 2. 4. 2014, č. j. 4 Cm 31/2011-292, Městský soud v Praze zamítl žalobu o zaplacení částky 386 767 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).Rozsudkem ze dne 2. 6. 2015, č. j. 12 Cmo 299/2014-338, Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání (výslovně proti všem výrokům, podle obsahu však toliko proti prvnímu výroku o věci samé), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení v dovolání vymezených otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit otázky „vázanosti podnikatele jednáním jiné osoby v jeho provozovně podle ust. § 16 obch. zák., zda pan M., tedy žalovaný 3), nebyl k takovému jednání přímo ze zákona zmocněn či podnikatelem pověřen a zda jeho jednáním došlo k objednání zboží (či uzavření kupní smlouvy nebo kupních smluv“, neboť odvolací soud se při řešení těchto otázek nijak neodchýlil od dovolatelkou citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 32 Cdo 81/2007, rozsudek ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1418/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2003, pod číslem 1). Odvolací soud totiž vycházel ze skutkového zjištění, podle kterého právní předchůdkyně dovolatelky při jednání se třetím žalovaným v provozovně první žalované věděla, že třetí žalovaný je „majitelem jiné firmy“, a byla informována, že smlouvu musí schválit druhý žalovaný jako osoba pověřená jednat jménem první žalované. Na základě tohoto zjištění odvolací soud dospěl v souladu se shora citovanou judikaturou k závěru, podle kterého se § 16 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), v posuzované věci neuplatní, neboť třetí žalovaný nebyl oprávněn jménem první žalované uzavírat kupní smlouvy a právní předchůdkyně dovolatelky o této skutečnosti musela vědět.

Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právních otázek vytyčených dovolatelkou – správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sama dovolatelka (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).

Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím „skutkového“ dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2012), který od 1. 1. 2013 (způsobilým) dovolacím důvodem není.

Nejvyšší soud proto nemohl dovodit přípustnost dovolání na základě námitky dovolatelky, která nezahrnuje žádnou otázku procesního či hmotného práva a podle níž nebyly v řízení zjištěny žádné skutečnosti, které by mohly zpochybnit přesvědčení právní předchůdkyně dovolatelky o tom, že třetí žalovaný byl první žalovanou pověřen k tomu, aby za ni jednal. Totéž platí o námitce dovolatelky, podle které z provedeného dokazování vyplývá, že zboží dovážené na provozovnu první žalované bylo předem objednáno, a o námitce dovolatelky spočívající v tvrzeném chybném právním závěru, že toto zboží nepodléhalo režimu rámcové smlouvy, neboť těmito námitkami dovolatelka ve skutečnosti jen zpochybňuje skutkové zjištění soudu prvního stupně, z něhož odvolací soud vycházel a podle kterého první žalovaná zboží od právní předchůdkyně dovolatelky neobjednávala, ale pouze jí umožnila umístění jejího zboží ve své provozovně s tím, že je bude svým zákazníkům nabízet a zaplatí jen za to zboží, které zákazníci první žalované koupí.

Ani dovolatelkou předložená otázka „zatížení účastníka důkazním břemenem ohledně prokázání skutečnosti, zda mohla třetí osoba vědět o tom, že jednající není zmocněn k jednání za podnikatele v případě posuzování vázanosti podnikatele jednáním jiné osoby v provozovně podnikatele podle § 16 obch. zák., a zda pan M. nebyl k jednání za žalovaného 1) přímo ze zákona zmocněn či pověřen“, nesplňuje kritéria stanovená v § 237 o. s. ř., neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Dovolatelka pomíjí, že podle dikce § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí). Důkazním břemenem (vyplývajícím z § 120 odst. 3 věty druhé o. s. ř.) se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení; důsledkem jeho neunesení je účastníkův procesní neúspěch. Účelem tohoto procesního instrumentu je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci nebyla prokázána, tj. kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti, ani o tom, že tato skutečnost nenastala (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86). Odvolací soud v souzené věci nerozhodl na základě závěru, že dovolatelka neunesla důkazní břemeno; nedovodil, že se příslušné právně významně skutečnosti nezdařilo prokázat, nýbrž přijal závěr soudu prvního stupně, podle kterého bylo prokázáno, že právní předchůdkyně dovolatelky při jednání se třetím žalovaným v provozovně první žalované věděla, že třetí žalovaný je „majitelem jiné firmy“, a byla informována, že smlouvu musí schválit druhý žalovaný jako osoba pověřená jednat jménem první žalované.

Ze stejného důvodu není dovolání přípustné ve vztahu k otázce, zda „ohledně zboží dodaného po uzavření rámcové smlouvy měl žalobce dokazovat, že bylo dodáno na jejím základě, anebo naopak, zda měli žalovaní dokazovat, že toto zboží nebylo dodáno v režimu rámcové smlouvy, resp. že bylo dodáno např. v režimu smlouvy komisionářské, neboť soudy obou stupňů chybně zatížily důkazním břemenem v těchto otázkách pouze žalobce, ačkoli existovala rámcová smlouva a závazek žalobce 1) na jejím základě zboží odebírat a k odběru zboží skutečně docházelo“. Ani tímto tvrzeným důkazním břemenem totiž odvolací soud dovolatelku nezatížil. I když odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně nepříliš zdařile uvedl, že objednávky zboží ze strany první žalované nebyly prokázány, ve skutečnosti při právním posouzení věci vycházel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně (učiněného zejména na základě korespondence mezi právní předchůdkyní dovolatelky a druhým žalovaným, který byl osobou pověřenou jednat za první žalovanou), podle něhož první žalovaná zboží od právní předchůdkyně dovolatelky neobjednávala, ale pouze jí umožnila umístění jejího zboží ve své provozovně s tím, že je bude svým zákazníkům nabízet a zaplatí jen za to zboží, které zákazníci první žalované koupí.

Přípustnost dovolání není způsobilá založit otázka, zda „žalovaný 2) byl oprávněn jednat za žalovanou 1)“, neboť tuto otázku odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu týkající se výkladu § 15 odst. 1 obch. zák. vyjádřenou např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 32 Odo 328/2004, když vycházel ze skutkového zjištění, podle kterého druhý žalovaný byl osobou pověřenou k jednání s právní předchůdkyní dovolatelky, jak se podává z dopisu první žalované ze dne 3. 1. 2011.

Přípustnost dovolání není dána ani ve vztahu k otázkám, zda „převzetí a potvrzení účetních dokladů, v tomto případě dodacích listů a faktur, zakládá právní domněnku existence právního vztahu, z něhož vznikly skutečnosti, o nichž se účtuje, tedy existence kupní smlouvy“, a zda „tedy měli být žalovaní zatíženi důkazním břemenem ohledně jejich tvrzení opaku, tedy měli žalovaní prokazovat, že smlouva neexistuje“, neboť na řešení těchto otázek rozhodnutí odvolacího soudu také nespočívá. Odvolací soud se otázkou (dovolatelkou tvrzeného) zvláštního významu účetních dokladů při hodnocení důkazů nijak nezabýval, dovolatelka tuto otázku v odvolacím řízení ostatně sama ani neotevřela. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěrech, podle kterých právní předchůdkyně dovolatelky první žalované sice zboží dodala, avšak nikoliv na základě konkrétní objednávky či konkrétních objednávek první žalované, jak to předjímala rámcová smlouva. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že k uzavření kupních smluv mezi právní předchůdkyní dovolatelky a první žalovanou způsobem v rámcové smlouvě předvídaným nedošlo. Tento závěr je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 936/2012, a v něm citovaná rozhodnutí).

Ze stejného důvodu nemůže přípustnost dovolání založit ani jinak formulovaná (avšak obsahově shodná) otázka, zda „došlo k objednávkám a k uzavření kupních smluv (či smlouvy jediné), ohledně zboží dodaného právním předchůdcem žalobce do provozovny žalovaného 1), které žalovaný 1) převzal a podepsal ohledně tohoto zboží dodací listy spolu s fakturami, v nichž je cena zboží uvedena“. K tomu je nutné dodat, že podle skutkového zjištění soudu prvního stupně, ze kterého vycházel též odvolací soud, dodací listy obsahují otisky razítka první žalované a nečitelné podpisy. Zboží přebíral vždy někdo jiný a na zvonku nebylo žádné firemní označení. Dospěl-li odvolací soud za tohoto skutkového stavu ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, podle kterého pouhé převzetí zboží neznamenalo uzavření kupní smlouvy, nijak se neodchýlil od dovolatelkou citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 740/2004. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že třetí žalovaný, který měl být podle dovolatelky jednou z osob přebírajících zboží a podepisujících dodací listy, nemohl za první žalovanou žádné kupní smlouvy uzavírat a právní předchůdkyně dovolatelky o této skutečnosti věděla, jak vyplývá z výše uvedeného skutkového zjištění obou soudů.

Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustné ani ve vztahu k otázce, zda „měly soudy obou stupňů, a zejména soud I. stupně, přihlédnout z úřední povinnosti ke skutečnostem vyplývajícím z obsahu sbírky listin žalovaného 1), který musí být Městskému soudu v Praze znám z jeho úřední činnosti, tedy i k notářskému zápisu NZ 481/2010 ze dne 20. 5. 2010“, neboť ani na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud se touto otázkou nijak nezabýval a dovolatelka tuto otázku v odvolacím řízení sama také neotevřela. Nejvyšší soud navíc dodává, že dovolatelka si odkazem na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2009, pod číslem 9, od něhož se odvolací soud měl při řešení předmětné otázky odchýlit, sama protiřečí. Podle závěrů tohoto rozsudku by totiž soudy k citovanému notářskému zápisu mohly z úřední povinnosti přihlédnout pouze tehdy, byla-li by existence této listiny známá z téže úřední činnosti všech rozhodujících soudců. Splnění této podmínky však dovolatelka netvrdila.

Tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání není dán též ve vztahu k otázkám, zda „se právní vztahy založené dodáním zboží právním předchůdcem žalobce do provozovny žalovaného 1) (a jeho převzetím s podpisem dodacích listů a faktur) po uzavření rámcové smlouvy o dodávkách zboží a užší spolupráci s poskytnutím nejvyšších odběratelských výhod ze dne 25. 6. 2010“ řídily režimem rámcové smlouvy, zda „ukončením rámcové smlouvy přestávají být obchodní podmínky, včetně kreditního rámce, plynoucí z rámcové smlouvy, součástí smlouvy realizační, uzavřené v režimu rámcové smlouvy“, zda první žalovaná byla na základě rámcové smlouvy povinna zaplatit za zboží dodané „v rámci kreditního rámce“ a jaká práva a povinnosti vznikly smluvním stranám odebráním zboží na základě rámcové smlouvy. Ani na řešení těchto otázek totiž rozhodnutí odvolacího soudu ve skutečnosti nespočívá, když, jak je již uvedeno výše, odvolací soud dospěl k závěru, že k uzavření kupních (realizačních) smluv mezi právní předchůdkyní dovolatelky a první žalovanou způsobem v rámcové smlouvě předvídaným nedošlo, první žalovaná pouze umožnila právní předchůdkyni dovolatelky umístění jejího zboží ve své provozovně s tím, že je bude svým zákazníkům nabízet a zaplatí jen za to zboží, které zákazníci první žalované koupí.

Otázka, zda „je správný právní závěr o to, že předmětné zboží bylo umístěno na provozovně žalovaného 1) na základě údajné komisionářské smlouvy, jestliže bylo dodáváno po uzavření rámcové smlouvy a v řízení nebyla prokázána existence písemného dodatku k rámcové smlouvě, ani nebyla tvrzena a prokázána existence ústní dohody o změně rámcové smlouvy na smlouvu komisionářskou, ani jakákoli jiná dohoda mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným 1), ohledně právního režimu takto dodávaného zboží“, kritéria stanovená v § 237 o. s. ř. rovněž nesplňuje. Rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na závěru o změně rámcové smlouvy, jak se dovolatelka mylně domnívá. Tvrzený rozpor s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 771/2006, proto nemůže být dán. Tvrzením, že v řízení nebyla prokázána existence dohody mezi právní předchůdkyní dovolatelky a první žalovanou ohledně právního režimu dodávaného zboží, dovolatelka pouze zpochybňuje shora již několikrát uvedené skutkové zjištění soudů, podle kterého první žalovaná umožnila právní předchůdkyni dovolatelky umístění jejího zboží ve své provozovně s tím, že je bude svým zákazníkům nabízet a zaplatí jen za to zboží, které zákazníci první žalované koupí. K tomu však nemá v dovolacím řízení žádný prostor, jak již bylo výše vysvětleno.

Též otázka, zda „je určité a platné ručitelské prohlášení uvedené v čl. IX. rámcové smlouvy, v němž ručitelé prohlašují, že dodavatele uspokojí, v případě, že odběratel nesplní své závazky ze smlouvy“, přípustnost dovolání nezakládá. Odvolací soud totiž žalobu proti druhému a třetímu žalovaným jako ručitelům zamítl ze dvou důvodů, z nichž každý by jako důvod zamítnutí obstál sám o sobě a jeden z těchto důvodů (neexistence hlavního závazku první žalované) nebyl zpochybněn způsobem splňujícím předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Věcný přezkum správnosti druhého z důvodů by tak nemohl výsledek dovolacího řízení jakkoliv ovlivnit (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, a obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 tamtéž).

Konečně při řešení otázky neprovedení důkazu notářským zápisem NZ 481/2010 ze dne 20. 5. 2010 se odvolací soud nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2003, pod číslem 175. Provedení shora uvedeného důkazu dovolatelka navrhla v odvolacím řízení (podle protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 2. 6. 2015) k prokázání skutečnosti, že jednatel první žalované zamýšlel udělit třetímu žalovanému oprávnění jednat jménem první žalované. Označením tohoto důkazu tak dovolatelka nezpochybňovala věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívalo rozhodnutí soudu prvního stupně, ale požadovala zjištění skutkového stavu odvolacím soudem jinak, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně na základě před ním uvedených skutečností a provedených důkazů. Takový postup však neodpovídá požadavkům § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. Odvolací soud navíc navrhovaný důkaz neprovedl též z důvodu, že se vztahuje nikoliv k tvrzení dovolatelky o dobré víře její právní předchůdkyně při jednání se třetím žalovaným, nýbrž ke vztahům mezi první žalovanou a třetím žalovaným, které se nepromítly do konstitutivního zápisu prokury v obchodním rejstříku. Tento důvod však nebyl dovolatelkou zpochybněn způsobem splňujícím předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř.

Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně je nepřípustné. Nejvyšší soud jej proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 26. 4. 2016

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu








Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 222/2016, ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.222.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies