23 Cdo 4914/2015

04. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně BESAL CR s.r.o., se sídlem Praha 10, Kutnohorská 366/78, PSČ 109 00, identifikační číslo osoby 28954343, zastoupené JUDr. Mgr. Michalem Pospíšilem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 4, Na Podkovce 282/12, proti žalované M.Y.K. Group, s.r.o., se sídlem Praha 3, Sudoměřská 1243/25, PSČ 13000, identifikační číslo osoby 25066641, zastoupené JUD. Pavlem Trnkou, advokátem se sídlem Praha 2, Apolinářská 445/6, o splnění smlouvy o skladování a na náhradu vzniklé újmy, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 205/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2015, č. j. 6 Cmo 15/2015-325, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. />


Stručné odůvodnění:(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)





Dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2015, č. j. 6 Cmo 15/2015-325, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí ve smyslu § 237 o. s. ř. na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na níž dovolatelka v dovolání poukazuje.Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soudu dovolacího, a to od rozhodnutí ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 32 Cdo 977/2005, je nutno konstatovat, že v poukazovaném rozhodnutí byla posuzována důvodnost námitky dovolatele o neplatnosti sjednané rozhodčí doložky pro neexistenci písemného souhlasu rozhodce s přijetím jeho funkce. V daném případě ale odvolací soud přezkoumával námitku žalobkyně, že písemnou smlouvu o skladování ze dne 1. 8. 2011 nikdy nepodepsala, z čehož dovolatelka dovozovala neplatnost smlouvy. Odvolací soud při posouzení věci vyšel ze zjištění, že uvedená smlouva byla podepsána oběma smluvními stranami, a to včetně razítek firem a ve shodě se soudem prvního stupně učinil závěr, že ve smlouvě byla písemně sjednána rozhodčí doložka. Konstatoval zároveň, že smluvní strany neprohlásily, že by na smlouvě netrvaly. Odvolací soud proto potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení, když podle § 106 odst. 1 o. s. ř., jakmile soud k námitce žalovaného uplatněné nejpozději při prvním jeho úkonu ve věci samé zjistí, že věc má být podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodci, nemůže věc dále projednávat a řízení zastaví. Dovolatelka dovozuje své odlišné právní posouzení o neplatnosti smlouvy ze svého tvrzení, že smlouvu nepodepsala, čímž napadá skutková zjištění soudu a zároveň popírá vznik smlouvy, tedy že smlouva nebyla uzavřena, nikoliv neplatnost smlouvy. V odvolacím řízení dovolatelka nenamítala neplatnost rozhodčí doložky, nýbrž že rozhodčí doložka nebyla uzavřena. Za situace, kdy soudy dovodily, že rozhodčí doložka je platná ( právní závěr soudu prvního stupně) a k námitce odvolatelky odvolací soud dovodil, že rozhodčí doložka byla uzavřena je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu, která nelze v dovolacím řízení přezkoumávat, tedy vyplývá, že ji obě smluvní strany podepsaly a že v písemné smlouvě bylo uvedeno ujednání o rozhodčí doložce. Poukazovaná judikatura dovolacího soudu v podobě rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 32 Cdo 977/2005, řešící dovolací námitku o neplatnosti rozhodčí doložky tedy nemůže dopadat na daný případ, kdy odvolací soud posuzoval námitku odvolatelky, že smlouva nevznikla proto, že ji žalobkyně nepodepsala, a kdy odvolací soud vyšel ze skutkového závěru, že smlouva podepsána žalobkyní byla a vznikla. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).

Namítá-li dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu i s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014, v němž je uvedeno, že odvolací soud pochybil, pokud se nezabýval otázkou neplatnosti předmětné rozhodčí doložky s ohledem na tvrzené skutečnosti dovolatelem, příp. měl-li za to, že je zapotřebí, aby dovolatel uvedené okolnosti dále precizoval a označil důkazní prostředky (srov. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.), měl přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí, tj. k vrácení věci soudu prvního stupně, je třeba konstatovat, že odvolací námitka žalobkyně nesměřovala do závěru soudu prvního stupně o platnosti rozhodčí doložky v písemně uzavřené smlouvě, ale spočívala v námitce, že smlouvu žalobkyně nepodepsala, což znamená, že její námitka směřovala do skutkových zjištění soudu. Nelze proto dovodit, že by se odvolací soud odchýlil od uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014.

Dovolací soud nemůže přisvědčit rovněž námitce dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014, i v tom směru, že odvolací soud nerespektoval procesní postup individuálního posuzování případu s ohledem na konkrétní okolnosti, když odvolací soud v dané věci vycházel ze skutkových zjištění konkrétní smlouvy, od níž je odvozován základ sporu. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. navíc nemohou založit námitky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy námitky týkající se vad řízení, které dovolatelka spatřuje ve vadném procesním postupu odvolacího soudu a i v překvapivosti rozhodnutí.

Rovněž námitka dovolatelky, že odvolací soud se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1881/2011, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť dovolatelka s odkazem na tuto judikaturu Nejvyššího soudu namítá ve skutečnosti nesprávný procesní postup soudu v dané věci s tím, že soud měl nařídit ve věci jednání. Těmito námitkami, jimiž dovolatelka namítá vady řízení, nebyl uplatněn ani možný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud proto uzavřel, že ani tato dovolací námitka nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.

Nejvyšší soud je dále nucen konstatovat, že dovolatelka sice podala dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu jako celku, ale z obsahu dovolání vyplývá, že podala dovolání jen proti té části potvrzujícího výroku usnesení odvolacího soudu, týkající se zastavení řízení. Dovolatelka však již nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k dalším napadeným částem potvrzujícího výroku usnesení odvolacího soudu týkajících se nákladů řízení. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. přitom platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) - srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014. Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání podaného proti těm částem výroku rozhodnutí odvolacího soudu, týkajícím se nákladů řízení, však dovolatelka nedostála.

Napadené rozhodnutí tedy s ohledem na výše uvedené nezávisí ve smyslu § 237 o. s. ř. na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího, proto dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné a Nejvyšší soud nemohl učinit jiný závěr, než dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 4. dubna 2016

JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4914/2015, ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.4914.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies