32 Cdo 4912/2015

05. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 241a odst. 2

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně ČSOB Factoring, a.s., se sídlem v Praze 10 - Vinohradech, Benešovská čp. 2538/č.o. 40, PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 45794278, zastoupené Mgr. Naděždou Priečinskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Zborovská 619/49, proti žalované PRŮMSTAV, a.s., se sídlem v Praze 8, Pobřežní 667/78, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 25105825, zastoupené JUDr. Petrem Moravcem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pod Hybšmankou 3090/28, o zaplacení 1 731 784,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 75/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2015, č. j. 4 Cmo 27/2015-153, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18 828 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně Mgr. Naděždy Priečinské.

O d ů v o d n ě n í :


Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení žalované částky představující dosud neuhrazenou cenu díla (dodávek oken včetně montáže) provedeného společností AQ OKNA a.s. (dále též jen „zhotovitelka“) pro žalovanou jako objednatelku na základě smluv o dílo. Zhotovitelka pohledávky z těchto smluv postoupila žalobkyni na základě smlouvy o faktoringové spolupráci ze dne 4. 7. 2008.

Městský soud v Praze žalobě rozsudkem ze dne 22. 7. 2014, č.j. 39 Cm 75/2012-127, vyhověl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Žalovaná podala proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 6. 2015, č. j. 4 Cmo 27/2015-153, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým i právním posouzením soudu prvního stupně. Zhotovitelka a žalovaná uzavřely tři smlouvy o dílo. Zhotovitelka své povinnosti z těchto smluv splnila a žalované cenu děl vyfakturovala třemi fakturami. Na základě smlouvy o faktoringové spolupráci ze dne 4. 7. 2008 zhotovitelka své pohledávky ze smluv o dílo postoupila žalobkyni, přičemž účinnost tohoto postoupení nastala okamžikem doručení předmětných faktur žalované, neboť faktury obsahovaly „cesní doložku“. Žalovaná proti těmto pohledávkám započetla své pohledávky za zhotovitelkou z titulu smluvních pokut z nedodržení termínů realizace díla podle smluv o dílo, avšak učinila tak vůči původnímu věřiteli, a to poté, co již nastala účinnost postoupení pohledávek na žalobkyni.

Odvolací soud dále uvedl, že oznámení o postoupení pohledávky podle ustanovení § 526 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) je jednostranným právním úkonem, k němuž není třeba souhlasu dlužníka. Námitky započtení podle ustanovení § 529 odst. 2 obč. zák. k započtení pohledávek, které měl dlužník vůči postupiteli v době, kdy mu bylo oznámeno nebo prokázáno postoupení, však lze (za podmínky, že je oznámí bez zbytečného odkladu) uplatnit pouze vůči postupníkovi, nikoliv vůči postupiteli, jak tomu bylo v nyní projednávané věci. K účinnosti postoupení předmětných pohledávek ze zhotovitelky na žalobkyni vůči žalované došlo dříve, než žalovaná učinila úkony započtení. Protože tak učinila vůči zhotovitelce (postupiteli) a nikoli vůči žalobkyni (postupníkovi), nemohly vůči žalobkyni nastat účinky započtení a žalované pohledávky nemohly započtením zaniknout. Na tom podle odvolacího soudu nemohla ničeho změnit ani skutečnost, že po účinnosti postoupení došlo k dalším dohodám mezi zhotovitelkou a žalovanou, neboť zhotovitelka od okamžiku účinnosti smlouvy o postoupení pohledávek již s pohledávkami disponovat nemohla, protože došlo ke změně v osobě věřitele pohledávek, věřitelem postoupených pohledávek se stala žalobkyně a zhotovitelka nemohla tedy uzavřít se žalovanou ani dohodu o zápočtu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.

Dovolatelka opírá přípustnost dovolání o ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky hmotného práva nebo procesní práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo by měla být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatelka uvedla, že žalobkyně dne 14. 7. 2008 žalované zaslala dokument nazvaný „potvrzení“, jehož obsahem je její jednostranné prohlášení, že jednotlivé platby žalované (objednatelky) budou poníženy o zádržné a pozastávky ve výši 10 % ze zhotovitelce fakturovaných částek bez DPH, o případné pokuty a úhrady škod, nákladů a služeb nárokovaných objednatelkou, a žalobkyně takové ponížení výslovně akceptovala. Toto „potvrzení“ je podle dovolatelky projevem vůle, jímž žalobkyně uznala závazky z titulu smluvních pokut, nároku na náhradu škody, nákladů a služeb nárokované dovolatelkou, a mělo být odvolacím soudem posouzeno podle ustanovení § 323 odst. 1 obchodního zákoníku (dovolatelka v této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 929/2005). Odvolací soud se však zabýval pouze zkoumáním právních následků započtení a otázku uznání závazku zcela pominul, v čemž dovolatelka spatřuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.

Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla dovolání odmítnout jako nepřípustné.

Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, jež je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., je-li z dovolání patrné, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Těmto požadavkům však dovolatelka nedostála, neboť dovolatelkou vymezené předpoklady přípustnosti (tedy rozdílné rozhodování dovolacího soudu a odklon od dosavadního řešení otázky dovolacím soudem) postrádají konkrétní odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu, z nichž by byla zřejmá rozdílnost rozhodnutí Nejvyššího soudu v této otázce, resp. odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu, od níž by se měl Nejvyšší soud odchýlit. Dovolatelkou tvrzené předpoklady přípustnosti nenaplňuje ani pouhý odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 929/2005, bez jakékoli argumentace přiřazující toto rozhodnutí k některému z předpokladů přípustnosti stanovených v ustanovení § 237 o. s. ř.

Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i jeho výrok o nákladech řízení.

Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, dovolání i v této části trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výroku o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce již uplynula (srov. ustanovení § 57 odst. 2 větu první a druhou o. s. ř.). Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž dovolatelka nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.




V Brně dne 5. 4. 2016

JUDr. Miroslav G a l l u s


předseda senátu




Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4912/2015, ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.4912.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies