30 Cdo 4264/2015 - K nároku odsouzeného na poskytnutí zadostiučinění za nezachování ubytovací plochy cely. K zadostiučinění za nezákonné kázeňské potrestání

13. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OdpŠk - § 13 odst. 1
  • OdpŠk - § 31a odst. 2
  • 169/1999 Sb. - § 17

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce L. K., zastoupeného Mgr. Ladislavem Preclíkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované České republice – Generálnímu ředitelství Vězeňské služby České republiky, se sídlem v Praze 4, Soudní 1672/1, identifikační číslo osoby 002 12 423, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 70 C 426/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2015, č. j. 39 Co 115/2015-133, takto:



Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2015, č. j. 39 Co 115/2015-133, se ve výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. února 2015, č. j. 70 C 426/2014-105, ve výrocích V. a VI., jakož i uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, ve výrocích V. a VI, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalobce odmítá.






O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. února 2015, č. j. 70 C 426/2014-105, mimo jiné výrokem III. zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal poskytnutí zadostiučinění ve výši 1.000 EUR za každé tři měsíce ve stísněném prostoru s nezachováním ubytovací plochy o velikosti 4 m2, výrok IV. zamítl žalobu o poskytnutí zadostiučinění ve výši 5.000,- Kč za každý měsíc od 1. července 2011, kdy nebyl zajištěn výkon ochranného léčení psychiatricko-sexuologického v ambulantní formě, a konečně meritorním výrokem V. zamítl žalobu o odškodnění žalobce ve výši 2.000,- EUR za vzniklou nemajetkovou újmu žalobce v důsledku nesprávného rozhodnutí spočívajícího v neoprávněném zařazení žalobce do práce, neoprávněného kázeňského potrestání a neoprávněného přeřazení žalobce v rámci věznice. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. května 2015, č. j. 39 Co 115/2015-133, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (v odvoláním napadených) meritorních výrocích III., IV. a V., jakož i nákladový výrok VI., a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Meritorní výroky pak odůvodnil (ve stručnosti shrnuto) následovně:

1. K nároku žalobce na poskytnutí zadostiučinění za nezachování ubytovací plochy cely

Odvolací soud odkázal na § 17 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ŘVTOS“) s tím, že v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že na jednoho odsouzeného v nízkokapacitní cele, o kterou žalobce výslovně požádal, byly splněny zákonné podmínky, jak žalovaná v řízení doložila. Dodal, že speciální úpravu, podle níž by bylo přesně určeno, jaký volný prostor bez předmětů tvořících vybavení cely musí na jednoho vězně připadat, zákon neobsahuje, takže požadavek žalobce na prostor zcela volný nelze hodnotit než jako nedůvodný a nemající oporu v zákoně.

Odvolací soud dále reagoval na odvolací argumentaci žalobce, který poukazoval na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“) v právní věci S. proti Itálii, přičemž ani této argumentaci nepřisvědčil.

2. K nároku žalobce na ochranné léčení

Odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalobci bylo uloženo ochranné léčení v ambulantní formě. S odkazem na § 57 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZVTOS“), vyložil, že výkon ochranného léčení je vždy podmíněn možnostmi věznice. Není-li proto ve Věznici Valdice, kde žalobce vykonává svůj trest odnětí svobody, zřízena odpovídající specializovaná poradna pro nařízené ochranné léčení, je na žalované, aby učinila opatření potřebná k zajištění takové léčby, ať již v jiných věznicích (v tomto případě ve Věznici Kuřim) nebo na jiných odděleních běžných nemocnic (na psychiatrii v Kosmonosech).

K požadavku žalobce na „klidný výkon trestu“ odvolací soud uvedl, že smyslem výkonu trestu odnětí svobody je kromě ochrany společnosti i snaha o převýchovu či léčení odsouzených (v tomto případě nařízení ochranného léčení žalobce v době výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody), což je nepochybně odsouzeným ku prospěchu, přičemž v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná postupovala šikanózně. Navíc z předmětného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě vyplývá, že výkon ambulantního psychiatricko-sexuologického léčení byl nařízen přímo Psychiatrické nemocnici Kosmonosy. Žalobcem citované ustanovení § 23 ŘVTOS upravuje poskytování zdravotních služeb a nikoli výkon ochranné léčby; proto poukaz na uvedené ustanovení je nepřípadný.



3. K nároku žalobce za odškodnění za nezákonné rozhodnutí

Odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalobci byl udělen kázeňský trest rozhodnutím, které bylo později zrušeno. Žalovaná poskytla žalobci zadostiučinění formou zahlazení trestu. V daném případě žalobce nejprve souhlasil se zaměstnáním, byl vypracován znalecký posudek o jeho zdravotní způsobilosti a odpovídajícím způsobem o jeho zařazení rozhodl ředitel věznice. Žalobce následně souhlas odvolal, byl podán návrh na jeho vyřazení ze střeženého pracoviště, o návrhu opět rozhodoval ředitel věznice a byla provedena výstupní lékařská kontrola. V důsledku toho bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, na jehož podkladě byl žalobce na tři dny umístěn do uzavřeného oddělení. S ohledem na délku trestu, který byl následně zahlazen, skutečnost, že žalobce se na vzniklé situaci aktivně podílel nejprve souhlasem s pracovním zařazením a následně jeho odvoláním, dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že tato forma reparace je postačující a ani v této části nárok žalobce neshledal důvodným.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání.

Kromě námitek procesního charakteru v dovolání uplatňuje následující dovolací argumentaci k otázkám řešeným odvolacím soudem ad) 1 až 3:

1. “Zadostiučinění ve výši 1.000 EUR za každé tři měsíce ve stísněném prostoru a nezachováním ubytovací plochy o velikosti 4 m2 – otázka hmotného práva“

Dovolatel má za to, že oba soudy v daném řízení postupovaly v rozporu s procesními předpisy, když neumožnily žalobci prokazovat jeho tvrzení v tomto bodě žaloby, přičemž postupovaly taktéž v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“). Podle dovolatele dovolací soud dosud nevyřešil a nevyložil otázku velikosti prostoru, který musí připadat v rámci cely na jednoho umístěného vězně, přičemž neřešil a nespecifikoval, co je tímto prostorem rozuměno. Dovolatel dále zpochybňuje údaje o ubytovacích rozměrech předmětné cely, neboť soudy vycházely z údajů uvedených zaměstnancem žalované, tedy osoby, která má zájem na výsledku sporu. Na podporu své argumentace odkazuje na rozhodnutí ESLP v právní věci S. proti Itálii. Z provedeného dokazování a závěrů obou soudů uvedených v odůvodněních jejich rozhodnutí nevyplývá, jaká faktická ubytovací plocha tedy dovolateli připadá, přičemž dovolatel má za to a tvrdí, že tato plocha je menší než 3 m2, kdy v daném případě je třeba od celkové plochy cely odečíst zastavenou plochu, která jako volný prostor pro osobu v cele neslouží. Oba soudy však bez dalšího dokazování vycházely pouze z tvrzení žalované, přičemž odmítly provést důkazy k prokázání tvrzení dovolatele.

2. „Zadostiučinění ve výši 5.000,- Kč za každý měsíc od 1. 7. 2011, kdy nebyl zajištěn výkon ochranného léčení psychiatricko-sexuologického v ambulantní formě – otázka hmotného práva“

Dovolatel uvádí, že mu bylo soudním rozhodnutím uloženo ochranné psychiatricko-sexuologické léčení v ústavní formě, přičemž následným rozhodnutím soudu mu byla ústavní forma ochranného léčení přeměněna na formu ambulantní. Dalšími následnými rozhodnutími mu pak byla prodlužována tato léčba v ambulantní formě. Podle dovolatele dovolací soud dosud neřešil otázku, jakým způsobem a do jaké doby je nutné umožnit a zajistit výkon nařízeného ochranného léčení, a to za situace, kdy závažná diagnóza (v tomto případě diagnóza homosexuálního sadismu u vězně vykonávajícího výkon trestu odnětí svobody s ostatními vězni) může v podstatě ohrozit další vývoj nejen samotného odsouzeného, ale také vývoj odsouzených, vykonávajících výkon trestu spolu s dovolatelem. Dovolatel se stále dožaduje výkonu ochranného léčení psychiatricko-sexuologického v ambulantní formě ve věznici, kde vykonává trest odnětí svobody; k tomu však žalovaná žádná opatření dosud neučinila.

3. „Zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí – neoprávněně uložený kázeňský trest – otázka hmotného práva“

Jedním z bodů žalobního návrhu dovolatele v této věci byl požadavek na zaplacení odškodnění ve výši 2.000,- EUR z důvodu neoprávněně uloženého a vykonávaného kázeňského trestu. Oba soudy postupovaly nesprávně, když zahlazení kázeňského trestu považují za dostatečnou satisfakci. Dovolatel se domnívá, že dovolací soud do dnešního dne neřešil otázku týkající se skutečnosti, zda zahlazení kázeňského trestu v rámci výkonu trestu lze považovat za dostatečné zadostiučinění za vydání a výkon nezákonného rozhodnutí. Podle dovolatele zahlazení kázeňského trestu nelze považovat za dostatečné zadostiučinění, když se pouze jedná o obnovení formálního stavu, který zde byl před vydáním nezákonného rozhodnutí. Dovolatel popisuje skutkové okolnosti jeho případu a připomíná, že žalovaná, stejně jako oba soudy, dospěly k závěru, že kázeňský trest byl uložen neoprávněně; jednalo se tedy o nezákonné rozhodnutí. Zahlazením kázeňského trestu se odsouzení nezrušuje, zejména za situace, kdy je tento kázeňský trest vykonán, pouze zanikají jeho účinky vůči pachateli.

Dovolatel dále argumentuje odkazem na podobnost nezákonného rozhodnutí o trestu či vazbě, vztahující se k § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb., (dále jen „OdpŠk“), který stanoví postupy a pokyny pro výpočet zadostiučinění. Kázeňský trest má v mnohém podobné znaky. Dovolatel s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve věci sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 dospívá k závěru, že v něm uvedená teze by mohla být analogicky aplikována na neoprávněně uložený a vykonaný kázeňský trest, přičemž dovolateli by mělo náležet také finanční odškodnění. Obdobný názor lze najít také v odborné literatuře (např. Svoboda, M.: K soudnímu přezkumu rozhodnutí vydaných v kázeňském řízení proti odsouzenému, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 13/2011, na str. 476).

Dovolatel se domnívá, že žalovaná zahlazením kázeňského trestu neodčinila to, že žalobce byl nezákonným způsobem donucován k práci, že fakticky vykonal kázeňský trest, což je podle nálezu Ústavního soudu České republiky závažný zásah do základních práv a svobod odsouzeného, když dovolatel byl 6 měsíců ubytován mezi problémové odsouzené, měl být umístěn odděleně, přičemž uvnitř věznice se dlouhodobě nemohl domoci svých práv. Nemajetková újma, která dovolateli vznikla z prožitých represí aktivně uplatňovaných žalovanou, tak odčiněna nebyla a zahlazení odsouzení nelze považovat za dostatečné zadostiučinění ve smyslu OdpŠk.

Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudkem změnil rozsudek odvolacího soudu a sám rozhodl tak, že žalovaná je povinna poskytnout dovolateli zadostiučinění ve výši 1.000,- EUR za každé tři měsíce pobytu dovolatele ve stísněném prostoru s nezachováním ubytovací plochy nejméně 3 m2 od 24. ledna 2011 do 28. února 2013, dále zadostiučinění ve výši 5.000,- Kč za každý měsíc od 1. července 2011, kdy nebyl pro dovolatele zajištěn výkon ochranného léčení psychiatricko-sexuologického v ambulantní formě ve věznici, a konečně zadostiučinění ve výši 2.000,- EUR za nezákonné rozhodnutí týkající se kázeňského trestu uděleného ve Věznici Valdice z důvodu odmítnutí nastoupení práce. Pokud dovolací soud nedospěje k závěru, že lze na podkladě provedeného dokazování ve věci rozhodnout, dovolatel pro takový případ navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná v písemném vyjádření k dovolání odmítla uplatněnou dovolací argumentaci dovolatele, odkázala na svá předchozí vyjádření, ztotožnila se závěry odvolacího soudu s tím, že jeho rozhodnutí je věcně správné a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobce je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a důvodné pouze v rozsahu řešení právní otázky ad 3), jinak – jak bude rozvedeno níže – přípustné není.

Ad 1) Otázkou rozměrů a vybavení cely z hlediska posouzení odpovědnostního vztahu podle § 13 odst. 1 OdpŠk se zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. května 2007, sp. zn. 25 Cdo 362/2006 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http:nsoud.cz), když odkázal na správnost právního názoru odvolacího soudu, jenž vycházel z předmětných ustanovení ZVTOS a ŘVTOS. K tomu pak – ve světle zjištěných skutkových okolností daného případu – dovolací soud dodal, že poměřuje-li se správnost úředního postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 OdpŠk souladem počínání orgánu státu s normami upravujícími jeho činnost, je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu není v této otázce v rozporu s hmotným právem ani s ustálenou judikaturou soudů. Takový závěr lze učinit i pro tento případ, neboť právní názor dovolatele o tom, že by na každého odsouzeného měla připadat nezastavená ubytovací plocha nejméně 4 m2, neodpovídá dikci § 17 odst. 1 až 7 ŘVTOS (tyto místnosti musejí být vybaveny lůžkem pro odsouzeného, uzamykatelnou skříňkou, stolkem a židlemi v množství odpovídajícím počtu ubytovaných odsouzených, přičemž jednopatrová lůžka lze užívat, jen bude-li mezi ložnými plochami dolního a horního lůžka zachována vzdálenost nejméně 80 cm a bude-li na jednoho odsouzeného připadat nejméně 7m3 vzduchu, přičemž horní lůžko musí být opatřeno podložkou, která nepropouští prach).

Tento právní názor je podporován i rozsudkem ESLP ve věci Jirsák proti České republice, který navazoval na shora cit. rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 25 Cdo 362/2006, kde i ESLP vycházel z celkové plochy (v daném případě se jednalo o plochu cely 36 m2 při obsazenosti 10 vězni), nikoliv z volné plochy mimo nábytek a v kontextu dalších skutečností ji shledal jako přiměřenou.

Ad 2) Dovolatel dále vymezil předpoklad přípustnosti dovolání také v řešení právní otázky jakým způsobem a do jaké doby je nutné umožnit a zajistit výkon nařízeného ochranného léčení, a to za situace, kdy závažná diagnóza (v tomto případě diagnóza homosexuálního sadismu u vězně vykonávajícího výkon trestu odnětí svobody s ostatními vězni) může v podstatě ohrozit další vývoj nejen samotného odsouzeného, ale také vývoj odsouzených, vykonávajících výkon trestu spolu s dovolatelem. Na vyřešení takto dovolatelem zobecněné právní otázky ovšem rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud v dovolacím řízení – kdy dovolatel se domáhal poskytnutí zadostiučinění ve výši 5.000,- Kč za každý měsíc ode dne 1. července 2011 z důvodu nezajištění výkonu ochranného léčení psychiatricko-sexuologického léčení v ambulantní formě - přezkoumával soudem prvního stupně řešenou otázku zajištění tohoto výkonu léčby dovolatele v ambulantní formě, přičemž na podkladě skutkového stavu, zjištěného již soudem prvního stupně, dospěl k závěru, že žalovaná se v tomto směru nedopustila žádného nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 OdpŠk. Dovolání žalobce v tomto bodě je v podstatě právní polemikou se závěry odvolacího soudu, jak jsou obsaženy v jeho napadeném rozhodnutí, navíc za situace, kdy podle zjištění soudu prvního stupně dovolatel předmětné léčbu soustavně odmítá. Proto – odhlédnuvše od výše uvedeného – skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud, umožňoval odvolacímu soudu na podkladě vyložené právní úpravy přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru.

Ad 3) V řešení této právní otázky odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) dostatečně nezohlednil (posuzování z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, respektive obou soudů) verifikační kritéria z hlediska posouzení podmínek pro poskytnutí zadostiučinění v penězích ve smyslu OdpŠk.

Právní doktrína zaujímá právní názor, že „Zákon nevymezuje, kdo a jak může porušení práva konstatovat, lze tedy uvažovat i o tom, že se tak stane například již v samotném řízení, v němž je odstraňováno nezákonné rozhodnutí, či v řízení, v němž je správnost úředního postupu přezkoumávána příslušnými orgány. Otázkou bude, zda půjde o dostatečně účinný prostředek.“ (V. P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, str. 177).

Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 4. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 1891/2012, vyložil, že „Konstatování porušení práva je formou zadostiučinění, při které stát prostřednictvím orgánu veřejné moci uzná, že jeho postupem k zásahu do práv poškozeného a v důsledku toho vzniku nemajetkové újmy došlo. Pokud v odůvodnění zprošťujícího rozsudku takové konstatování absentuje, nelze uvažovat o tom, že by se samotným zproštěním obžaloby dostalo poškozenému satisfakce odpovídající konstatování porušení jeho konkrétního práva nebo práv v důsledku trestního stíhání. Odvolací soud se obsahem zprošťujícího rozsudku v naznačeném směru nezabýval a jeho právní posouzení žalovaného nároku z hlediska formy odškodnění nemajetkové újmy žalobce je proto neúplné a tudíž nesprávné.“

Judikovaný názor lze podle přesvědčení dovolacího soudu přiměřeně použít i v podmínkách posuzování zahlazení kázeňského trestu, přičemž teprve učiněná zjištění z takového rozhodnutí (odůvodnění jeho písemného vyhotovení) je třeba (při rozhodování o uplatněném nároku na peněžní satisfakci) pečlivě posoudit s dalšími (jedinečnými) skutkovými okolnostmi posuzovaného případu a promítnout je do přijatého právně kvalifikačního závěru, který bude zákonu odpovídajícím způsobem vyložen v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Jinými slovy řečeno, přijatý právně kvalifikační závěr musí vycházet z ustálené interpretace (mimo jiné) § 31a odst. 2 OdpŠk, které je zjevným případem normy s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (k tomu srov. právě i dovolatelem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 52/2012); před aplikací daného pravidla chování je však v této věci zapotřebí též pečlivě vyhodnotit obsah rozhodnutí, jímž mělo dojít k zahlazení předmětného kázeňského trestu.

Jestliže (a v tom lze přisvědčit dovolací argumentaci žalobce) dopad některých kázeňských trestů představuje závažný zásah do základních práv a svobod odsouzeného nad meze stanovené zákonem o výkonu trestu odnětí svobody (k tomu srov. např. již shora zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/08), je nezbytné, aby při rozhodování o uplatněném nároku na peněžní satisfakci se soudy výše vyloženými otázkami důsledně zabývaly a přijatý právně kvalifikační závěr též zákonu odpovídajícím způsobem promítly do odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku.

V posuzovaném případě, ohledně tohoto dovolatelem uplatněného nároku, uvedeným způsobem odvolací soud nepostupoval, takže v tomto směru jeho rozhodnutí (ve výsledku) není správné. Neboť dosavadní výsledky řízení dovolacímu soudu neumožňovaly změnit rozsudek odvolacího soudu (§ 243d písm. b/ o. s. ř.), dovolací soud proto v tomto rozsahu rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.

Jelikož důvody, pro které byl v dotčeném rozsahu zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil v uvedeném rozsahu také rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolací soud zdůrazňuje, že oba soudy nejednaly na straně žalované s příslušnou organizační složkou státu podle § 21a odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve spojení s § 6 OdpŠk. Generální ředitelství Vězeňské služby České republiky není ani organizační složkou, ale je toliko organizační jednotkou Vězeňské služby České republiky (§ 1 odst. 4 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů). Vězeňská služba České republiky pak není ústředním správním úřadem, tím je pro vězeňství Ministerstvo spravedlnosti (§ 2 a § 11 zákona č. 2/1969 Sb., zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů). Nadto i podle § 23 odst. 6 zákona č. 55/1992 Sb. náhradu škody poskytuje v zastoupení státu Ministerstvo spravedlnosti, nicméně za ustanovení zvláštního právního předpisu, na které odkazuje § 21a odst. 1 písm. b) o. s. ř. v případě požadavku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí, je třeba považovat § 6 OdpŠk.

Z vyloženého vyplývá, že v dalším řízení by tedy soudy na straně žalované České republiky měly jako s příslušnou organizační složkou podle § 6 odst. 2 písm. b) OdpŠk jednat s Ministerstvem spravedlnosti.

Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.




V Brně dne 13. dubna 2016




JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu






Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4264/2015, ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4264.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies