7 Tdo 177/2016

06. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 137
  • TrZ - § 214 odst. 1, 4 písm. a)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. dubna 2016 o dovolání obviněných P. L. , a J. B. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 12 To 6/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 45/2012, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.

O d ů v o d n ě n í :

I.


Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 16 T 45/2012, uznal obviněného P. L. vinným organizátorstvím zvlášť závažného zločinu krádeže podle § 24 odst. 1 písm. a) k § 205 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že (bod 3. výroku o vině) „se zapojil do organizování krádeže kamionu s elektronikou (pozn. odcizeného spoluobviněným M. H. dne 28. 1. 2012 kolem 19.10 hodin ve S. , po předchozí dohodě s P. L. a L. H. a na základě pokynů předávaných mu těmito spoluobviněnými - viz ad 1. výroku o vině M. H. ) tak, že ke krádeži tohoto koncem ledna 2012 zjednal v Č. B. M. H. , kterému sdělil informace potřebné pro provedení krádeže, a dne 28. 1. 2012 v odpoledních hodinách v obchodním centru IGY Č. B. sdělil M. H. registrační značku kamionu, seznámil jej s tím, kde bude kamion zaparkovaný a kde mohou být uschovány klíče od kamionu, prostřednictvím T. V. zajistil v den krádeže odvoz M. H. z Č. B. do S. a v době krádeže telefonem komunikoval s M. H. a snažil se mu dávat další instrukce“.

Krajský soud uložil obviněnému P. L. podle § 205 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

Obviněný J. B. byl výše uvedeným rozsudkem krajského soudu uznán vinným zločinem podílnictví podle § 214 odst. 1, 4 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že (bod 5. výroku o vině) „v lednu 2012 přislíbil spoluobviněnému M. H. zajištění skladových prostor v plechové hale v N. n. N. , okres J. H. , patřící obchodní firmě Brofa, s.r.o., jejímž je jednatelem, přičemž v průběhu jednání se ptal M. H. , zda nejde o horké zboží, a ve večerních hodinách dne 28. 1. 2012 pomáhal M. H. a M. H. uskladnit v této hale z kamionu označeného firmou Koritenský Spedition, s.r.o., odcizenou elektroniku v prodejní ceně nejméně 5 190 045 Kč, umístěnou na paletách zajištěných pásky, a poté umožnil M. H. odcizenou elektroniku zde skladovat a prodávat ostatním zájemcům až do 22. 2. 2012, a sám převzal od M. H. nejméně jeden odcizený televizor zn. Samsung o úhlopříčce 60“ model .........., přičemž sám jeden televizor zn. Samsung o úhlopříčce 37“ model .......... prodal J. M. , bez jakýchkoliv odpovídajících dokladů, které jsou předávány při legálních prodejích“.

Obviněnému J. B. krajský soud uložil podle § 214 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody na 3 roky, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle § 67 odst. 1, 2 písm. a) a § 68 odst. 1, 2, 5 tr. zákoníku mu uložil také peněžitý trest v celkové výši 120 000 Kč, s měsíčními splátkami po 10 000 Kč a s náhradním trestem odnětí svobody podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku na dobu 5 měsíců.

Proti citovanému rozsudku podali odvolání obvinění M. H. , L. H. , P. L. , M. H. , a J. B. , jakož i krajský státní zástupce v neprospěch obviněných M. K. , M. P. , M. S. a T. T. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 12 To 6/2015, všechna odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.


Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze podali dovolání obvinění P. L. a J. B.

Obviněný P. L. uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení výše škody způsobené trestným činem, což má za následek nesprávné právní posouzení skutku. Závěr znaleckého posudku znaleckého ústavu, o výši škody způsobené trestným činem, nepovažuje za dostatečný podklad pro právní kvalifikaci jednání, a nedostatek spatřuje v nesprávnosti samotného zadání znaleckého úkolu, když soud I. stupně zadal znaleckému ústavu, aby primárně podle § 137 tr. zákoníku stanovil cenu předmětných věcí, za kterou se tyto v době a místě činu obvykle prodávají, a až nebude-li možné takto k výši ceny dospět, aby bylo použito druhé kritérium spočívající v účelně vynaložených nákladech na obstarání stejné nebo obdobné věci. Soudu I. stupně přitom vytýká, že již v zadání znaleckého posudku naváděl znalce, aby v rámci uvedeného druhého kritéria porovnal odcizenou elektroniku se srovnatelnými výrobky prodávanými v dané době, a pokud se v České republice odcizené předměty neprodávaly, aby byla jasně stanovena metodika stanovení prodejní ceny. Tento návod, že je „podle názoru obhajoby v rozporu s hypotézami a dispozicemi ustanovení § 137 tr. zákoníku“. Protože se odcizené zboží podle posudku znaleckého ústavu v době a místě činu obvykle neprodávalo, není podle obviněného možné použít metodiku určení výše škody podle první věty ustanovení § 137 tr. zákoníku, ale je třeba vycházet z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav, přičemž za účelně vynaložené náklady nelze považovat obvyklou cenu stejné nebo obdobné věci, neboť pak by podle názoru obviněného tato norma zcela ztrácela svůj smysl. Gramatickým a systematickým výkladem ustanovení § 137 tr. zákoníku, že lze dospět k jedinému racionálnímu závěru, že účelně vynaložené náklady jsou ty, které by konkrétní poškozený jako řádný hospodář vynaložil na obstarání stejné nebo obdobné věci. Tyto náklady, že proto jistě nebudou představovat obvyklou maloobchodní cenu obdobného zboží zahrnující marže, daně, poplatky a jiné odvody. Obviněný proto za částku představující účelně vynaložené náklady podle § 137 tr. zákoníku považuje cenu vyčíslenou samotnou poškozenou společností jako výrobcem, a to ve výši 130 417,90 EUR, tuto částku považuje za konečnou pro zjištění výše škody a neměla by být navyšována o další marže, daně a poplatky, jak uvedl i odvolací soud. I v případě navýšení takto zjištěné ceny o DPH v tehdejší sazbě 20%, by celková částka po přepočtu na českou měnu podle kurzu vyhlášeného ke dni 28. 1. 2012 (25,155 Kč za Euro) činila zhruba 3 936 795 Kč, a navíc také s připočtením znalcem stanovené obchodní marže ve výši 15%, by výše škody byla hluboko pod hranicí škody velkého rozsahu. Obviněný přitom považuje za nedbalost odvolacího soudu, který při uvedení částky způsobené škody vyčíslené poškozenou společností, uvedl částku 174 806,73 EUR, když stejně jako dříve soud I. stupně přehlédl, že tato částka byla samotnou poškozenou společností následně opravena na 130 417,90 EUR.

Z uvedených důvodů je podle obviněného P. L. právní kvalifikace skutku nesprávná, skutek měl být posouzen nanejvýš jako krádež podle § 205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku a nikoliv podle § 205 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný J. B. v dovolání uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podstatě ze stejných důvodů jak obviněný P. L. nesouhlasí se způsobem stanovení výše škody podle § 137 tr. zákoníku, když dané zboží nebylo určeno pro český trh, v České republice se ani neprodává a proto měla být výše škody stanovena podle věty druhé § 137 tr. zákoníku, tedy podle toho, jaké jsou účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci. Znalecký posudek, podle kterého soud stanovil výši škody, považuje proto za nesprávný, když vycházel z ceny nikoliv stejných, ale podobných výrobků, jak se prodávají na českém trhu, a to včetně DPH. Stanovení minimální ceny jednoho televizoru znalcem, a to dotazem osmi prodejců na sdělení ceny obdobných výrobků, z nichž čtyři informaci sdělili, a dále na základě informací z internetových stránek portálu Heuréka, a na podkladě toho pak určení celkové ceny ve výši 5 190 045 Kč včetně DPH, že se pohybuje na samé hraně způsobení škody velkého rozsahu a považuje jej za pochybné. Namítá, že měla být zvažována hodnota celého souboru věcí a nikoliv je sčítat hodnotu jednotlivých věcí, když v případě poptávky po elektronice v řádech stovek kusů je cena zcela jiná, než cena jednotlivě zakoupených stovek kusů a rozdíl se může pohybovat v řádu desítek procent. V tomto případě tak měla být podle obviněného J. B. stanovena výše škody podle vyjádření výrobce, a to v tom smyslu, za kolik by on prodal soubor věcí svému odběrateli. Protože předmětné věci lze obstarat pouze na území cizího státu, je podle něj také nutné vycházet z hodnoty věcí bez DPH.

Obviněný J. B. pak také namítá nenaplnění subjektivní stránky trestného činu. Nesouhlasí s argumentací soudu I. stupně, že k naplnění skutkové podstaty zločinu podílnictví podle § 214 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku postačí nedbalostní zavinění a je přesvědčen, že k hodnotě věcí musí být zavinění úmyslné. Nadále pak setrvává na své obhajobě, že nevěděl o tom, že je zboží kradené a namítá, že z žádného důkazu nevyplývá jeho alespoň srozumění s tím, že předmětné zboží může pocházet z trestné činnosti. Z rozsudku podle něj také jednoznačně nevyplývá, že by ukryl věc ve smyslu ustanovení § 214 tr. zákoníku, ale pouze to, že přislíbil zajištění skladových prostor, umožnil skladování zboží v hale, jeden odcizený televizor sám užíval a jeden prodal. Považuje proto za jasné, že žádné věci neukryl, ale pouze umožnil jejich skladování, když ukrytím se rozumí odstranění věci ze sféry pachatele a ztížení jejího nalezení. Hala ale byla přístupná mnoha osobám a namátkové kontroly tam mohly být prováděny i Policií ČR. Žádná věc na něj nebyla převedena, neměl ani možnost s předmětnými věcmi disponovat, což je základním znakem trestného činu kladeného mu za vinu. Kdyby věděl, že se jedná o kradené zboží a měl v úmyslu jej ukrýt, nepouštěl by do skladiště žádné třetí osoby rozdílné od M. H. , pokud by nepřišly s ním. Dané věci ale mohly vidět všechny osoby pohybující se okolo skladiště, a neuzamčené byly přístupné blíže neurčenému počtu osob, což považuje za prokázané tím, že obviněný M. K. měl od M. H. odebírat zboží až poté, co jej viděl při návštěvě plechové haly. Nesouhlasí proto s argumentací vrchního soudu, že měl zboží pod výlučnou kontrolou, že prostřednictvím obviněného M. H. měl dispoziční moc nad ním, a tedy jej ukryl tím, že jej odstranil z dosahu možného odhalení. To chtěl prokázat důkazy, které od počátku navrhoval. Odmítnutí jím navrhovaných důkazů, proto považuje za porušení práva na spravedlivý proces.

Obviněný J. B. proto považuje za neprokázané základní znaky dané skutkové podstaty s tím, že tyto ani nelze žádným způsobem prokázat, a proto požaduje, aby Nejvyšší soud ohledně něj zrušil napadené usnesení a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému řízení.

K oběma podaným dovoláním se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. K námitce obviněného J. B. o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu podílnictví podle § 214 odst. 1, 4 písm. a) tr. zákoníku uvedl, že tento obviněný zajistil skladovací prostory, ve kterých byla odcizená elektronika po delší dobu efektivně ukryta a připravená pro další distribuci. Sám jeden televizor převzal pro vlastní potřebu, a další prodal jiné osobě bez běžných dokladů o řádném nabytí věcí, o kterých musel vědět, že pocházely z trestné činnosti spáchané dalšími osobami. To vyplývá ze zajištěné komunikace, a také přinejmenším z objektivních okolností, kdy zboží bylo uskladněno v nočních hodinách, a bez předložení jakýchkoliv dokladů prokazujících jejich legální původ a vlastnictví k nim, jak je při obchodním styku běžné. Ke společné námitce obou obviněných ohledně výše majetkové škody státní zástupce podrobněji popsal způsob, jímž byla znaleckým ústavem stanovena minimální úroveň maloobchodní ceny daných výrobků včetně DPH, a tento postup označil za odpovídající soudní judikatuře (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1023/2012). Navrhl proto, aby byla dovolání obviněných odmítnuta podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná v neveřejném zasedání.

Opis vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním byl Nejvyšším soudem doručen obhájcům obviněných, kteří ale žádné vyjádření k němu neučinili.

III.


Nejvyšší soud zjistil, že obě dovolání byla podána řádně a včas, a také splňují obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá námitka obou obviněných proti způsobu, jímž byla vyčíslena hlavními pachateli způsobená škoda, což má vliv na právní kvalifikaci i jejich jednání. Konkrétně obviněný P. L. , a v podstatě shodně i obviněný J. B. , nesouhlasí se způsobem stanovení výše škody podle § 137 tr. zákoníku, když dané zboží nebylo určeno pro český trh, v České republice se ani neprodává, a proto měla být podle jejich názoru výše škody stanovena podle věty druhé § 137 tr. zákoníku, tedy podle toho, jaké jsou účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci. Znalecký posudek ústavu, podle kterého soud I. stupně stanovil výši škody, považují proto za nesprávný, když vycházel z ceny nikoliv stejných, ale podobných výrobků, jak se prodávají na českém trhu, a to včetně DPH.

Podle § 137 tr. zákoníku, při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav.

Mezi uvedenými kritérii je určitá hierarchie, která vyjadřuje, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, a teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto hlediska, je použitelné některé z dalších dvou hledisek, to znamená hledisko účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo hledisko účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav (srov. např. rozhodnutí publikované pod č. 39/2002 Sb. rozh. tr.). Je tak zřejmé, že se vždy musí podle konkrétních okolností volit, které z hledisek pro určení výše škody je s ohledem na konkrétní okolnosti případu použitelné.

Rozhodující pro určení, které ze tří kriterií se použije pro výpočet výše škody, je tedy skutečnost, zda lze či nelze zjistit cenu, za kterou se věc v době a místě činu obvykle prodává. V této věci ale nelze dojít k závěru, že uvedeným primárním způsobem škodu nelze zjistit, když dané věci byly sice konkrétně určeny k prodeji v zahraničí, ale na českém trhu mají odpovídající typový i hodnotový ekvivalent. V usnesení ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 8 Tdo 239/2006, Nejvyšší soud uvedl, že určit výši škody (cenu věci) podle účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci, přichází v úvahu zejména u věcí, které nemají tržní cenu, např. u některých speciálních dovezených surovin nebo u ojediněle dovezené věci, popř. u individuálního konstrukčního celku, nebo u zcela individuálních věcí, kde lze vycházet např. z vyhotovení kopie. Uvedené příklady však nedopadají na všechny případy, které se v trestní praxi vyskytují, a proto je třeba dikci „nelze-li takto výši škody zjistit“ vyložit v širších souvislostech z hlediska smyslu ustanovení § 89 odst. 12 tr. zákona (pozn. nyní § 137 tr. zákoníku) tak, aby byly v souladu se zákonem všechny situace, kdy pro stanovení ceny podle první varianty § 89 odst. 12 tr. zákona existují takové překážky, které její určení buď výrazně znesnadňují, nebo vzhledem k nimž není účelné cenu takto určit (pozn. obdobně též Trestní zákoník I, Komentář, prof. JUDr. P. Šámal, Ph.D. a kol., C.H.BECK, 1. vydání 2009, str. 1261). V souladu s těmito zásadami byl zadán a zpracován znalecký posudek ústavu, jenž krajský soud vzal správně za podklad svého rozhodnutí, a odůvodnil na str. 15 rozsudku, proč bylo postupováno podle prvního kritéria ustanovení § 137 tr. zákoníku.

Obdobnou námitkou nesprávného stanovení výše škody se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1023/2012, kdy pachatelé loupeže přepadli prodejce zlata azmocnili se jeho cestovního kufru s obsahem 7 877,39 gramů zlatého řetízkového zboží v celkové hodnotě 7 877 390 Kč.S poukazem na ustanovení § 137 tr. zákoníku v této jiné trestní věci obviněný namítal, že na ceně zlatých šperků prodávaných ve zlatnictví se značným způsobem podílejí různé nákladové položky (nájem, energie atd.) ovlivňující výši marže, a prodává-li zboží rovnou výrobce, bude se marže prakticky rovnat zisku a může být podstatně nižší. Polemizoval také se závěry znaleckého posudku, v němž znalkyně vycházela z ceny zlatých šperků v maloobchodě, tj. v klasických menších zlatnictvích, kde se prodávají za 900 Kč až 1 200 Kč za gram, že téměř 8 kg zlatých řetízků nelze koupit v běžném zlatnictví a takovéto množství šperků by bylo nutno koupit od výrobce za velkoobchodní cenu činící 350 až 370 Kč za gram. Obviněný v této jiné trestní věci namítal, že při stanovení ceny v místě a čase obvyklé je třeba přihlédnout ke všem specifikům případu, a akceptoval jako cenu obvyklou v místě a čase při prodeji zlata pouze cenu velkoobchodní, která by činila přibližně 4 000 000 Kč a tato cena by měla dopad na mírnější právní kvalifikaci skutku. Také bylo namítáno, že při prodeji většího množství zlatého řetízkového zboží prodávaného na váhu nelze prakticky sčítat cenu jednotlivých řetízků. Pro posouzení ceny musí být rozhodující, zda se souborem věcí bylo nakládáno jako s celkem nebo jednotlivě.

V uvedeném jiném rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že „za cenu v místě obvyklou je třeba považovat cenu v obci, popř. v její části, kde došlo k trestnému činu, stanovenou pro maloobchodní prodej. Za situace, jestliže je prodej věci jako zdanitelné plnění ze zákona zatížen daní z přidané hodnoty a věc se obvykle prodává se zohledněním této daně, výše škody odpovídá ceně, za kterou obvykle věc kupuje konečný spotřebitel, tedy ceně včetně daně z přidané hodnoty (srov. rozhodnutí č. 25/2004 Sb. rozh. tr.). Praxe zde vychází např. z prodejní ceny stanovené v prodejně, která byla trestným činem pachatele napadena, např. vloupáním, za podmínky, že je to cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává. Součástí ceny mohou být náklady pořízení, zpracování a oběhu zboží, zisk, příslušná daň a clo (srov. § 2 odst. 1 zák. č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů), proto může být součástí ceny například tzv. horská přirážka (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 1409 s.)“.

Také v uvedené jiné trestní věci soud nevycházel z cen, které poškozená společnost stanovila jako minimální při prodeji zboží zprostředkovatelům, nýbrž vycházel z ceny maloobchodní, v níž je zahrnuta i daň z přidané hodnoty. Na druhé straně v uvedené jiné trestní věci nebyla přiznána opodstatněnost námitkám obviněných, kteří se domáhali toho, aby cena odcizeného zlata byla stanovena jako cena stanovená za prodej 8 kg zlata jako suroviny, a ne jako součet cen všech odcizených zlatých řetízků, protože zlato o hmotnosti 8 kg k dostání v obchodě není. V dané věci se jednalo o umělecky zpracované řetízky ze zlata, které byly prodejcem nabízeny jednotlivě, a to výběrem z příslušného katalogu, přičemž následný odběratel těchto šperků zboží opět jednotlivě (po kuse) ve svých maloobchodech prodával. Jednalo se o běžné zboží, které je prodáváno jednotlivě v běžných maloobchodech. Proto není důvod k tomu, aby byla cena takového zboží stanovena jako cena za 8 kg zlata určeného k dalšímu zpracování, ani jako souboru zlatých předmětů. Předmětné zlaté řetízky totiž vzájemně netvořily ucelený soubor nebo sadu šperků.

Z citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1023/2012, je zřejmé, že se jednalo o obdobný případ jako v trestní věci obviněných P. L. a J. B. , že Krajský soud v Českých Budějovicích i v této jejich trestní věci ohledně stanovení výše škody podle § 137 tr. zákoníku postupoval v souladu s tímto rozhodnutím a Nejvyšší soud ani nyní neshledal důvod k tomu, aby se odchýlil od právního názoru uvedeného ve svém předchozím rozhodnutí. Výše škody byla správně určena podle ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Jde tedy o cenu, za kterou se obvykle prodává kvalitativně srovnatelné zboží ve stejném čase a za obdobných smluvních podmínek, takže není ani významné, že přímo odcizené typy elektroniky se na trhu v České republice neprodávají, když srovnatelné typy elektrotechnického zboží jsou v prodeji také v České republice a samotní obvinění je u nás také prodávali, resp. sami užívali. Jestliže trestní zákoník hovoří o výši škody, jako o ceně věci, za kterou se věc v místě obvykle prodává, pak nutno zdůraznit, že věc, pokud je její prodej jako zdanitelné plnění ze zákona daní z přidané hodnoty zatížen, se obvykle prodává vždy se zohledněním DPH. To tedy znamená, že cenou obvyklou v místě je pak potřeba chápat jako cenu, za kterou obvykle věc kupuje konečný spotřebitel, tedy i s DPH.

Pokud obviněný J. B. namítá, že měla být zvažována hodnota celého souboru věcí a nikoliv jen sčítat hodnotu jednotlivých věcí, když v případě poptávky po elektronice v řádech stovek kusů je cena zcela jiná, než cena jednotlivě zakoupených stovek kusů, a rozdíl se může pohybovat v řádu desítek procent, Nejvyšší soud uvádí, jak bylo zmíněno již ve výše citovaném usnesení v předchozí jiné obdobné trestní věci, že by postrádalo jakoukoli logiku, kdyby pachateli, kterému se „podaří“ trestným činem získat nějaké v maloobchodě jinak běžně prodávané věci ve výrazně větším množství, než v jakém je zákazníci v maloobchodních prodejnách běžně kupují, byla poskytována jakási „množstevní sleva“ spočívající v tom, že při stanovení škody pro účely trestního řízení by se vycházelo z ceny velkoobchodní. Oba soudy nižších stupňů proto při stanovení výše škody vycházely správně a ve prospěch obviněných z minimální maloobchodní ceny televizorů a další elektroniky, jak byla znaleckým ústavem vyčíslena na částku 5 190 045 Kč. Vzhledem k tomu, že takto vyčíslenou škodu je již třeba považovat za škodu velkého rozsahu ve smyslu § 138 tr. zákoníku (nejméně 5 000 000 Kč), pak oba soudy při úvahách o právní kvalifikaci správně dovodily naplnění zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku u hlavního pachatele M. H. , a od toho se odvíjející i právní kvalifikaci jednání obviněného P. L. jako organizátora podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uvedeného zvlášť závažného zločinu, resp. jako zločin podílnictví podle § 214 odst. 1, 4 písm. a) tr. zákoníku u obviněného J. B.

Obviněný J. B. navíc v dovolání, v souladu s uplatněným důvodem dovolání, namítl také, že nevěděl o tom, že je zboží kradené, a z žádného důkazu nevyplývá jeho alespoň srozumění s tím, že předmětné zboží může pocházet z trestné činnosti. Ohledně subjektivní stránky jednání tohoto obviněného soud I. stupně správně poukázal na objektivně zjištěné okolnosti případu (viz str. 21 a 22 rozsudku), z kterých jeho jednání v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku spolehlivě vyplývá. Zavinění, jako vnitřní psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu, se zpravidla dokazuje nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k ohrožení nebo porušení zájmu chráněného trestním zákonem. Je proto třeba vycházet ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán, a ze všech v tomto směru významných důkazů. V tomto případě se obviněný J. B. přímo dotazoval obviněného M. H. , zda nepůjde o tzv. horké zboží, ale nedostalo se mu jasné odpovědi. Přesto ve večerních hodinách dne 28. 1. 2012 pomáhal M. H. a M. H. uskladnit elektronické zboží z kamionu v skladových prostorách obchodní společnosti, jíž byl jednatelem, a následně umožnil M. H. toto uskladněné zboží prodávat ostatním zájemcům až do 22. 2. 2012. Přitom sám převzal od M. H. jeden televizor zn. Samsung a jeden televizor zn. Samsung prodal J. M. Toto zboží umožnil skladovat bez jakýchkoliv odpovídajících dokladů o jeho nabytí, sám za stejných podmínek převzal jeden televizor a za stejných podmínek, tedy bez jakýchkoliv dokladů, které jsou předávány při legálních prodejích, jeden televizor prodal. Za této situace soud I. stupně důvodně dospěl k závěru, že obviněný J. B. znal všechny rozhodné skutkové okolnosti pro závěr, že elektronika byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou a byl s touto skutečností srozuměn, tedy jednal v nepřímém úmyslu.

S ohledem na zjištěné okolnosti případu pak nelze přisvědčit ani námitce obviněného J. B. , že jeho úmysl nesměřoval k znemožnění odhalení daného zboží a toto tedy neukryl ve smyslu skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle § 214 odst. 1 tr. zákoníku. Při ukrytí věci, nebo jiné majetkové hodnoty, s ní pachatel nakládá tak, že ji odstraní z dosahu možného odhalení nebo zjištění u pachatele, spolupachatele, účastníka či jinde. Nikoliv tedy, že ji odstraní „ze sféry pachatele“, jak je uvedeno v dovolání. Podílník tím získává nad věcí nebo jinou majetkovou hodnotou dispoziční moc. Nejedná však v úmyslu, aby pomohl pachateli uniknout trestnímu stíhání nebo trestu (popř. ochrannému opatření) anebo jeho výkonu, neboť takové jednání by bylo nutno posoudit jako trestný čin nadržování podle § 366 tr. zákoníku, ale jedná uvedeným způsobem proto, aby z ukryté věci nebo jiné majetkové hodnoty mohl opatřit sobě nebo jinému prospěch, popř. aby znemožnil odhalení a převzetí věci nebo jiné majetkové hodnoty oprávněnými osobami. O ukrývání jde tedy např. i tehdy, když pachatel drží věc nebo jinou majetkovou hodnotu z dosahu možného odhalení oprávněnými osobami, avšak skutečnost, že ji má u sebe, netají před jinými osobami. Pachatel trestného činu podílnictví musí s předmětem útoku (cizí věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou nebo jako odměna za něj) určitým způsobem nakládat, případně mít nad ní určitou dispoziční moc. Zákonný znak ukrývání by proto nebyl naplněn v případě, kdy se pachatel k takové věci nebo jiné majetkové hodnotě vůbec nedostane, nijak s ní nenakládá a nevykonává nad ní jakoukoli dispoziční moc. V zákonném znaku ukrývání nelze proto spatřovat jakoukoli činnost, kterou se ztěžuje nebo znemožňuje převzetí věci nebo jiné majetkové hodnoty osobami k tomu povolanými, např. pouhé bránění oprávněné osobě v převzetí věci (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 - § 421. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2137-2141).

Pokud přitom obviněný J. B. bez jakékoliv bližší konkretizace pouze stručně namítá, že k hodnotě věcí musí být zavinění úmyslné, postačí poukázat na skutečnost, že podle § 17 písm. b) tr. zákoníku k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby se přihlédne, jde-li o jinou skutečnost, i tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl, vyjímaje případy, kdy trestní zákon vyžaduje, aby o ní pachatel věděl.

K námitce obviněného J. B. o porušení práva na spravedlivý proces, v důsledku neprovedení jím navrhovaných dalších důkazů, lze uvést, žeÚstavní soud v řadě svých nálezů (např. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02,I. ÚS 733/01) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

V tomto případě se jedná o třetí výše zmíněný případ odmítnutí důkazního návrhu, kdy obviněný J. B. navrhoval další důkazy k prokázání své obhajoby, že nevěděl o tom, že by zboží v kamionu bylo kradené, resp. že sklad byl přístupný neuzamčený dalším osobám. Takovéto další dokazování by ale bylo zcela nadbytečné, když již soud I. stupně správně poukázal na objektivně zjištěné okolnosti případu (viz str. 21 a 22 rozsudku), z kterých jeho jednání v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku spolehlivě a bez důvodných pochybností vyplývá. Konkrétně k rozhodným okolnostem případu přitom zcela postačí odkázat na příslušnou část odůvodnění rozsudku.

Na základě uvedených důvodů, když dovolací námitky obviněných P. L. a J. B. byly v podstatě opakováním jejich obhajoby v původním řízení, a soudy nižších stupňů se s nimi správně vypořádaly, Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 6. dubna 2016


JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 7 Tdo 177/2016, ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.177.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies