4 Tdo 322/2016

06. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 265i odst. 1 písm. e)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 4. 2016 o dovolání obviněného M. E., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 11. 2015 sp. zn. 6 To 86/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 6/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. E. odmítá.


Odůvodnění:




Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 9. 2015 sp. zn. 40 T 6/2015 uznal obviněného M. E. vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že dne 30. 1. 2014 kolem 00:55 hod. v B. na ulici L. před restaurací C. L. ve stavu alkoholové opilosti lehkého stupně fyzicky napadl podnapilého poškozeného P. L., a to tím způsobem, že ho opakovaně bil kovovým teleskopickým obuškem do oblasti zad, ramen a hlavy, kdy poškozený P. L. v důsledku tohoto napadení utrpěl zranění, a to tržné rány hlavy v týlní oblasti a v čelně-temenní oblasti, zlomeninu nosních kostí s posunem doprava, krevní podlitinu pod levým okem a otřes mozku s omezením v obvyklém způsobu života po dobu 2-3 týdnů, kdy zranění zanechá trvalé následky v podobě dvou jizev na hlavě a mírné deformace nosu směrem doprava; avšak vzhledem k použitému nástroji, směru a intenzitě útoku, směřovaného do oblasti hlavy si byl vědom, že poškozenému může způsobit závažné zranění, a to zlomeniny klenby lební, krvácení pod obaly mozkové a zhmoždění mozku, s možným omezením v obvyklém způsobu života přesahujícím 6 týdnů a s možnými trvalými následky v podobě poúrazové epilepsie, neurologického deficitu, a uvedeného jednání se dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci, č. j. 3 T 5/2002-121, ze dne 11. 9. 2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 3 To 920/2003-144, ze dne 2. 2. 2004, odsouzen pro trestné činy ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 trestního zákona a výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce 3 let.

Za tuto trestnou činnost mu byl podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla současně uložena povinnost nahradit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem v Praze, Drahobejlova 1404/4, IČ: 47114975, škodu ve výši 2.199 Kč.

Odvolání, které proti tomuto rozsudku obviněný podal, Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 12. 11. 2015 sp. zn. 6 To 86/2015 podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení odvolacího soudu obviněný podal dovolání s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel v něm předně zastává názor, že byl dotčen na svém právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod, jehož součástí je i zákaz retroaktivity zejména v trestním řízení, neboť kvalifikovaný znak spáchání činů výtržnictví a těžkého ublížení na zdraví opětovně trestní zákon upravuje až od 1. 1. 2010 s nabytím účinnosti zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. V době předchozího odsouzení dovolatele rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 3 T 5/2002, jenž nabyl právní moci dne 2. 2. 2004, však právní úprava trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb. (dále jen tr. zák.) a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. znak opětovnosti neobsahovala, takže v době předcházejících trestných činů obviněný nevěděl a ani vědět nemohl, že změna právní úpravy založí jeho závažnější trestní odpovědnost. Zároveň konstatoval, že uvedené odsouzení bylo zahlazeno, tudíž se na jeho osobu mělo pohlížet, jako by nebyl odsouzen. Obviněnému je podle jeho vyjádření známa judikatura Nejvyššího soudu ve vztahu k zákonnému znaku opětovnosti (zejména usnesení ze dne 22. 2. 2011 sp. zn. 6 Tdo 84/2011), avšak za nežádoucí zásah do své právní jistoty považuje skutečnost, že mu byla odebrána jeho nabytá práva spočívající v zahlazení jeho předchozích odsouzení se statusem zákonem přiznané bezúhonnosti, takže považuje shora uvedené usnesení Nejvyššího soudu za nesprávné a za retroaktivní v neprospěch obviněného.

Znak opětovnosti nemohl být dále naplněn ani vzhledem k jazykovému výkladu ustanovení § 145 tr. zákoníku, podle něhož lze pachatele stíhat za zločin těžkého ublížení na zdraví jen za předpokladu opětovného spáchání dokonaného zločinu s úmyslným způsobením těžké újmy na zdraví nebo smrti nebo jeho pokusu, avšak dovolatel spáchal zločin toliko ve stadiu pokusu a těžká újma na zdraví poškozenému nevznikla. Ustanovení § 21 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin, se výhradně vztahuje ke způsobu stanovení trestu. Ani v ustanovení § 145 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku není stanoveno, že by pachatel měl být potrestán za spáchání činu zde uvedeného či jeho pokusu, tudíž zákonodárce měl v úmyslu rozlišovat dokonaný trestný čin a jeho pokus. Výklad právní normy je třeba učinit co nejšířeji ve prospěch obviněného, proto měl být skutek posouzen jako pokus prostého zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku.

Obviněný dále uvedl, že v řízení nebyl prokázán vznik těžké újmy na zdraví poškozeného, jelikož v rámci úvah o existenci úmyslu pachatele pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví směřujícího ke vzniku těžké újmy na zdraví je třeba se zabývat intenzitou útoku, protože v případě útoku menší intenzity nezpůsobilé vyvolat uvedený protiprávní následek, nelze dovodit subjektivní stránku pokusu tohoto zločinu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. 8 Tdo 1417/2014). Obviněný zpochybnil, že by byl jeho útok veden se střední až vysokou intenzitou za použití zbraně v podobě teleskopického obušku, jak uvedl soudní znalec. Je s podivem, že by při takovém způsobu útoku nevyhnutelně vznik těžké újmy nezpůsobil. Újma vzniklá poškozenému naopak svědčí o intenzitě podstatně nižší. V takové situaci považuje obviněný za správné posouzení jeho jednání jako přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu.

Dovolatel tak zastává názor, že popsaný skutek byl nesprávně právně posouzen a navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí včetně rozhodnutí na něj obsahově navazující v celém rozsahu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí věci.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že jeho námitku o nesprávné právní kvalifikaci skutku spáchaného opětovně ve smyslu § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku a § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, ale je nedůvodná. Soud prvního stupně se na straně 12 a odvolací soud na straně 10 odůvodnění dotčených rozhodnutí naplněním znaku opětovného spáchání stíhaných činů zabývaly, přičemž dospěly k jednoznačnému a správnému závěru, že tento znak v přezkoumávané věci naplněn byl. Odvolací soud přitom správně poukázal i na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu. Státní zástupce tak v podrobnostech odkázal na odpovídající pasáže přezkoumávaných rozhodnutí, které považuje za věcně správné, řádně a úplně odůvodněné. Nesouhlasí s obviněným, že by byl porušen zákaz retroaktivity či jeho právo na spravedlivý proces, neboť trestnost činu obviněného byla řádně posouzena podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Nepřípustné retroaktivní uplatnění trestního práva ostatně ani z tvrzení obviněného nevyplývá, byť je obviněným formálně namítáno. Nenaplnění znaku opětovnosti nelze spatřovat ani v tom, že obviněný spáchal zločin těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu a těžká újma na zdraví poškozenému nevznikla, tedy nebyl naplněn předpoklad pro kvalifikaci jednání obviněného ve formě kvalifikované skutkové podstaty. Státní zástupce je názoru, že naplnění znaku opětovnosti se týká i pokusu zločinu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, což lze dovodit například z ustanovení § 111 tr. zákoníku, podle něhož je za trestný čin nutno považovat i pokus, ledaže by z jednotlivého ustanovení trestního zákona vyplývalo něco jiného. Jelikož ustanovení § 145 tr. zákoníku žádnou výjimku nestanoví, a to v žádném ze svých odstavců, lze jej v plném rozsahu vztáhnout i na pokus, a to včetně pokusu kvalifikované skutkové podstaty.

K argumentu dovolatele, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoliv jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, státní zástupce poukázal na závěry učiněné na straně 9 napadeného usnesení a na straně 12 - 13 odsuzujícího rozsudku, s nimiž se ztotožnil.

Jelikož státní zástupce neshledal v dotčených soudních rozhodnutích ani tzv. extrémní nesoulad, navrhl dovolání obviněného odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání [a to i pro případ odlišného rozhodnutí Nejvyššího soudu, viz § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud nejprve zjistil, že dovolání obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 11. 2015 sp. zn. 6 To 86/2015 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Dovolatelem uplatněný důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Z podaného dovolání vyplývá, že dovolatel nesouhlasí s právní kvalifikací skutku z důvodu absence naplnění znaku opětovnosti u činů, které jsou mu kladeny za vinu.

Zločinu těžkého ublížení na zdraví ve smyslu § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví opětovně nebo poté, co spáchal jiný zvlášť závažný zločin spojený s úmyslným způsobením těžké újmy na zdraví nebo smrti nebo jeho pokus.

Přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku spáchá ten, kdo se opětovně dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.

Nalézací soud na straně 12 odůvodnění odsuzujícího rozsudku konstatoval, že u právní kvalifikace skutku, jako trestných činů těžkého ublížení na zdraví a výtržnictví spáchaných opětovně, není rozhodující, zda se na obviněného hledí, jako kdyby nebyl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 3 T 5/2002 (ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 2. 2004 sp. zn. 3 To 920/2003). Soud prvního stupně vycházel z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že k naplnění zákonného znaku spočívajícího v tom, že pachatel spáchal čin opětovně, není významné, zda u dřívějšího pravomocného odsouzení již platí fikce, že se na pachatele hledí, jako by odsouzen nebyl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2011 sp. zn. 6 Tdo 84/2011 publ. pod č. 58/2011 Sb. rozh. tr.). Odvolací soud se taktéž odkazem na uvedené usnesení Nejvyššího soudu vypořádal s tvrzením obviněného, že by se při kvalifikaci trestného činu spáchaného opětovně nemělo přihlížet k předchozímu odsouzení obviněného, neboť od něj do spáchání dalšího činu uplynula značně dlouhá doba, jelikož v dané souvislosti není rozhodná ani délka doby, která uplynula od spáchání dřívějšího takového činu, případně délka doby, jež uplynula od předchozího odsouzení za něj (strana 10 usnesení odvolacího soudu). Je tedy zjevné, že oba soudy se naplněním znaku opětovnosti u obou stíhaných činů v intencích znovu opakovaných námitek obviněného dostatečně zabývaly, takže právní kvalifikace skutku v tomto ohledu netrpí žádnými vadami, a nemohlo z tohoto důvodu dojít ani k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, jak obviněný nedůvodně uváděl ve svém dovolání. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani opakovaně prezentovaný nesouhlas dovolatele s uvedeným výkladem zákonného znaku opětovně.

S nastíněným výkladem se pak pojí i neopodstatněná výtka obviněného, že znak opětovnosti nemohl být naplněn i z důvodu, protože se nedopustil dokonaného trestného činu těžkého ublížení na zdraví, nýbrž jej spáchal pouze ve stadiu pokusu. V tomto ohledu nelze než konstatovat, že v takovém případě postačí jakýkoliv případ opakování téhož trestného činu týmž pachatelem, přičemž není významné, zda se jednalo jen o pokus či přípravu trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2011 sp. zn. 6 Tdo 84/2011 publ. pod č. 58/2011 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud se zároveň ztotožňuje s argumentací státního zástupce učiněnou v jeho vyjádření k mimořádnému opravnému prostředku obviněného, že pokus je ve smyslu § 21 odst. 2 tr. zákoníku trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin, přičemž podle § 111 tr. zákoníku se trestným činem rozumí též pokus trestného činu, nevyplývá-li z jednotlivého ustanovení trestního zákona něco jiného. V ustanovení § 145 tr. zákoníku není zakotvena výjimka pro spáchání pokusu tohoto zločinu, ani v jeho kvalifikované podobě, proto se podmínky trestnosti vztahují bez dalšího i na jeho pokus. Tedy ani v této části argumentace dovolatele mu nebylo možné dát za pravdu.

Nedůvodná je též námitka dovolatele, že v době předcházející jeho odsouzení nevěděl, že dojde ke změně právní úpravy, a trestný čin těžkého ublížení na zdraví bude přísněji postihován, bude-li spáchán opětovně nebo poté, co pachatel spáchal jiný zvlášť závažný zločin spojený s úmyslným způsobením těžké újmy na zdraví nebo smrti nebo jeho pokus ve smyslu § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku. Tato argumentace dovolatele je bezpředmětná, neboť je nerozhodné, zda věděl v době spáchání trestných činů ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., pro něž byl v roce 2003 odsouzen výše cit. rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích, že v novém trestním zákoníku bude zakotvena jejich přísnější úprava, tudíž i sankční postih, a to pro případ jejich opětovného spáchání. Ve skutečnosti je určující, že obviněný se dopustil nyní posuzovaného jednání v době platnosti a účinnosti zák. č. 40/2009 Sb., tedy trestního zákoníku, který tuto okolnost prohlásil za právní skutečnost v podobě znaku kvalifikované skutkové podstaty u obou uvedených trestných činů. Není chybou orgánů činných v trestním řízení, že se obviněný s touto změnou právní úpravy v mezidobí neseznámil, jelikož tak bezpochyby učinit mohl. Na jeho případ se tudíž nevztahuje ustanovení o právním omylu (§ 19 tr. zákoníku). Pokud soud prvního stupně na předmětný skutek spáchaný dne 30. 1. 2014 aplikoval trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010, učinil tak plně v souladu s ustanovením § 2 odst. 1 tr. zákoníku, když součástí u obou citovaných trestných činů /podle § 145 odst. 1, 2 písm. g) i podle § 358 odst. 1, 2 písm.a) tr. zákoníku/ je rovněž jejich kvalifikovaná skutková podstata, jejíž součástí je zákonný znak spáchání činu opětovně.

Odmítnout je třeba i výhradu dovolatele, že s ohledem na nižší intenzitu jeho útoku vůči poškozenému, než kterou vzaly za prokázanou oba soudy nižších stupňů, měl být skutek posouzen toliko jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu. Soud prvního stupně v odůvodnění svého odsuzujícího rozsudku obsáhle rozvedl úvahy o charakteru zbraně (teleskopického obušku) použité k cíleným a opakovaným úderům do hlavy poškozeného, vedených se střední až velkou intenzitou do míst, kde se nachází životně důležité orgány, zohlednil i vliv použité zbraně a rozsah útoku na možný vznik těžké újmy na zdraví, která reálně hrozila. Taktéž odvolací soud se obdobnými námitkami obviněného ve svém usnesení obsáhle zabýval a patřičně reagoval na jeho námitky stran povahy a závažnosti újmy na zdraví, která poškozenému hrozila v důsledku fyzického útoku obviněného. Odvolací soud se též podrobně vyjádřil k subjektivní stránce spáchaných trestných činů a přiklonil se ve vztahu k jejich kvalifikované skutkové podstatě spíše k úmyslu eventuálnímu, než přímému, ale současně důvodně dodal, že to na celkové právní posouzení činu obviněného nemá zásadní vliv, jelikož úmyslná forma zavinění byla u obou trestných činů plně prokázána.

Soudy tedy nepochybily, pokud ve svém výsledku kvalifikovaly spáchaný skutek kromě přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, též jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku. Nejvyšší soud v dalších podrobnostech odkazuje na obsah odůvodnění obou ve věci vydaných rozhodnutí soudů nižších stupňů, s jejichž konečnými závěry se plně ztotožňuje a nepovažuje za nutné je znovu opakovat.

Zároveň je na tomto místě třeba poznamenat, že opakuje-li dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku (dovolání) totožné námitky, se kterými se soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích v předchozím řízení již dostatečně vypořádaly, jedná se o námitky zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Takto vyslovený závěr lze s ohledem na převážný obsah podaného dovolání i odůvodnění obou rozhodnutí nižších soudů plně aplikovat i na případ obviněného M. E. Proto jen z těchto stručných důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).









V Brně dne 6. 4. 2016







JUDr. František Hrabec

















předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 322/2016, ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.322.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies