28 Cdo 4844/2015

01. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 451
  • ObchZ - § 708

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Ing. L. B., zastoupeného Mgr. Viktorem Kolářem, advokátem se sídlem v Třebíči, Komenského nám. 9/11, proti žalovaným 1. B. P., 2. J. P., 3. Ing. B. B., a 4. Y. P., žalované 3. a 4. o zaplacení 75.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 7 C 30/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. prosince 2014, č. j. 17 Co 263/2013-160, takto:



I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.











Odůvodnění:


Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 2. 11. 2011, č. j. 7 C 30/2011-47, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby bylo žalovaným uloženo zaplatit mu společně a nerozdílně částku 75.000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.), jakož i o návrhu žalobce na osvobození od soudních poplatků (výrok III.). Soud zjistil, že žalovaná 3. dne 26. 11. 2009 poukázala ze svého účtu na účet žalovaného 2. částku 544.000 Kč. Žalobce, který tvrdí, že součástí tohoto obnosu byla též suma 75.000 Kč, jež náležela jemu, má za to, že následkem vzpomenuté transakce nabyli žalovaní 1. a 2. na jeho úkor bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, zatímco žalovaná 3. společně se žalovanou 4., jež jí dala k provedení sporného převodu pokyn, jsou žalobci zavázány k zaplacení požadované částky z titulu náhrady škody, neboť došlo k porušení příkazní smlouvy uzavřené mezi žalobcem coby příkazcem a žalovanou 3. jakožto příkazníkem. Soud však dovodil, že žalovaná 1. (která neměla ve vztahu k účtu, na nějž žalovaná 3. výše označenou částku převedla, postavení majitelky ani osoby s dispozičním oprávněním) v průběhu popsaného skutkového děje žádné plnění neobdržela, žalovaný 2. pak od žalované 3. předmětnou majetkovou hodnotu přijal na základě řádného právního důvodu, pročež ani jeden z nich nemůže být vůči žalobci pasivně věcně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení. Soud rovněž konstatoval, že žalovaná 3. si při dispozici s penězi na svém účtu počínala v souladu s právem, přičemž příkazní smlouva, jež by omezovala její oprávnění s danými prostředky nakládat, by musela být shledána absolutně neplatnou. Jelikož se žalovaná 3. ani žalovaná 4. nedopustily žádného protiprávního jednání, nemohly být povinny žalobci uhradit žádané plnění jako náhradu škody.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 12. 2014, č. j. 17 Co 263/2013-160, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1., 2. a 4. potvrdil (výrok I.), dále jej v tomto výroku změnil tak, že žalované 3. uložil zaplatit žalobci 75.000 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. až V.). Odvolací soud shodně se soudem okresním podotkl, že na straně žalované 4. nejsou dány zákonné předpoklady odpovědnosti za škodu, odlišná je však situace, pokud jde o žalovanou 3., neboť tato převedením předmětného obnosu na účet žalovaného 2. bez žalobcova vědomí či pokynu porušila své povinnosti plynoucí z příkazní smlouvy platně sjednané se žalobcem, jež upravovala nakládání s prostředky složenými na zmiňovaném účtu. Co se týče žalovaných 1. a 2., odvolací soud poznamenal, že tito nejsou v dané věci pasivně věcně legitimováni, poněvadž se na úkor žalobce bezdůvodně neobohatili. I kdyby obdrželi částku 75.000 Kč bez právního důvodu, mohli získat prospěch toliko na úkor majitelky účtu, z něhož byly příslušné prostředky poukázány, tj. žalované 3., nikoli však k tíži žalobce, jemuž tudíž nejsou povinni vydat žádné plnění z titulu bezdůvodného obohacení.

Tento rozsudek napadl ve výrocích I. a III. žalobce dovoláním, v němž namítá, že se odvolací soud při posuzování otázky pasivní věcné legitimace žalovaných odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od rozsudku sp. zn. 33 Odo 1230/2006, podle něhož je pasivně věcně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení ten, komu se dostalo majetkové hodnoty. Žalovaní 1. a 2. se nemohli obohatit na úkor žalované 3., protože prostředky, které jí žalobce svěřil (nechal převést na její účet), nebyly jejím majetkem, je tedy korektní usuzovat, že závazek z bezdůvodného obohacení byl utvořen mezi žalovanými 1. i 2. a dovolatelem. Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit skutečnost, že se žalobce souběžně domáhá po žalované 3. stejného plnění z titulu náhrady škody, jelikož dle rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2495/2011 či sp. zn. 25 Cdo 1702/2011 je přípustné požadovat po několika osobách shodné plnění z více právních titulů s tím, že mezi dlužníky pak vzniká vztah tzv. falešné solidarity. Své úvahy dovolatel zakončil návrhem, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, popřípadě aby je změnil tak, že žalovaným 1. a 2. uloží zaplatit žalobci částku 75.000 Kč s úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení.

K dovolání se vyjádřili všichni žalovaní, kteří je označili za pokračování šikanózního jednání ze strany žalobce a s předestřenými dovolacími námitkami vyslovili nesouhlas.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobce ovšem přípustným ve smyslu § 237 o. s. ř. není.

Jak již Nejvyšší soud mnohokrát judikoval, prostředky na běžném účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy uzavřené dle § 708 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, nejsou v majetku majitele účtu ani jiné osoby, jejíž peníze byly případně na účet vloženy či poukázány, nýbrž v majetku banky, zatímco majitel účtu je nadán pohledávkou, jejímž obsahem je mimo jiné právo na výplatu složených finančních prostředků (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. 32 Odo 1064/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1622/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3832/2014). Na základě smlouvy o běžném účtu je peněžní ústav povinen přijmout na účet vklady učiněné majitelem účtu nebo platby uskutečněné v jeho prospěch bez zřetele k tomu, kdo je majitelem peněžních prostředků, které se tímto způsobem na účet ukládají. Při provádění výplat z účtu se peněžní ústav řídí pokyny majitele účtu, přičemž otázka, komu finanční prostředky uložené na účtu původně náležely, z tohoto hlediska opět postrádá právního významu (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1219/2006). Zároveň platí, že jsou-li na účet složeny i prostředky, které majiteli účtu „nepatří“, nemá složitel přímou pohledávku za bankou, byť mu zajisté může vzejít pohledávka za majitelem účtu (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 638/2011).

Pokud tedy byla v řešené kauze majitelkou účtu (tj. osobou, pro niž peněžní ústav účet zřídil) žalovaná 3., pak právě jí svědčila vůči bance pohledávka na výplatu prostředků, jež byly na daný účet převedeny. Poukázáním sporné částky z účtu žalované 3. na účet žalovaného 2. pozbyla žalovaná 3. majetkovou hodnotu spočívající v uvedené pohledávce (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2771/2009, a ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1345/2011), přičemž došlo-li k tomuto přesunu aktiv bez právem uznávaného právního důvodu, mohl tím být založen závazek z bezdůvodného obohacení mezi ní a žalovaným 2. coby příjemcem onoho plnění. Naopak na úkor žalobce, jenž nebyl majitelem peněžních prostředků na účtu žalované 3. (neb tyto byly ve vlastnictví banky) a jemuž rovněž nesvědčilo právo na výplatu odpovídajícího obnosu ze strany příslušného peněžního ústavu, žalovaný 2. přijetím sporné sumy na svůj účet bezdůvodné obohacení nabýt nemohl. O povinnosti žalované 1. vydat žalobci bezdůvodné obohacení nelze uvažovat také proto, že ani kdyby skutečně došlo k převodu požadované částky na účet, jehož výlučným majitelem byl její manžel (žalovaný 2.), bez právního důvodu, jí by se tím žádného majetkového prospěchu nedostalo (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002). Ve světle právě řečeného je namístě označit dovoláním zpochybněné závěry odvolacího soudu za konformní s judikaturou soudu dovolacího, včetně dovolatelem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1230/2006, v němž se uvádí, že aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo získáno, zatímco pasivní věcná legitimace stíhá toho, komu se plněním dostalo majetkové hodnoty. Vzhledem k tomu, že ze žalobcových tvrzení nebylo možno usuzovat na vznik hmotněprávního vztahu z bezdůvodného obohacení mezi ním na straně jedné a žalovanými 1. a 2. na straně druhé, nelze spatřovat pochybení v tom, že byla žaloba proti posledně zmíněným účastníkům soudy nižších stupňů pro nedostatek věcné legitimace zamítnuta.

Jelikož odvolací soud ani nenaznačil, že by důvodem zamítnutí žaloby vůči kterémukoli ze žalovaných měla být existence konkurenčního nároku žalobce z odlišného právního titulu proti jiné osobě, je dovolací argumentace, jež se týká vztahu práv na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení, bezpředmětnou, poněvadž jí dovolatel polemizuje s právním názorem, na němž napadené rozhodnutí nespočívá.

Z předeslaných důvodů nezbylo dovolacímu soudu než projednávané dovolání v souladu s § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovaní v dovolacím řízení nebyli zastoupeni advokátem a náhradu hotových výdajů nepožadovali.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. 4. 2016


JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4844/2015, ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4844.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies