29 Cdo 4332/2013

27. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 39
  • ObčZ 1964 - § 41a odst. 2

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce JUDr. Radoslava Hajdúcha, advokáta, se sídlem v Bratislavě, Nám. Martina Benku 10, PSČ 811 07, Slovenská republika, jako správce konkursní podstaty úpadkyně DEVÍN BANKY a. s., identifikační číslo osoby 31 32 63 31, zastoupeného JUDr. Miroslavem Zamiškou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na příkopě 957/23, PSČ 110 00, proti žalované J & T BANCE, a. s., se sídlem v Praze 8, Pobřežní 297/14, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 47 11 53 78, zastoupené Prof. JUDr. Janem Dědičem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00, o zaplacení částky 340.000.000,- Kč s příslušenstvím a 70,000.000,- Sk s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 79/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. července 2013, č. j. 5 Cmo 509/2012-687, takto:


I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 206.120,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího zástupce.



O d ů v o d n ě n í :




Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. července 2013, č. j. 5 Cmo 509/2012-687, k odvolání žalobce (mimo jiné) potvrdil rozsudek ze dne 14. června 2012, č. j. 15 Cm 79/2004-619, ve znění usnesení ze dne 2. října 2012, č. j. 15 Cm 79/2004-639, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu, kterou se žalobce (JUDr. Radoslav Hajdúch, správce konkursní podstaty úpadkyně DEVÍN BANKY a. s. − dále jen „úpadkyně“) domáhal vůči žalované (J & T BANCE, a. s.) zaplacení částek 340.000.000,- Kč a 70.000.000,- Sk se specifikovaným příslušenstvím. Šlo o v pořadí druhá rozhodnutí soudů nižších stupňů, když první (rovněž zamítavý) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2008, č. j. 15 Cm 79/2004-268 a první (potvrzující) rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2009, č. j. 5 Cmo 383/2008-316, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 3162/2009 (uveřejněným pod číslem 42/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Soudy nižších stupňů vyšly (shodně jako v původních rozsudcích) především z toho, že:

1) Dne 14. prosince 2000 uzavřely žalovaná a úpadkyně smlouvu o vkladu (dále jen „první smlouva o vkladu“) podle ustanovení § 778 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), na základě které se úpadkyně zavázala složit vklad ve výši 340.000.000,- Kč a to bezhotovostním převodem peněžních prostředků na účet vedený žalovanou a žalovaná se zavázala vklad přijmout. Úpadkyně přenechala žalované vklad na dobu do 14. prosince 2001 a žalovaná se zavázala po dobu trvání vkladu platit úpadkyni z vkladu úroky ve výši 7,5 % ročně. Po uplynutí doby trvání vkladu byla žalovaná povinna vklad s úroky úpadkyni vrátit, přičemž mezi smluvními stranami bylo dále ujednáno, že žalovaná je oprávněna úpadkyni vklad kdykoli jednostranně vrátit, a to i před uplynutím doby trvání vkladu a úpadkyně je povinna takové plnění přijmout. Současně se smluvní strany dohodly, že smlouva se řídí právním řádem České republiky.

2) Dne 24. července 2001 uzavřely žalovaná a úpadkyně dodatek č. 1 k první smlouvě o vkladu, ve kterém se mimo jiné dohodly, že bude-li mít žalovaná pohledávku za úpadkyní ve výši rovnající se minimálně výši vkladu úpadkyně včetně připsaných úroků, je oprávněna svou pohledávku uhradit z vkladu úpadkyně včetně připsaných úroků. K uhrazení pohledávky žalované dojde tak, že žalovaná jednostranně vrátí vklad úpadkyni a to převodem peněz na svůj účet, čímž dojde k vrácení vkladu úpadkyně včetně připsaných úroků a zároveň ve stejné výši k zániku pohledávky žalované za úpadkyní.

3) Dne 19. února 2001 uzavřely žalovaná a úpadkyně smlouvu o vkladu (dále jen „druhá smlouva o vkladu“) podle ustanovení § 778 a násl. obč. zák., na základě které se úpadkyně zavázala složit vklad ve výši 70.000.000,- Sk, a to bezhotovostním převodem peněžních prostředků na účet žalované a přenechat využití vkladu žalované do 31. července 2001. Žalovaná se zavázala vklad přijmout a po dobu trvání vkladu platit úpadkyni z vkladu úroky ve výši 9,5 % ročně. Smluvní strany rovněž ujednaly, že žalovaná je oprávněna úpadkyni vklad kdykoli jednostranně vrátit a to i před uplynutím doby trvání vkladu a úpadkyně je povinna takové plnění přijmout.

4) Dne 24. července 2001 uzavřely žalovaná a úpadkyně dodatek č. 1 ke druhé smlouvě o vkladu a mimo jiné se dohodly na změně doby trvání vkladu do 31. srpna 2001 a dále sjednaly, že bude-li mít žalovaná pohledávku za úpadkyní ve výši rovnající se minimálně výši vkladu úpadkyně včetně připsaných úroků, je oprávněna svou pohledávku uhradit tak, že vrátí vklad úpadkyni na svůj účet, čímž dojde k uhrazení stejné částky pohledávky žalované za úpadkyní.

5) Dne 14. prosince 2000 uzavřely žalovaná a úpadkyně smlouvu o úplatném převodu cenných papírů (dále jen „první smlouva o převodu cenných papírů“) podle ustanovení § 13 a násl. zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, podle níž byla žalovaná výlučnou majitelkou vlastní směnky vystavené v Praze dne 13. prosince 2000 společností Slovenská energetika, a. s., identifikační číslo osoby 36 37 95 81 (dále jen „společnost S“), znějící na řad žalované na směnečnou sumu ve výši 170.000.000,- Kč s úrokem ve výši 7,5 % ročně, splatné na viděnou v Praze u žalované s doložkou bez protestu a vlastní směnky vystavené v Bratislavě dne 13. prosince 2000 společností MONTAS KLIMA, s. r. o., identifikační číslo osoby 34 13 49 13 (dále jen „společnost M“), na řad společnosti S na směnečnou sumu 170.000.000,- Kč s úrokem ve výši 7,5 % ročně splatné na viděnou v Praze u žalované s doložkou bez protestu, převedené dne 14. prosince 2000 rubopisem na žalovanou. Žalovaná se zavázala výše uvedené směnky převést na úpadkyni a úpadkyně se zavázala zaplatit kupní cenu 340.000.000,- Kč s úrokem ve výši 7,5 % ročně ode dne uzavření smlouvy do předání směnek. Smlouva se řídí právním řádem České republiky.

6) Dne 24. července 2001 uzavřely žalovaná a úpadkyně dodatek č. 1 k první smlouvě o převodu cenných papírů, v němž se dohodly, že vzájemné pohledávky stran, a to pohledávka žalované za úpadkyní na zaplacení kupní ceny za převod směnek a pohledávka úpadkyně za žalovanou na vrácení vkladu ve výši 340.000.000,- Kč včetně úroku poskytnutého úpadkyni na základě první smlouvy o vkladu, „ve výši, v jaké se potkají, zanikají započtením, a to i když nebude některá pohledávka splatná“.

7) Žalovaná směnky popsané v první smlouvě o převodu cenných papírů rubopisovala na řad úpadkyně a dne 23. srpna 2001 je úpadkyni předala.

8) Dne 24. července 2001 uzavřely žalovaná a úpadkyně smlouvu o úplatném převodu cenného papíru (dále jen „druhá smlouva o převodu cenných papírů“), podle níž se žalovaná „stane“ majitelkou směnky vlastní vystavené 31. července 2001 společností APIS, a. s., identifikační číslo osoby 30 22 24 19 (dále jen „společnost A“), na řad žalované na směnečnou sumu ve výši 73.565.000,- Sk, splatné 31. srpna 2001 v Praze u žalované s doložkou bez protestu. Žalovaná směnku na úpadkyni převádí za kupní cenu 73.565.000,- Sk a úpadkyně směnku „přijímá“, s tím, že právní následky smlouvy (vznik, změna a zánik práv a povinností vyplývajících ze smlouvy) nastanou v okamžiku, kdy bude splněna podmínka, a to, že žalovaná „se stane výlučnou majitelkou a osobou oprávněnou“ z výše uvedené směnky. Smluvní strany se dále dohodly, že vzájemné pohledávky, a to pohledávka žalované za úpadkyní na zaplacení kupní ceny za převod směnky a pohledávka úpadkyně za žalovanou na vrácení vkladu ve výši 70.000.000,- Sk včetně úroků, poskytnutého žalované na základě druhé smlouvy o vkladu, „ve výši, v jaké se potkají, zanikají započtením, a to i když nebude některá pohledávka splatná“. Smlouva se řídí právním řádem České republiky.

9) Žalovaná směnku rubopisovala na řad úpadkyně a dne 23. srpna 2001 ji úpadkyni předala.

10) Usnesením ze dne 28. září 2001, sp. zn. 3 K 297/00, které nabylo právní moci dne 22. října 2001, prohlásil Krajský soud v Bratislavě konkurs na majetek úpadkyně (DEVÍN BANKY a. s.); učinil tak na základě dlužnického návrhu ze dne 21. září 2001.

11) Usnesením ze dne 31. ledna 2003, č. j. 3 K 297/00-539, Krajský soud v Bratislavě ustavil správcem konkursní podstaty úpadkyně JUDr. Radoslava Hajdúcha (žalobce).

12) Národní banka Slovenska rozhodnutím ze dne 8. února 2001, č. j. UBD-181/2001, které nabylo právní moci dne 19. února 2001, udělila úpadkyni předchozí souhlas se zvýšením základního jmění o 3.000.000.000,- Sk; souhlas byl dán na dobu do 31. července 2001.

13) Národní banka Slovenska rozhodnutím ze dne 25. července 2001, č. j. UBD-1250/2001, které nabylo právní moci 26. července 2001, prodloužila platnost předchozího souhlasu do 31. srpna 2001 a jeho platnost vázala mimo jiné na podmínku, podle níž úpadkyně může uzavírat a vykonávat jakékoli aktivní obchody a pasivní obchody (včetně výkonu platebního styku a zúčtování), jejichž nominální hodnota při jednotlivých obchodech přesahuje 5.000.000,- Sk nebo ekvivalent této sumy v cizí měně, výlučně po předcházejícím písemném schválení úsekem bankovního dohledu Národní banky Slovenska. Uvedená podmínka platila i pro zápočet pohledávek ze strany úpadkyně.

14) Rozhodnutím ze dne 24. srpna 2001, č. j. UBD-1252/2001, Národní banka Slovenska zavedla v DEVÍN BANCE a. s. nucenou správu.

Nad rámec shora uvedeného odvolací soud z protokolu obsaženého ve spise Prezidia Policajného zboru, Úradu boja proti korupcii Slovenské republiky ČVS: PPZ-67/BPK-S-2005 o výslechu Ing. P. T. (předsedy představenstva žalované v době vzniku právních úkonů popsaných pod body shora), sepsaného ve dnech 2. března a 7. března 2006, kterýžto důkaz považoval (na rozdíl od soudu prvního stupně) za přípustný, zjistil, že:

„Ke kontaktu obou bank došlo koncem roku 1998 na základě doporučení jeho kolegů, jednalo se o jeden z prvních kontaktů žalované na bankovním trhu na Slovensku. Jde-li o výše popsané smlouvy, nešlo o ojedinělý případ, daným smlouvám předcházelo několik obdobných. Před uzavřením obchodů zkoumali stabilitu úpadkyně, přičemž předpokládali, že v předstihu identifikují potencionální riziko. Od počátku byli vedeni snahou rizika obchodu zabezpečit. Konstrukce zajištění pocházela z dílny žalované, žalovaná v podstatě techniku zabezpečení nadiktovala. Trvala na depozitu coby zajištění, doslova se k této otázce stavěla stylem berte nebo nechte být“.

Jde-li o právní posouzení věci, odvolací soud odkázal na závěry, jak je formuloval v předchozím rozsudku ve věci samé (a podle nichž vzájemné pohledávky úpadkyně za žalovanou ze smluv o vkladech a žalované za úpadkyní ze smluv o převodech cenných papírů zanikly dohodami o zápočtu), jakož i na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3162/2009, přičemž zdůraznil, že Nejvyšší soud soudům nižších stupňů „pouze vytkl, že se nezabývaly otázkou, zda se v případě uzavřených smluv nejednalo o simulované právní úkony“.

Potud odvolací soud i po shora uvedeném doplnění dokazování přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož žalobce neprokázal, že by úpadkyně a žalovaná „předstírali konkrétní právní úkon, kterým zastřeli jiný právní úkon“. Pro případ, že by snad na straně úpadkyně „byly nekalé úmysly, nebylo nikterak prokázáno, že by se žalovaná v daném případě na simulaci podílela, a není ani jasné, jaký úkon by byl simulován“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 o. s. ř. a maje za to, že odvolací soud se při řešení „otázek“ hmotného práva, odchýlil od (v dovolání konkretizované) ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jde-li o podmínky „pro konstatování neplatnosti simulovaných právních úkonů“ a absolutní neplatnosti posuzovaných právních úkonů.

Dovolatel popisuje dosavadní průběh řízení a na rozdíl od odvolacího soudu dospívá k závěru, podle něhož „právní úkony učiněné mezi úpadkyní a žalovanou je nutno posuzovat především jako simulované úkony, a tudíž jako (úkony) absolutně neplatné“. Právní posouzení věci považuje rovněž za neúplné, když pro případ, že by „zmiňované právní úkony“ nevyhodnotil jako úkony simulované, měl se odvolací soud (vzhledem k tomu, co vyšlo v řízení najevo) zabývat absolutní neplatností jednotlivých úkonů; potud – pokračuje dovolatel – odvolací soud věc nehodnotil „s ohledem na aspekty, které již byly předestřeny v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu“.

Dovolatel akcentuje, že z nově provedených důkazů (protokolu o výslechu Ing. P. T.) je zcela zjevné, že „konečným cílem bylo získat finanční prostředky z úpadkyně k protiprávnímu zvýhodnění spřízněných obchodních společností“ (rozuměj společnosti S, společnosti M a společnosti A – dále též v souhrnu jen „společnosti“). „Této skutečné podstaty transakce formálně realizované na základě smluv o vkladu a smluv o převodu cenných papírů si byla vědoma nejen úpadkyně, nýbrž i žalovaná“, a to včetně „skutečnosti, že touto transakcí dochází k obcházení zákona“.

Podle dovolatele bylo v řízení jednoznačně prokázáno, že:

1) Následkem „předmětné transakce“ bylo zkrácení věřitelů úpadkyně, respektive zvýhodnění žalované a společnosti A;

2) Úpadkyně koupila bezcenné papíry – směnky, které nebyly kryty aktivy jejich emitentů;

3) Finanční situace společností vůbec neumožňovala „předmětné směnky“ zaplatit (společnost S a společnost A následně skončily v konkursu).

Proto dovolatel „veškerá smluvní ujednání a právní úkony mezi úpadkyní a žalovanou hodnotí jako absolutně neplatná“, když jednak jde „o simulované právní úkony“, jednak o právní úkony uskutečněné v rozporu se zákonem, zákon obcházející a příčící se dobrým mravům“

Dále dovolatel snáší argumenty na podporu názoru, podle něhož jak smlouvy o vkladu, tak smlouvy o převodu cenných papírů odporovaly zákonu č. 21/1992 Zb., o bankách, tak zákonu č. 21/1992 Sb., o bankách, když byly schopny poškodit zájmy vkladatelů z hlediska ohrožení bezpečnosti a stability banky a návratnosti vydaných peněžních prostředků z nekrytých cenných papírů (směnek). Přitom soudy nižších stupňů se měly zabývat otázkou (ne)platnosti těchto právních úkonů z úřední povinnosti.

Konečně akcentuje, že soudy nižších stupňů nerespektovaly právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3162/2009, tj. nezabývaly se otázkou, zda úpadkyně a žalovaná nejednaly v úmyslu zkrátit věřitele úpadkyně, popřípadě zvýhodnit žalovanou (či jiné osoby), jinými slovy se nezabývaly otázkou (ne)platnosti dotčených právních úkonů z hlediska ustanovení § 39 obč. zák.

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné, respektive za nedůvodné.

Přitom důrazně odmítá, že by jí byly v době uzavření smluv známy jakékoli skutečnosti, ze kterých by mohla usuzovat, že by úmyslem (záměrem) úpadkyně při uzavírání těchto smluv bylo nezákonně zvýhodnit třetí subjekty či získat nezákonný prospěch pro společnost A. Potud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož v řízení nebylo prokázáno, že by úmyslem obou smluvních stran při uzavření předmětných smluvních ujednání bylo dosáhnut výsledku, který by odporoval zákonu nebo by jej obcházel.

Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k posouzení otázky (ne)platnosti právních úkonů (podle ustanovení § 39 obč. zák.) dosud Nejvyšším soudem v daných souvislostech neřešené.

Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že zcela setrvává na závěrech formulovaných v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3162/2009, s tím, že důvodem, pro který předchozí rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, bylo neúplné právní posouzení věci, spočívající v tom, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly s tvrzením žalobce, podle něhož „primárním záměrem“ výše popsaných právních úkonů bylo „nezákonně získat finanční prostředky ke zvýhodnění třetích subjektů (výstavců směnek) s finálním protiprávním prospěchem pro společnost A“. Přitom poukázal na svou konstantní judikaturu vztahující se k právním úkonům, které smluvní strany učinily s úmyslem (záměrem) dosáhnout výsledku, který odporuje zákonu nebo jej obchází; soudům nižších stupňů uložil, aby posoudily, zda v poměrech dané věci o takový případ šlo.

V této souvislosti Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že úvahy soudů nižších stupňů o tom, zda úpadkyně a žalovaná smlouvami o vkladu a smlouvami o převodu cenných papírů zastřely „jiný“ právní úkon, „šly“ mimo rámec závazného právního názoru (§ 226 odst. 1 o. s. ř.) obsaženého ve shora zmíněném kasačním rozhodnutí. Užil-li žalobce pojem zastřený (simulovaný) právní úkon, nešlo z jeho strany o nic jiného, než o právní kvalifikaci žalobcem tvrzeného „skutkového“ stavu, kterou není soud vázán (k tomu srov. např. obdobně důvody stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2013, sp. zn. Cpjn 203/2012, uveřejněného pod číslem 78/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 933/2008, uveřejněného pod číslem 92/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 181/2013, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2016, pod číslem 9). Navíc úvaha, podle níž by zastřeným právním úkonem měl být úkon protiprávní, zjevně odporuje ustanovení § 41a odst. 2 obč. zák.; jinými slovy, bylo-li úmyslem smluvních stran dosáhnout výsledku, který odporuje zákonu (nebo jej obchází), je takový právní úkon neplatný podle ustanovení § 39 obč. zák. (k výkladu ustanovení § 41a obč. zák. viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 440/2004 a ze dne 22. března 2006, sp. zn. 29 Odo 3/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2006, pod číslem 37 a č. 9, ročník 2006, pod číslem 124).

Byť odvolací soud uzavřel, že „pokud snad na straně úpadkyně byly nekalé úmysly, nebylo nikterak prokázáno, že by se žalovaná podílela na simulaci a není ani jasné, jaký úkon by byl simulován“, tj. výslovně se nevyjádřil k tomu, jaký byl úmysl žalované, jde-li o smlouvy o vkladu a o převodu cenných papírů, nemá Nejvyšší soud pochybnosti o tom, že jen (poněkud nepřesně) vyjádřil závěr o (ne)prokázání nekalého (ve smyslu zákonu odporujícího či zákon obcházejícího) úmyslu žalované.

Jde-li o úmysl (záměr) úpadkyně při uzavření smluv o vkladu a smluv o převodu cenných papírů, dospívá Nejvyšší soud k závěrům od soudů nižších stupňů odlišným.

Vzhledem k době uzavření (a obsahu) jednotlivých smluv a jejich dodatků, jakož i s přihlédnutím k okolnostem plynoucím z usnesení Národní banky Slovenska, včetně následného prohlášení konkursu na majetek úpadkyně [viz body 1) až 14) shora] je Nejvyšší soud zcela přesvědčen o úmyslu úpadkyně „vyvést“ majetek (částky odpovídající výši vkladů podle obou smluv o vkladech) z majetku úpadkyně ve prospěch třetích osob (společností, popř. některé z nich).

V poměrech dané věci je totiž zjevné, že jednotlivé právní úkony (smlouvy o vkladech a smlouvy o převodu cenných papírů, včetně jejich dodatků) nelze hodnotit izolovaně, nýbrž v jejich vzájemném kontextu a časovém sledu (k tomu srov. obdobně důvody rozsudku Nejvyšší soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 1584/2007 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 3778/2011). Jakkoli první smlouvu o vkladu a první smlouvu o převodu cenných papírů úpadkyně a žalovaná uzavřely před rozhodnutím Národní banky Slovenska ze dne 8. února 2001 (o předchozím souhlasu se zvýšením základního jmění úpadkyně), následné právní úkony (včetně převodu směnek společnostmi na žalovanou a následně na úpadkyni), jejichž důsledkem byl stav, kdy se majetek úpadkyně snížil o částky 340.000.000,- Kč a 70.000.000,- Sk a „zvýšil“ o směnky, byly učiněny po tomto datu a bezprostředně před rozhodnutím Národní banky Slovenska ze dne 25. července 2001 (směnky žalovaná úpadkyni předala dokonce až po tomto datu). Jinými slovy, z časového sledu dotčených právních úkonů (a jejich obsahu) je nepochybné, že úpadkyně v době, kdy její finanční situace nevyhnutelně (proto, aby splňovala ukazatele obezřetného podnikání určené opatřeními Národní banky Slovenska) vyžadovala zvýšení základního jmění (viz rozhodnutí z 8. února 2001, podle něhož úpadkyně požádala dopisem ze dne 28. prosince 2000 Národní banku Slovenska o předchozí souhlas se zvýšením základního jmění, jakož i rozhodnutí ze dne 25. července 2001 o stanovení podmínek pro prodloužení předchozího souhlasu), nejenže nevyvíjela aktivitu ve vztahu ke zlepšení své ekonomické situace, ale (naopak) dovršila proces (řadu) právních úkonů, které evidentně nesměřovaly k jejímu „ozdravení“, nýbrž ke zvýhodnění označených společností na úkor věřitelů úpadkyně.

Zbývá posoudit, zda týž úmysl, jehož důsledkem by byla absolutní neplatnost dotčených právních úkonů (§ 39 obč. zák.), měla i žalovaná.

Se závěrem odvolacího soudu, podle něhož žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně úmyslu žalované smlouvami o vkladech, smlouvami o převodech cenných papírů (včetně jejich dodatků) a nabytím směnek od společností (jakož i následným zápočtem vzájemných pohledávek dohodou) obejít zákon či jednat v rozporu s ním, Nejvyšší soud souhlasí.

Jakkoli je dovolací soud přesvědčen o tom, že si žalovaná musela být vědoma nepříznivé finanční situace úpadkyně, jakož i toho, že je (jen) určitým „prostředníkem“ při nestandardních transakcích mezi úpadkyní a společnostmi, z provedeného dokazování neplyne závěr o byť (jen) nepřímém úmyslu žalované, jenž by směřoval k protiprávnímu zvýhodnění společností na úkor jiných věřitelů úpadkyně (viz obecně např. rozudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 4139/2008). Ke zmíněnému závěru přitom nelze dospět ani s přihlédnutím k obsahu protokolu o výpovědi Ing. P. T. (ve vazbě na ostatní dokazováním zjištěné skutečnosti a skutečnosti vyšlé najevo dle obsahu spisu); k přípustnosti označeného důkazu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 29 Cdo 1257/2011. Jinak řečeno, z provedeného dokazování nelze usuzovat ani na to, že by žalovaná výše zmíněnými právními úkony chtěla zvýhodnit společnosti na úkor jiných věřitelů úpadkyně, respektive chtěla poškodit jiné věřitele úpadkyně (popř. jednat ke škodě samotné úpadkyně), ani na to, že by věděla, že těmito právními úkony může takový následek způsobit a pro případ, že se tak stane, s tím byla srozuměna.

K tomu Nejvyšší soud dodává, že soudy nižších stupňů sice nijak neposuzovaly případný úmysl společností, jde-li o (konečný) výsledek právních úkonů uzavřených jednak mezi úpadkyní a žalovanou (tj. smluv o vkladech a o převodech cenných papírů), jednak mezi žalovanou a společnostmi (tj. vystavení směnek společnostmi a jejich následný převod na žalovanou) [spočívající v tom, že úpadkyně se stala ve vztahu ke společnostem směnečnou věřitelkou v rozsahu směnečných sum rovnajících se výši (zaniklých) pohledávek ze smluv o vkladech], nicméně ani kdyby byl úmysl společností shodný s úmyslem úpadkyně (viz argumentace shora), by takový závěr (ani s přihlédnutím ke všem okolnostem, které byly v řízení prokázány či jinak vyšly najevo) nenasvědčoval existenci téhož úmyslu u žalované.

Konečně doplňuje, že pro účely řešení otázky (ne)platnosti smluv o vkladech, smluv o převodu cenných papírů a jejich dodatků (včetně ujednání o zápočtech vzájemných pohledávek obsažených v dodatku č. 1 k první smlouvě o převodu cenných papírů a ve druhé smlouvě o převodu cenných papírů) neshledává významnými výhrady dovolatele, založené na vadách plné moci (rozuměj plné moci udělené úpadkyní JUDr. Křetínskému), když jmenovaný žádnou ze shora zmíněných smluv jako zástupce úpadkyně (ani žalované) neuzavřel.

Proto Nejvyšší soud shledal závěry soudů nižších stupňů o zániku žalobou uplatněných pohledávek započtením, správnými.

Jelikož se dovolateli věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu nepodařilo zpochybnit a řízení netrpí ani jinými vadami, k jejichž existenci u přípustného dovolání soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud zamítl a žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosoudní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 12. června 2014), která podle ustanovení § 7 bodu 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí [z tarifní hodnoty 403.712.399,-Kč; 340.000.000,- Kč + 63.712.399,- Kč (70.000.000,- Sk přepočteno konverzním kurzem platným k 1. září 2009 /datum zavedení měny EUR ve Slovenské republice/, tj. 1 EUR = 30.1260 Sk, rovná se 2.323.574,32 EUR, což při kurzu platnému k 12. červnu 2014 /1 EUR = 27,42 Kč/ představuje 63.712.399,- Kč)] částku 205.820,- Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí celkem 206.120,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.





V Brně dne 27. dubna 2016

JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu




Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4332/2013, ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.4332.2013.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies