28 Cdo 4599/2015

01. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237
  • ObčZ 1964 - § 3 odst. 1
  • ObčZ 1964 - § 112

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně KOPPA, v.o.s., IČ 254 28 578, se sídlem v Liberci, Mozartova 679/21, insolvenční správkyně dlužníka LENOXA a. s., IČ 250 04 034, se sídlem v Liberci, Bukovského 222/4, zastoupené Mgr. Kateřinou Korpasovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Mozartova 679/21, proti žalované obci Rovná, IČ 002 59 560, se sídlem v Rovné 40, zastoupené Mgr. Rostislavem Částkou, advokátem se sídlem v Nejdku, Rooseveltova 654, o zaplacení částky 8.700.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 12 C 100/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. března 2015, č. j. 18 Co 117/2015-187, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 52.514 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Rostislava Částky.

Odůvodnění:


Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 14. 1. 2015, č. j. 12 C 100/2012-156, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení shora uvedené částky (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Žalobkyně usilovala o uložení povinnosti žalované vydat jí 8.700.000 Kč, o něž se bezdůvodně obohatila, neboť byl její majetek dlužníkem zhodnocen. Soud prvního stupně jejímu žádání nevyhověl, poněvadž dospěl ke zjištění, že právo na vydání bezdůvodného obohacení, o jehož vzniku nebylo mezi účastníky sporu, je promlčeno. Stalo se tak v důsledku marného uplynutí jak subjektivní, tak objektivní promlčecí doby, během níž nebyl nárok uplatněn u soudu. Námitku promlčení vznesenou žalovanou přitom neshledal rozpornou s dobrými mravy, neboť šlo o postup možný podle hmotného práva, proti němuž neobstojí pouhé odkazy žalobkyně na nálezy Ústavního soudu bez uvedení konkrétních tvrzení, v čem by bylo lze jeho nesoulad s dobrými mravy spatřovat, a označení důkazů tato dokládajících. Na samotném návrhu k rozšíření žaloby podaném v odlišném řízení totiž žalobkyně nemůže stavět své přesvědčení o tom, že jí bude vyhověno a změna žaloby připuštěna, neboť změna návrhu je za řízení možná pouze se souhlasem soudu (srovnej § 95 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř.“). Neobstojí tedy její obrana, že promlčecí doba uběhla bez zavinění žalobkyně, neboť ta, mylně spoléhajíc na připuštění jí navrhované změny žaloby, neuplatnila své právo u soudu včas. S ohledem na shora uvedené proto okresní soud žalobu zamítl.

K odvolání žalobkyně přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Plzni, jenž je rozsudkem ze dne 26. 3. 2015, č. j. 18 Co 117/2015-187, ve výrocích I. i III. potvrdil (výrok I.), změnil je ve výroku II. (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem druhého stupně (výrok III.). Odvolací soud přitakal zjištěním okresního soudu, přičemž vyzdvihl, že pro počátek subjektivní promlčecí doby byl rozhodný okamžik, kdy nabylo právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi dlužníkem a žalovanou, tedy 17. 12. 2009. Byla-li pak žaloba na vydání bezdůvodného obohacení podána u soudu až dne 1. 4. 2012, stalo se tak po uběhnutí dvouleté subjektivní promlčecí doby, pročež není podstatným, kdy skončila doba objektivní, neboť k promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení stačí, že došlo k uplynutí jedné z nich. Krajský soud se následně rovněž zabýval vznesenou námitkou promlčení s ohledem na dobré mravy ve smyslu § 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), přičemž dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, a sice že žalobkyní tvrzený rozpor námitky promlčení s výše citovaným ustanovením v daném případě shledat nelze. Vzhledem ke shora řečenému odvolací soud napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.

Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z obsahu podání pak lze vyčíst výtku odvolacímu soudu, jenž se dle mínění dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to konkrétně v otázce rozporu uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy. Na zmíněný konflikt usuzuje ze skutečnosti, že lhůtu k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení získaného žalovanou zhodnocením předmětu v jejím vlastnictví zmeškala dovolatelka díky zdlouhavému postupu okresního soudu rozhodujícího o návrhu na rozšíření žaloby v jiném řízení. Domnívá se totiž, že rozhodl-li by okresní soud o jejím návrhu na změnu žaloby bezodkladně, neudržoval by ji ve víře, že o jejím nároku bude rozhodnuto v rámci již probíhajícího řízení, a poskytl by jí tak dostatek času k jeho uplatnění samostatnou žalobou. Jelikož tedy došlo k marnému uplynutí promlčecí doby bez žalobčina zavinění, nelze jí tuto skutečnost klást k tíži právě s ohledem na vzpomínaný korektiv dobrých mravů, neboť by se, při srovnání rozsahu a charakteru jí prosazovaného práva s důvody, pro něž nebylo uplatněno včas, jednalo o nepřiměřeně tvrdý postih. Dovolatelka dále nesouhlasí s rozhodnutím soudu o náhradě nákladů řízení, poněvadž má za to, že si již okresní soud počínal nehospodárně, neposuzoval-li v řízení primárně aspekt promlčení práva, a díky jeho chybnému postupu jsou pak náklady vyšší, než bylo vzhledem k výslednému rozhodnutí o promlčení uplatňovaného práva nezbytné, a jež jsou nyní kladeny k tíži žalobkyně, jakožto straně ve sporu neúspěšné. Závěrem dovolatelka se zřetelem k předestřené argumentaci dovolacímu soudu navrhuje, aby napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Sokolově k dalšímu řízení.

K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná, jež s předloženými námitkami nesouhlasí. Ztotožňuje se naopak se závěry soudů obou stupňů o promlčení žalobou uplatněného práva. Jejich rozhodnutí považuje za souladná s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, což ji vede k názoru o nepřípustnosti dovolání žalobkyně, pročež navrhuje, aby bylo jako takové Nejvyšším soudem odmítnuto.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a patřičně zastoupenou podle § 241 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Na dovolání ovšem nelze pohlížet jako na přípustné ve smyslu citovaného ustanovení.

Žalobkyně ve svém podání brojí především proti závěru soudů týkajícímu se promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, který považuje za nesprávný, neboť má za to, že námitka promlčení vznesená žalovanou je v rozporu s dobrými mravy. Sluší se připomenout, že § 3 odst. 1 obč. zák., jenž zmiňovaný korektiv zakotvuje, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby ji podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám ze širokého předem neomezeného okruhu okolností (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4232/2013). Úsudek soudu, zda výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy, se pak musí vždy odvíjet od konkrétních skutečností rozhodných pro souzený případ. Jeho zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno, neboť použití § 3 odst. 1 obč. zák. má být v každé jednotlivé věci podloženo zcela konkrétními zjištěními, z nichž uváděný rozpor plyne (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 33 Odo 337/2006, či ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3012/2013). Jeví se proto vhodnějším, aby posuzování souladu výkonu subjektivních práv s dobrými mravy přednostně náleželo do rukou soudů nižších instancí, jež jsou – vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu, a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady pro vyhodnocení zmiňovaného aspektu daného sporu. Dovolací soud by mohl takovou právní otázku učinit předmětem svého přezkumu toliko ve výjimečných případech zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3704/2014, jakož i další rozhodnutí v něm odkazovaná). V nyní projednávané věci ovšem soudy nižších stupňů při posuzování souladu uplatnění zmíněného práva s dobrými mravy z citovaných judikatorních závěrů Nejvyššího soudu nikterak nevybočily, respektujíce současně náhled dovolacího soudu na otázku stavění promlčecí doby v případě podání návrhu na rozšíření žaloby v jiném řízení.

Jde-li o plynutí promlčecí doby (respektive její stavení v průběhu časového úseku, v rámci něhož soud v odlišném řízení posuzoval, zda připustí návrh žalobkyně na rozšíření žaloby o nárok, jenž byl posléze uplatněn nyní projednávanou žalobou), jeví se vhodným zopakovat, že rozhodne-li soud o nepřipuštění žalobkyní navrhované změny žaloby, znamená to mimo jiné, že se nárok touto cestou uplatněný nikdy nestal předmětem řízení, nenastoupily tudíž ani hmotněprávní účinky změny žaloby (např. právě stavení promlčecí doby dle § 112 obč. zák.). Z hlediska hmotného práva je tu stejný stav, jako kdyby změna žaloby nebyla vůbec navrhována, neboť ve vztahu k danému nároku nastávají uvedené účinky jen tehdy, bylo-li o něm zahájeno řízení, k čemuž však v projednávaném sporu v důsledku nepřipuštění navrhovaného rozšíření žaloby nedošlo (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 387/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3084/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3049/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2593/2011). Zde popsaný závěr, dle něhož nepřipuštěná změna žaloby nemá na běh promlčecí doby žádný vliv, pak nemohou zvrátit ani námitky dovolatelky vytýkající soudu nepřiměřeně dlouhou dobu rozhodování či nesouhlas s usnesením, jímž bylo o nepřipuštění změny žaloby rozhodnuto (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3525/2015).

Za případnou dále nemůže být považována ani dovolatelčina výtka směřující proti výroku, jímž bylo žalobkyni uloženo nahradit žalované účelně vynaložené náklady řízení. Žalobkyně sice správně konstatuje, že v případě vznesené námitky promlčení se má soud přednostně zabývat promlčením uplatňovaného práva před nárokem samým, aby tak bylo ve věci rozhodnuto rychleji a účinněji, neboť promlčené právo nemůže být přiznáno, nelze jí ovšem již přitakat v tom, že by postupem soudu prvního stupně došlo k neúčelnému navýšení nákladů soudního řízení, které je nyní povinna žalované nahradit. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně se od citované teze nikterak neodchýlily, postupovaly-li v řízení tak, aby byl spolehlivě zjištěn skutkový stav, jak jim ukládá § 6 o. s. ř., a to obzvláště s ohledem na okolnosti rozhodné pro posouzení promlčení uplatněného práva. Uložily-li pak na základě ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady, jež v průběhu řízení musela k bránění svých práv vynaložit, protože dovolatelka byla ve sporu účastníkem zcela neúspěšným, nelze jim v tomto směru ničeho vytknout. Zcela nepřiléhavou je rovněž dílčí výtka žalobkyně stran nákladů na vyhotovení znaleckého posudku zadaného soudem prvního stupně, neboť úhrada takových výdajů jí nebyla nikdy kladena k tíži (viz výrok III. rozsudku soudu prvního stupně). Žalobkyně navíc v tomto směru ani nenaznačuje, jakým způsobem by při případném prodloužení sporu zaviněném soudem měla být na svém právu na náhradu nákladů řízení zkrácena procesně úspěšná žalovaná.

Se zřetelem ke shora vyslovenému je proto zřejmé, že žalobkyně ve svém dovolání nepoukázala na otázku, pro niž by na ně bylo možné pohlížet jako na přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., a Nejvyššímu soudu tedy nezbylo než je jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že v dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 43.100 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 52.514 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. 4. 2016


JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4599/2015, ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4599.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies