4 Tdo 374/2016 - Loupež Neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku

07. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 173 odst. 1
  • TrZ - § 234 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 4. 2016 o dovolání obviněného O. K., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 3 To 468/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 32 T 168/2014, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.


Odůvodnění:



Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 32 T 168/2014, byl obviněný O. K. uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že


„dne 23. 4. 2014, v době kolem 19:35 hodin, v ulici O., u domu, v T. n. V., okres Č. B., v době mimo službu, po předchozí slovní rozepři nejdříve fyzicky napadl jedním úderem mobilním telefonem, který držel v ruce, do levé tváře svoji bývalou manželku V. K., a následně poté, co jmenovaná z uvedeného místa odešla směrem do centra města, jí tzv. nadešel a v ulici N. B. jí opakovaně zastoupil cestu tak, aby jí zabránil pokračovat v chůzi, přičemž ve chvíli kdy jej chtěla poškozená obejít z levé strany, jí chytil jednou rukou za kabelku, kterou držela v levé ruce a druhou rukou jí chytil nákupní tašku, kterou držela v ruce pravé, a následně se s ní o tašku začal přetahovat se slovy: „Musím tě zkontrolovat a pak to vyhodím do vody“, kdy i přes aktivní odpor a prosby poškozené, aby kabelku pustil, se mu podařilo z ruky poškozené nejprve vytrhnout nákupní tašku, u které se utrhla obě „ucha“, a poté, co nákupní tašku odhodil na zem, vytrhl poškozené z ruky i kabelku obsahující především svazek devíti klíčů, další svazek pěti klíčů, občanský průkaz poškozené, kreditní karty Visa Electron Komerční banky a. s., Master Card Komerční banky a. s., Master Card ČSOB a. s., všechny na jméno V. K., mobilní telefon zn. Nokia, dámskou koženou peněženku hnědé barvy, klientské a zákaznické karty různých obchodních řetězců, MP3 přehrávač zn. ORIFLAME 2 GB, černé barvy, včetně sluchátek, dámskou kosmetiku různého druhu, dámský rozkládací deštník černé barvy, průkaz MHD města České Budějovice, očkovací průkaz Vojenské zdravotní pojišťovny, 1ks řetízku z bílého kovu délky 40 cm a další drobnosti a listiny včetně drobných mincí v nominální hodnotě 120 Kč, načež i přes opakované prosby, aby jí kabelku vrátil, neboť v ní má všechny své věci, opětovně odvětil, že jí musí zkontrolovat, a že věci hodí do vody, následně z místa incidentu i s kabelkou odešel ve směru ke svému bydlišti, přičemž kabelku poškozené následně nalezla dne 24. 4. 2014, v době kolem 8:00 hodin, v T. n. V., v ulici O., před domem, na travnaté ploše pod keřem, E. V., když tímto jednáním způsobil poškozené škodu odcizením ve výši nejméně 3.670 Kč a poškozením nákupní tašky ve výši 25 Kč.“


Za uvedené jednání byl obviněný O. K. odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců.

Proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 32 T 168/2014, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 3 To 468/2015, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 3 To 468/2015 podal následně obviněný O. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání poukazuje na skutečnost, že si je vědom, do jaké pozice Nejvyšší soud staví, když nesouhlasí s tím, že se skutek stal a s tím, že spáchal trestný čin, když námitkami, které se týkají hodnocení důkazů, se dovolací soud veskrze nezabývá. K tomu, aby mohl požadovat spravedlivé rozhodnutí a ochranu svých práv u Ústavního soudu je však dovolání nezbytným krokem. V rámci dovolacího přezkumu proto obviněný namítá toliko nesprávné právní posouzení skutku, respektive otázku naplnění všech znaků skutkové podstaty trestných činů, a to v souladu se skutkovým stavem zjištěným obecnými soudy.

Obviněný spatřuje naplnění výše uplatněného dovolacího důvodu v tom, že nebyla naplněna subjektivní stránka ani jednoho z trestných činů, resp. v tom, že úmysl obviněného nesměřoval ke spáchání trestného činu loupeže ani ke spáchání trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku. Obviněný je přesvědčen, že při hodnocení každého jednání bývá zvykem, aby byly objasňovány i tzv. jiné subjektivní vztahy jako je motiv, záměr, pohnutka a jiné, a to zejména s ohledem na skutečnost, že tyto fakultativní znaky skutkové podstaty trestného činu mají zásadní význam právě pro posouzení zavinění, které je naopak obligatorním znakem skutkové podstaty. Ze skutkového stavu zjištěného obecnými soudy jednoznačně vyplývá, že v této věci naprosto absentuje subjektivní vztah obviněného ke zmocnění se kabelky poškozené a potažmo i jejího obsahu, tedy platební karty. Jak vyplývá z provedeného dokazování, skutek popsaný ve výroku o vině nebyl v žádném případě veden zištným motivem, ale naopak vyplývá, že tímto jednáním se obviněný toliko domáhal pozornosti své bývalé manželky, se kterou chtěl řešit jak otázku návrhu na majetkové vyrovnání, tak otázku výchovy společných dětí. Již následující den po podání trestního oznámení však bývalá manželka obviněného na Policii ČR sdělila, že obviněný jí jistě nevzal kabelku proto, aby ji odcizil. Sama poškozená tak uvedla, že obviněný skutek nespáchal v úmyslu zmocnit se její kabelky z toho důvodu, aby si ji ponechal nebo z jejího „uzmutí“ měl jakýkoliv zisk. Samotného jednání se obviněný dopustil v silném rozrušení, což dokládá i nález kabelky následujícího dne v ranních hodinách, kdy se obviněný pokusil upustit od spáchání trestného činu, respektive se pokusil vrátit předmětnou kabelku s jejím celým obsahem poškozené. V řízení pak nebylo prokázáno, jak dlouho se předmětná kabelka nacházela před bydlištěm poškozené.

Jestliže se obviněný svým jednáním snažil toliko vynutit si komunikaci se svou bývalou manželkou, případně ji „potrestat“ za absenci komunikace s ním, postrádá takové jednání obviněného úmysl směřující k užití násilí v úmyslu zmocnit se kabelky své bývalé manželky. Stejně tak takové jednání postrádá úmysl k opatření si, zpřístupnění, přijmutí nebo přechovávání platební karty.

Své dovolání obviněný uzavírá tím, že jakkoliv se u trestných činů, pro které byl obviněný shledán vinným, nemůže uplatnit účinná lítost, tak právě z následného jednání obviněného je zřejmá absence úmyslu spáchat jakýkoliv z trestných činů, za které byl obecnými soudy odsouzen. Obviněný si je vědom toho, že jednání popsané ve výroku o vině není správné, nicméně je přesvědčen, že osoba jednající v úmyslu vynutit si komunikaci případně potrestat svou bývalou manželku, nejedná v úmyslu spáchat trestný čin loupeže nebo neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 3 To 468/2015 zrušil, aby zrušil současně i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 32 T 168/2014 a věc přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby tento, zavázán právním názorem Nejvyššího soudu, ve věci znovu rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila následovně. Ve svém podání stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále se vyjádřila k jednotlivým námitkám dovolatele tak, že tyto v převážné míře směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Námitky vyjádřené v dovolání uplatil obviněný v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělil je do řádného opravného prostředku, pročež se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Je možno plně souhlasit s názorem odvolacího soudu, že i když je do značné míry třeba připustit, že se ze strany obviněného jednalo o zkratkovité jednání, kdy neunesl důsledky rozvodu a následného majetkového vypořádání s poškozenou, jeho protiprávní jednání skutkovým podstatám obou trestných činů však zcela vyhovuje, tyto naplňuje, a to i z hlediska subjektivní stránky trestného činu odnětím kabelky, totiž z dispozice poškozené za užití násilí jednoznačně projevil svůj úmysl zmocnit se jejich věcí a byť krátkodobě si tyto věci ponechat. Skutečnost, že obviněný neměl trvalý úmysl zmocnit se věcí poškozené, ještě nevylučuje, že by tímto jednáním nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu loupeže. Při odcizení kabelky musel být obviněný minimálně srozuměn s tím, že v této je i peněženka poškozené, která zpravidla u většiny lidí obsahuje i platební kartu. S ohledem na výše uvedené má tedy státní zástupkyně za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl.

Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Jelikož dovolání k Nejvyšší soudu lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování totiž spadá do rámce řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., založený na námitce, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže o trestný čin nejde nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu a přezkumu vznesených námitek podřazených pod shora uvedený dovolací důvod konstatuje následující. Obviněný již v rámci svého podání sám poukazuje na dovolacím soudem shora konstatované principy, jimiž se tento mimořádný opravný prostředek řídí, tedy zejména, co do posouzení námitek týkajících se skutkového zjištění nižších soudů. Obviněným uplatněná argumentace, ať již, co do hodnocení provedených důkazů, jakož i právního hodnocení přitom již z jeho strany byla užita v rámci řízení před soudy prvého a druhého stupně. Jedná se tak v podstatě o opakování skutkových námitek, jimiž se obviněný dožaduje jiného hodnocení provedených důkazů. Danými skutečnostmi se přitom zabývaly a dostatečným způsobem vypořádaly již soudy obou stupňů. Dovolací soud proto může odkázat zejména na odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích, v němž jsou rozvedeny veškeré okolnosti, o které nalézací soud opřel svůj závěr o vině obviněného, s nímž se následně odvolací soud plně ztotožnil.

Daným závěrům, které ve svém usnesení podpořil také odvolací soud, nelze ničeho vytknout a jako takové nevykazují žádný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, z nich učiněnými skutkovými zjištěními a navazujícími právními závěry. Tzv. extrémní nesoulad je dán pouze tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů však nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. a nelze jim proto vytýkat žádné z výše konkretizovaných pochybení. Ani v tomto směru nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Tolik stručně k otázce skutkových zjištění, kdy toto dovolací soud konstatuje nad rámec předepsané přezkumné činnosti a ve zbývající části plně odkazuje na odůvodnění usnesení krajského, resp. rozsudku okresního soudu, neboť takto uplatněné námitky obviněného jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

V návaznosti na shora uvedené, je proto třeba konstatovat, že činí-li za této situace dovolatel kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích nižších soudů a z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, pak jde z pohledu uplatněného dovolacího důvodu o námitky irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Námitku, kterou obviněný brojí proti neexistenci subjektivní stránky u obou trestných činů, dovolací soud považuje za podřaditelnou uplatněnému dovolacímu důvodu, nicméně ani této nepřisvědčil. Opět jde o argumentaci, s níž se vypořádal jak okresní soud (str. 9 rozsudku), tak soud krajský (str. 6-7 usnesení). Je pravdou, že odůvodnění zejména soudu prvého stupně je poměrně strohé a svou formulací ne příliš přesně vystihuje povahu projednávané věci, když je konstatováno, že obžalovaný patrně neměl v úmyslu ze získaných věcí jakkoliv majetkově kořistit. Další rozvedení subjektivní stránky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku absentuje. V tomto ohledu je přesnější odůvodnění odvolacího soudu, poukazující na obviněným projevený úmysl zmocnit se věcí bez souhlasu poškozené a, byť krátkodobě, si tyto ponechat.

Nejvyšší soud připomíná, že zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Jedná se o trestný čin vyžadující úmyslné zavinění, kdy pachatel musí být přinejmenším srozuměn s tím, že svým jednáním může porušit či ohrozit zákonem chráněný zájem – v tomto případě osobní svobodu a majetek jiného (§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku). Není přitom rozhodné, zda se pachatel věci zmocňuje s úmyslem věc si přivlastnit trvale nebo ji jen přechodně užívat, popř. jinak s ní naložit, prodat, zničit, apod. (k tomu srov. R 1/1980 a též R 51/1976-III. i R 41/1967). Daný fakt může mít vliv toliko na naplnění kvalifikačních znaků podmiňujících použití vyšší trestní sazby (škody značná, většího rozsahu), neboť v takovém případě přechodného užívání hodnota věcí, které se zmocnil, nepředstavuje sama o sobě bez dalšího škodu způsobenou trestným činem loupeže. Daná problematika se však projednávaného případu nedotýká. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, jehož závěry byly převzaty do skutkového popisu, obviněný se za užití násilí vůči poškozené, zmocnil její kabelky, přičemž při tom projevil svůj úmysl ji zničit (vhozením do vody). Ačkoliv to ve výsledku neučinil, kdy lze mít skutečně za to, že si dodatečně uvědomil škodlivost svého jednání, které pramenilo z životní situace a - jak to uvedly oba nižší soudy – představovalo spíše zkratkovité chování jmenovaného (což v podstatě našlo odraz v ukládání podmíněně odložené sankce) – došlo k naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty zločinu loupeže. Ke shodnému závěru lze dospět také u přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. I zde může Nejvyšší soud pro stručnost odkázat na správné závěry obou soudů, které podpořila v rámci svého vyjádření také státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, tedy, že při odcizení kabelky (o to více, jednalo-li se o kabelku jeho bývalé manželky) obviněný musel být minimálně srozuměn s tím, že v této se nachází i peněženka poškozené, v níž obvykle bývá i platební karta vlastníka peněženky.

Pro shora uvedené, je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný O. K. protiprávním zaviněným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, pročež v právním posouzení věci ze strany obou soudů nebyly shledány žádné podstatné vady.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů konstatoval, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného O. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.



V Brně dne 7. 4. 2016


JUDr. Danuše Novotná předsedkyně senátu





































Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 374/2016, ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.374.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies