I. ÚS 715/01

06. 01. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

I. ÚS 715/01


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Gütllera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. D. N., zastoupené H. D., advokátkou, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2001, sp. zn. 14 Nc 571/2001, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:

I.
Ústavní stížností ze dne 12. 12. 2001 se stěžovatelka s odvoláním na čl. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala, aby Ústavní soud vydal nález, že Městský soud svým usnesením ze dne 19. 10. 2001, sp. zn. 14 Nc 571/2001, porušil její výše uvedená základní práva. Podáním ze dne 21. 1. 2002 doplnila právní zástupkyně stěžovatelky ústavní stížnost mj. o požadavek zrušení napadeného rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o návrhu stěžovatelky na vyloučení soudkyně Mgr. D. P. z projednávání a rozhodování ve věci péče o její dvě nezletilé děti tak, že jmenovaná soudkyně nebyla vyloučena.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že s otcem nezletilých dětí je rozvedena a žijí odděleně. Ohledně těchto dětí platí pravomocný a vykonatelný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 10 P 174/96, podle kterého se mají rodiče v péči o ně střídat po 14 dnech a zvlášť je určen režim na prázdniny. Otec však prý postupuje svévolně, děti matce nikdy nepředal, "navádí je a zpracovává" proti ní a údajně jim "vštěpuje myšlenku, že k matce nechtějí". V podrobnostech odkázala stěžovatelka na obsah svých předchozích ústavních stížností (sp. zn. III. ÚS 338/01, I. ÚS 588/01 a II. ÚS 672/01). Stěžovatelka podávala opakovaně návrhy na postup podle ust. § 273 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), soud však na tyto návrhy prý nikdy meritorně nereagoval. Dne 6. 8. 2001 byl k rukám její právní zástupkyně doručen přípis, ve kterém soudkyně Mgr. P. s poukazem na dosažené vzdělání a profesi matky uvedla, že je na ní, aby zvolila postup, který povede ke kontaktu s dětmi. Z tohoto listu podle názoru stěžovatelky plyne, že soudkyně na ni "přesunula odpovědnost za tvrzený dlouhodobý protiprávní stav a svévoli otce", z čehož v zásadě dovozuje, že soud nezachovává rovnost účastníků řízení a vůči její osobě postupuje diskriminačním způsobem. Odvolací soud, který napadeným usnesením rozhodl, že soudkyně P. není vyloučena z projednávání věci své rozhodnutí podle stěžovatelky řádně neodůvodnil a především nevyhodnotil výše uvedené nestandardní doporučení soudkyně, jímž byla vyzvána, aby se sama postarala o to, co je povinností soudu.

Stěžovatelka podanou ústavní stížnost doplnila již zmíněným podáním ze dne 21. 1. 2002, v němž zejména rozebírá další postup Obvodního soudu pro Prahu 3 v předmětné věci, ve kterém rovněž spatřuje podjatost tohoto soudu. Následně doplnila stížnost ještě podáním ze dne 26. 8. 2002, kde Ústavní soud mj. informuje, že v mezidobí vydal Obvodní soud pro Prahu 3 předběžné opatření, kterým svěřil děti do péče otce a matce určil styk s dětmi, přičemž otec jí děti údajně opět nepředal.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti účastník řízení - Městský soud v Praze v zásadě odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a doplnil, že pro podjatost soudkyně P. nebyly shledány důvody, když prý naopak soudkyně v zájmu nezletilých dětí pouze doporučovala postup, který by nevyhrocoval již tak nepřátelské vztahy rodičů.

Právní zástupkyně stěžovatelky, H. D., si dne 29. 10. 2002 vyžádala kopii tohoto vyjádření městského soudu, v čemž jí bylo Ústavním soudem vyhověno, a reagovala na jeho obsah dalším podáním ze dne 7. 11. 2002, ve kterém v podstatě opakuje své námitky proti postupu soudu, ze kterého lze podle jejího názoru "vysledovat přinejmenším pochybnost o jeho nepodjatosti" a znovu podrobně popisuje vývoj případu, resp. některé jeho, podle ní klíčové, okolnosti. K prokázání tvrzení stěžovatelky navrhla advokátka nařízení ústního jednání před Ústavním soudem, při kterém by tento soud provedl důkaz označenými listinami z příslušného spisu.


II.

Po přezkoumání veškerých shromážděných podkladů k danému případu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Nutno předeslat, že věcí se Ústavní soud již zabýval v řízeních, vedených pod sp. zn. III. ÚS 338/01, I. ÚS 588/01 a II. ÚS 672/01 (na které ostatně sama stěžovatelka ve svém návrhu rovněž odkázala). Všechny tyto ústavní stížnosti, i když se lišily napadenými rozhodnutími, se týkaly daného případu a byly odmítnuty jako zjevně neopodstatněné, resp. jako nepřípustný návrh. Ve zkoumané věci stěžovatelka opětovně brojí proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 3 a do odůvodnění své stížnosti, včetně jejích dvou doplnění (viz. výše) zahrnula své různé námitky, resp. informace o tomto postupu, se kterým projevuje nespokojenost. V petitu návrhu, jímž je na rozdíl od odůvodnění Ústavní soud vázán, však napadá pouze usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2001, sp. zn. 14 Nc 571/2001, které požaduje zrušit (tomu odpovídá i převážná argumentace v odůvodnění stížnosti). Ústavní soud se proto mohl zabývat pouze ústavností tohoto rozhodnutí - i když byl petit formulován poněkud neobvykle a byl obsažen v zásadě až v doplnění ústavní stížnosti, nevzbuzoval pochybnosti, čeho se stěžovatelka domáhá.

Ústavní soud nezjistil, že by napadeným usnesením Městského soudu v Praze - kterým bylo rozhodnuto, že soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 3, Mgr. D. P., není z projednávání a rozhodování věci vyloučena - došlo k porušení jakýchkoli ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Je na místě zopakovat, že úkolem Ústavního soudu, který není obecným soudům nadřízen, nemůže být dohled nad činností těchto soudů, zaměřený v podstatě pouze na otázky dodržování jednoduchého práva. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je povinen jako každý orgán veřejné moci v demokratickém právním státě své vymezené kompetence nepřekračovat a do oblasti vyhrazené obecným soudům vstoupit kasačním způsobem pouze v případě, kdy dojde k natolik intenzivnímu zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, že nezbývá než konstatovat jejich porušení, k čemuž ve zkoumané věci nedošlo. Stěžovatelka se však zjevně domáhá takového postupu Ústavního soudu, který by tento soud fakticky posunul do role další instance v systému všeobecného soudnictví, což mu s ohledem na shora uvedené nepřísluší.

Ustanovením § 14 o. s. ř. je založena povinnost vyloučit soudce z projednávání a rozhodování věci, jestliže existuje určitý důvod, vymezený takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost pochybnou. V souzené věci stěžovatelka opakovaně - jak vyplývá i z jejích předchozích stížností - vyjadřovala nespokojenost s postupem soudu ve věci péče o její nezletilé děti, z níž pak dovozovala podjatost konkrétní soudkyně Mgr. D. P., resp. dalších soudců Obvodního soudu pro Prahu 3. Nadřízený soud o jejích návrzích v tomto směru rovněž opakovaně rozhodl a jeho rozhodnutím nelze z hlediska ochrany ústavnosti nic vytknout. Obecný poukaz stěžovatelky na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 167/94 a III. ÚS 55/95, je vzhledem k charakteru zkoumané věci nepřípadný, jelikož uvedené nálezy se týkaly skutkově zcela odlišných případů. Ústavní soud již dříve judikoval, že s ohledem na povahu rozhodování o vyloučení soudce z projednávání věci v řízení před obecnými soudy je věcí především těchto soudů samotných, aby stanovily kritéria, za nichž je třeba podmínky aplikace § 14 o. s. ř. posuzovat. Důvodné pochybnosti o soudcově nestrannosti jsou totiž kategorií objektivní povahy a jako takové musí být založeny skutečnostmi objektivitu soudcovského rozhodování zpochybňujícími, a to natolik, že nikoli z pohledu účastníků řízení, ale v objektivním smyslu ústavně chráněnou nestranností soudcovského rozhodování otřásají (usnesení sp. zn. III. ÚS 26/2000, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 365).

Ústavní soud dále opakuje, že v případech vyloučení soudců musí platit presumpce nestrannosti, která vyplývá ze základních zásad spravedlivého procesu, především pak z principu práva na zákonného soudce. Možnost vyloučení soudce z důvodu jeho podjatosti, je třeba chápat jako výjimku ze zmíněného principu. Proto platí, že není-li prokázán opak, je soudce považován za nestranného, což úzce souvisí se zásadou rovnosti účastníků řízení. K vyloučení konkrétního soudce z projednávání a rozhodování věci může dojít pouze tehdy, je-li zcela evidentní, že jeho vztah k dané věci, účastníkům řízení nebo jejich zástupcům je takového charakteru a dosahuje takové intenzity, že navzdory své ústavně stanovené povinnosti není schopen rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě, což ve zkoumaném případě Ústavní soud neshledal.

Z uvedených důvodů proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout v souladu s ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Pro úplnost nutno k návrhu právní zástupkyně stěžovatelky na nařízení ústního jednání připomenout, že ústní jednání je možno konat, pouze nebyl- li návrh odmítnut (ust. § 44 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).




Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 6. ledna 2003

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 715/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies