I. ÚS 347/02

07. 01. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného advokátem JUDr. J. V., proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov, ze dne 25. 2. 2002, sp. zn. 3PP 453/2001, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. 7 To 141/2001, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným usnesením zamítl Okresní soud Brno-venkov žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 46 T 2/95, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 1997, sp. zn. 11 To 60/97.

Podle odůvodnění tohoto usnesení stěžovatel nyní vykonává trest odnětí svobody a konec tohoto trestu - po započtení rozhodných dob - připadá na den 20. 9. 2003. Okresní soud - vzhledem k žádosti stěžovatele - provedl potřebné dokazování zejména jeho výpovědí, dále výpovědí vychovatele a z listinných důkazů zjistil, že jeho chování během výkonu vazby neodpovídalo požadované úrovni. Změnu zaznamenává až po přeložení stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody, kde "program zacházení" stěžovatel průběžně plní, jeho chování a vystupování je na požadované úrovni, za tuto dobu byl i kázeňsky odměněn a dle názoru Okresního soudu Brno-venkov trest odnětí svobody u stěžovatele splňuje svůj účel.

Okresní soud současně konstatuje, že podmíněné propuštění vyžaduje splnění souběžně tří zákonných podmínek, jež se vážou k osobě odsouzeného. Je pravda, že stěžovatel již vykonal "zákonem požadovanou délku uloženého trestu" a tak si vytvořil prostor pro podání své žádosti. Druhou zákonnou podmínku reflektuje příslušné hodnocení věznice, z něhož vyplývá, že výkon trestu odnětí svobody v případě stěžovatele plní svůj účel. Z hodnocení stěžovatele je však patrno, že jeho chování a vystupování nebylo vždy bez připomínek a neodpovídalo často předpokládané úrovni, především v období výkonu vazby byl celkem 2x kázeňsky potrestán. Tato doba tvoří ve vztahu k délce uloženého trestu a zejména k faktické době výkonu trestu dosti dlouhý časový úsek (20. 9. 1994 - 29. 9. 1997). Protože se vykonaná vazba započítává do výkonu uloženého trestu, nelze nepřihlédnout k chování stěžovatele v této době. Proto okresní soud zaujal názor, že podmínku chování odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody v tomto případě stěžovatel jednoznačně nesplnil. Pokud jde o třetí zákonnou podmínku, tj. že stěžovatel v budoucnu povede řádný život, okresní soud zjistil, že stěžovatel byl na našem území pouze 1x soudně trestán a tento trest nyní vykonává. Při podmíněném propuštění odsouzeného je však nutné stanovit zkušební dobu, v níž je třeba sledovat, zda odsouzený vedl řádný život, protože tato podmínka je podkladem pro rozhodnutí o jeho osvědčení či pro rozhodnutí o výkonu zbytku trestu. Okresní soud Brno-venkov je názoru, že chování stěžovatele v případě podmíněného propuštění by nebylo možné při opuštění území ČR ve zkušební době sledovat. Stěžovatel je totiž cizím státním příslušníkem, t. č. bez udělení souhlasu k dlouhodobému pobytu na území ČR, na tomto území nevlastní žádný majetek a jeho rodinné vazby v ČR představuje pouze vztah k družce. Stěžovatel je však t.č. nadále ženatý, přičemž jeho manželka a 3 děti žijí trvale v Jugoslávii a jeho poměry v ČR tedy nelze považovat za stabilizovány.

V záhlaví uvedeným usnesením Krajský soud v Brně stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení Okresního soudu Brno-venkov zamítl. V odůvodnění tohoto usnesení zejména uvedl, že okresní soud neopřel své rozhodnutí pouze o skutečnost, že stěžovatel je cizincem, což by se mohlo za diskriminaci považovat. Podle názoru krajského soudu Okresní soud Brno-venkov podtrhl především nesplnění jedné z podmínek § 61 odst. 1 trestního zákona a to, že dosavadní výchovný účinek probíhajícího trestu odnětí svobody je u stěžovatele nejednoznačný, zejména s poukazem na jeho kázeňské přestupky během výkonu vazby. Krajský soud poukázal i na ustanovení § 23 odst. 1 trestného zákona, proklamující jako jeden z účelů trestu výchovu odsouzeného, jejímž pozitivním výsledkem je i sebekritický náhled k předchozímu způsobu života a k trestné činnosti, pro niž byl odsouzen. V případě stěžovatele však Krajský soud v Brně pochybuje o tom, že by výkon trestu odnětí svobody již splnil zcela svůj účel. I krajský soud považuje způsob života stěžovatele, který je ženatý a zároveň žije s další ženou, za rozháraný. Na závěr krajský soud konstatuje, že sice existuje smlouva o právní pomoci s bývalou SFRJ, je však nutné ji konfrontovat s reálnou současnou situací na území bývalé Jugoslávie a ani od této skutečnosti nemohl prý soud odhlédnout.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 1, čl. 3, a čl. 42 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 96 Ústavy ČR a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Podle jeho přesvědčení ho soudy svými rozhodnutími sankcionují především za pouhé využití jeho zákonných práv, tzn. za jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody i za návrh na povolení obnovy řízení, neboť konstatují - zejména Krajský soud v Brně - "že není srozuměn s výsledkem trestního řízení". Domnívá se, že oba soudy zaujaly protiústavní závěr také o tom, že účinek dosavadní výchovy v průběhu výkonu trestu je nejednoznačný. Otázkou prý je, jak dlouho by měl prokazovat, že výkon trestu plní svůj účel, jestliže soudu nepostačuje, že svou nápravu prokazoval po dobu delší než je polovina uloženého trestu. Dále je přesvědčen, že obecné soudy pochybily zejména v názoru, že je cizinec bez udělení souhlasu k dlouhodobému pobytu na území ČR, takže by bylo nemožné v případě podmíněného propuštění sledovat jeho chování ve zkušební době. Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Tzn. 82/97, "podmínečnému propuštění cizího státního příslušníka nemůže bránit ta skutečnost, že ve zkušební době by žil mimo území ČR, neboť sledovat chování podmíněně propuštěného je možné prostředky právní pomoci ve smyslu § 384 trestního řádu, zejména na základě příslušné mezinárodní smlouvy", v tomto případě na základě Smlouvy o úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných a trestních uzavřená mezi ČSSR a SFRJ publikovaná pod č. 207/1964 Sb. Stěžovatel proto navrhl, aby byla v záhlaví uvedená usnesení Okresního soudu Brno-venkov a Krajského soudu v Brně zrušena.

Podle článku 83 Ústavy ČR je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Ústavní soud není vrcholnou (třetí či čtvrtou) instancí v systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním zákonem. Rovněž Ústavní soud musí ve své činnosti respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny).

Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.

Ústavní soud především shledal, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě brojí toliko proti aplikaci a interpretaci jednoduchého práva obecnými soudy ohledně výkladu ustanovení § 61 odst. 1 trestního zákona ve vztahu k ustanovení § 23 odst. 1 trestního zákona, přičemž namítaná intenzita tvrzené protiprávnosti ústavněprávního rozměru nedosahuje.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nepřísluší mu proto posuzovat správnost aplikace jednoduchého práva, přirozeně za podmínky, že touto aplikací nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. V souzené věci je zjevné, že stěžovatel toliko nesouhlasí se zamítavými rozhodnutími obecných soudů a mylně se domnívá, že protiústavnost napadených rozhodnutí lze spatřovat toliko v jeho odlišném názoru na posouzení "alternativy" možného podmíněného propuštění z výkonu trestu na svobodu.

Argumentuje-li stěžovatel tím, že soudy svá rozhodnutí opřely pouze o fakt, že je cizinec, Ústavní soud tento názor nesdílí. Z napadených rozhodnutí - zejména pak z usnesení Krajského soudu v Brně - není totiž zřejmé, že by bylo stěžovatelovo cizí státní občanství nosným důvodem, o který se obecné soudy opřely. Ratio decidendi je v tomto případě v otázce naplnění účelu trestu u stěžovatele, jímž se obecné soudy dostatečně zabývaly. Smyslem podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody totiž není automatické propuštění odsouzeného za dobré chování po uplynutí určité doby, aniž by byl vzat ohled na to, zda byl účel trestu vskutku již splněn. V tomto směru nelze obecným soudům z ústavněprávního hlediska nic vytknout.

Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, pokud poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Tzn. 82/97. Ústavní soud má zato, že právní názor Nejvyššího soudu ČR (vyjádřený v tomto rozhodnutí) obecné soudy nikterak nepopírají; v souzené věci toliko náležitě zvážily potřebné předpoklady a možnosti reálného dlouhodobého sledování chování stěžovatele ve zkušební době, pokud by byl podmíněně propuštěn. Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy rozhodovaly v rámci zákonem stanovené diskrece a - jak již Ústavní soud konstatoval - není v tomto případě těžištěm odmítavého rozhodnutí obecných soudů stěžovatelův status cizího státního příslušníka.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že čl. 1, čl. 3, a čl. 42 Listiny, čl. 96 Ústavy ČR a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, ani jiná základní práva a svobody stěžovatele, porušeny nebyly.

Ústavní soud shledal námitky stěžovatele zjevně neopodstatněnými.

Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [§ 43 odst. 2 písm.a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2003





JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 347/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies