I. ÚS 175/01

08. 01. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

I. ÚS 175/01



Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. J., zastoupeného advokátem Mgr. J. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2001, č. j. 6 Cmo 84/99-127, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:

Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti namítal, že postupem orgánů veřejné moci došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně měl za to, že došlo k porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Uvedl, že se domáhal zaplacení částky ve výši 2 338 347 Kč, neboť se domníval že smlouva uzavřená s A. (dále jen "vedlejší účastník") ze dne 5. 6. 1995 je neplatná, protože stěžovatel nevlastnil žádný majetek, který by mohl předat do reálného užívání, ale jenom pohledávku, u níž, dle názoru stěžovatele, lze sjednat podmínky odložené splatnosti, nikoliv však její reálné užívání. Stěžovatel dále namítal, že dalším důvodem údajné neplatnosti této smlouvy bylo ustanovení stanov vedlejšího účastníka (na jejichž základě se smlouva uzavírala), které však nekorespondovalo s ustanovením § 223 odst. 4 obchodního zákoníku o další majetkové účasti člena na podnikání družstva. Stěžovatel uvedl, že v průběhu soudního řízení pak ještě přibyl další důvod spočívající ve skutečnosti, že stěžovatel ukončil ke dni 31. 5. 1997 členství v A. a předmětná smlouva proto pozbyla účinnost, neboť jak ze stanov družstva, tak i z obsahu smlouvy mělo být patrno, že zavazuje pouze členy.

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 1998, č. j. 38 Cm 93/97-86, byla žaloba stěžovatele zamítnuta, přičemž Vrchní soud v Praze rozsudek prvoinstančního soudu rozsudkem ze dne 15. 12. 2000, sp. zn. 6 Cmo 84/99, potvrdil.

Ústavní soud při posuzování předmětné ústavní stížnosti vycházel ze spisového materiálu k předmětné věci, jakož i z vyjádření obecných soudů.

Předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze, JUDr. H. V., ve svém vyjádření k uvedené ústavní stížnosti odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku, a to zejména na část, týkající se otázek platnosti smlouvy uzavřené dne 5. 6. 1995 mezi účastníky řízení před soudem prvního stupně.

Uvedla, že zákon č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen "transformační zákon"), důsledně rozlišoval případy, kdy se oprávněná osoba nestala účastníkem právnické osoby dle transformačního projektu a nebyla podnikatelem, a naopak kdy se účastníkem právnické osoby dle uvedeného projektu stala. Pro každou z kategorií těchto oprávněných osob vyplýval jiný režim a byly s ním spojeny jiné důsledky následného vypořádání. Vrchní soud v této souvislosti vyslovil názor, že stala-li se oprávněná osoba účastníkem právnické osoby, pak již nemůže mít ani po pozdějším ukončení členství v družstvu stejná práva, jako je měla oprávněná osoba, která se nikdy účastníkem právnické osoby nestala. Dále soud konstatoval, že nároky členů družstva vůči družstvu se řídí obchodním zákoníkem a stanovami přijatými členy družstva. V daném případě ze stanov družstva, jehož členem se stěžovatel stal, vyplývá, že ostatní majetek člena družstva, přesahující základní členský vklad, byl člen povinen poskytnout (pronajmout) družstvu, a to na základě samostatné smlouvy a za podmínek v této smlouvě stanovených (§ 7 odst. 10 stanov). Takovou smlouvu stěžovatel uzavřel a netvrdil (resp. neprokázal) , ač je k tomu dle ustanovení § 120 o. s. ř. povinen, že podal výpověď z této smlouvy, a to v souladu s ustanovením stanov, podle nichž může podat výpověď člen družstva poprvé v roce 1998. Podle názoru odvolacího soudu byl stěžovatel v době rozhodování soudu předmětnou smlouvou vázán, pokud neprokázal opak.

Odvolací soud dále uvedl, že pokud se týká námitky stěžovatele, že se soud nezabýval otázkou platnosti zmíněné smlouvy, odkazuje na odůvodnění svého, stěžovatelem napadeného, rozsudku, ve kterém je reagováno na všechny relevantní námitky stěžovatele.

Ze spisového materiálu k předmětné věci vyplývá, že se stěžovatel ve své žalobě označil za osobu oprávněnou dle transformačního zákona, a to při transformaci tehdejšího Z., v němž mu z transformace vznikl majetkový podíl a z důvodu tohoto podílu se stal i členem uvedeného družstva. Podle usnesení členské schůze družstva vznikl stěžovateli u vedlejšího účastníka členský vklad ve výši 30 000 Kč. Ohledně tzv. dalšího závazku ve výši 3 338 347 Kč pak stěžovatel uzavřel s vedlejším účastníkem dne 5. 6. 1995 smlouvu o užívání majetku. Stěžovatel namítal, že předmětná smlouva je neplatná, neboť stěžovatel není vlastníkem konkrétního, blíže určeného majetku, který by přenechal vedlejšímu účastníkovi do užívání (jak se ve smlouvě uvádí), ale že má pouze vůči vedlejšímu účastníkovi (ve smlouvě konkretizovanou) pohledávku. Stěžovatel byl toho názoru, že se za dané situace jedná o závazek vedlejšího účastníka splatný podle ustanovení § 563 občanského zákoníku na vyzvání.
Soud prvního stupně, po provedeném dokazování, dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva, dle které stěžovatel přenechal svůj majetek (získaný na základě restitučních nároků a nároků z transformace), vyčíslený částkou 2 338 347 Kč, s tím, že užívání bylo sjednáno na obu neurčitou s dvouletou výpovědní lhůtou a možností stěžovatele podat poprvé výpověď v roce 1998 při doručení druhé straně ke dni 30. 9. běžného roku, přičemž výpovědní lhůta počíná běžet 1. 10. téhož roku (a to dle § 7 odst. 10 stanov vedlejšího účastníka). Soud prvního stupně věc uzavřel tak, že pohledávka stěžovatele se dosud nestala splatnou, nárok stěžovatele proto není oprávněný, a proto žalobu zamítl.

Proti rozsudku prvoinstančního soudu se stěžovatel včas odvolal, přičemž uplatnil v podstatě stejnou argumentaci jako ve své ústavní stížnosti.

Po doplněném dokazování soud odvolací konstatoval, že stěžovatel byl členem transformovaného Z., a podle transformačního zákona osobou oprávněnou při transformaci tohoto družstva, přičemž mu vznikl majetkový podíl v družstvu ve výši 2 368 347 Kč. Podle § 7 stanov družstva činil základní členský vklad 30 000 Kč, přičemž svůj ostatní majetek člena družstva byl stěžovatel povinen přednostně pronajmout družstvu - vedlejšímu účastníku. Žádná smlouva mezi účastníky ohledně tohoto dalšího majetku však uzavřena nebyla. Dne 18. 12. 1993 schválila členská schůze usnesením rozdělení Z., a to na D., a na A., (vedlejšího účastníka), s tím, že do A. vstupují určití členové (včetně stěžovatele), přičemž jejich majetkové podíly (v nichž jsou zahrnuty i podíly členské) jsou totožné s výše uvedenými majetkovými podíly, existujícími ke dni rozdělení družstva, a tyto se vkládají do družstva nového. Z usnesení členské schůze (viz shora) vyplynulo, že tento majetkový podíl stěžovatele (vč. členského podílu) činil 2 268 337 Kč.

Odvolací soud věc posoudil tak, že ze žádných skutečností nelze dovodit, že majetkový podíl nad částku ve výši 30 000 Kč (základní členský vklad), by se stal bez dalšího dalším členským vkladem. Ze stanov vedlejšího účastníka, přijatých ustavující členskou schůzí dne 18. 12. 1993, vyplývá, že vedlejší účastník převzal práva a závazky původního družstva jen v rozsahu stanoveném usnesením členské schůze o rozdělení družstva. Dále ze stanov vyplynulo, že základní členský vklad činí 30 000 Kč (§ 7 odst. 1 stanov) a ostatní majetek člena družstva, přesahující základní členský vklad, je povinen člen přednostně poskytnout - pronajmout družstvu, a to na základě samostatné smlouvy a za podmínek v této smlouvě stanovených (§ 7 odst. 10 stanov). Odvolací soud se dále zabýval námitkou stěžovatele v tom smyslu, že ustanovení § 7 odst. 10 stanov je pro údajný rozpor s ustanovením § 223 odst. 4 obchodního zákoníku neplatné. Na základě provedeného dokazování pak dospěl k závěru, že tato námitka stěžovatele není důvodná. Ve smyslu citovaného ustanovení obchodního zákoníku se mohou členové družstva zavázat, pokud to stanovy připouštějí, k dalšímu členskému vkladu a k další majetkové účasti na podnikání družstva - za podmínek určených stanovami. Pokud v daném případě stanovy připustily možnost dalšího členského vkladu a další majetkové účasti na podnikání družstva s tím, že člen družstva je povinen přednostně poskytnout ostatní majetek, přesahující základní členský vklad, nedošlo k rozporu stanov s obchodním zákoníkem. Ústavní soud přitom nepovažuje výklad pojmu "majetek" v dané souvislosti jako "majetková účast" (tak, jak uvedly a zdůvodnily obecné soudy) za právně irelevantní.

Odvolací soud se také zabýval i další argumentací stěžovatele (vyslovenou i v ústavní stížnosti), a to námitkou údajné neplatnosti smlouvy ze dne 5. 6. 1995. Konstatoval, že účastníci tuto smlouvu uzavřeli v souladu se stanovami družstva, přičemž stěžovatel se zavázal přenechat majetek k užívání a hospodaření vedlejšímu účastníku (tímto majetkem byl nárok stěžovatele z transformace bývalého D.). Po posouzení výše uvedeného odvolací soud dovodil, že na základě předmětné smlouvy vznikl v souladu s ustanovením § 118 občanského zákoníku mezi účastníky právní vztah, jehož předmětem byla shora uvedená majetková hodnota. Neshledal proto smlouvu neplatnou. Předmětná smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou s výpovědní lhůtou dva roky s tím, že poprvé může člen družstva podat výpověď v roce 1998. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nepodal výpověď z uvedené smlouvy tak, jak bylo účastníky dohodnuto, tato smlouva jej nadále zavazuje. Stěžovatel se tedy nemůže domáhat vypořádání ve smyslu inkriminované smlouvy a jeho uplatněný nárok proto také není důvodný. Na tomto závěru nemění nic ani ta skutečnost, že stěžovatel ukončil své členství u vedlejšího účastníka ke dni 31. 5. 1997, neboť i přes tuto skutečnost je stěžovatel uvedenou smlouvou vázán. Ústavní soud neshledal v tomto právním posouzení odvolacího soudu pochybení, neboť dle citovaného ustanovení § 118 odst. 1 občanského zákoníku předmětem občanskoprávních vztahů mohou být i jiné majetkové hodnoty (tzn. v daném případě majetek přesahující základní členský vklad). Ústavní soud se proto ztotožnil se závěry obecných soudů v tom ohledu, že je stěžovatel touto platně uzavřenou smlouvou nadále vázán. Stěžovatel se nemůže s úspěchem ani dovolávat ustanovení § 563 občanského zákoníku (tak, jak argumentoval v průběhu soudního řízení), v intencích kterého je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. To však pouze tehdy, pokud doba plnění nebyla dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, přičemž ke splnění těchto zákonem předpokládaných podmínek v dané věci nedošlo.

S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem obecných soudů nedošlo ke stěžovatelem namítanému porušení ústavních práv a svobod. Proto návrh stěžovatele ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 8. ledna 2003

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 175/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies