I. ÚS 507/2000

08. 01. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky M. M., zastoupené advokátkou JUDr. Z. Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2000, č.j. 54 Co 103/2000-41, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 26. 11. 1999, č.j. 9 C 550/98-29, rozhodl ve věci žalobce - Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "žalobce") proti žalované M. M. (dále jen "stěžovatelka") tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci 20.000,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 4. března 1996 do zaplacení, to vše do 3 měsíců od právní moci rozsudku, soudní poplatek v částce 800,- Kč České republice a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Z odůvodnění rozsudku plyne, že žalobce se proti stěžovatelce domáhal zaplacení částky 20.000,- Kč s tím, že oba účastníci uzavřeli dne 1. 8. 1991 dohodu o setrvání v pracovním poměru při zvýšení kvalifikace (dále jen "dohoda"), v níž se žalobce zavázal umožnit stěžovatelce zvýšení kvalifikace večerním studiem na obchodní akademii po dobu 5 let a stěžovatelka se zavázala, že po zvýšení kvalifikace setrvá v pracovním poměru u žalobce 4 roky, nebo uhradí náklady vynaložené žalobcem za dobu pracovního volna ke studiu až do výše 20.000,- Kč, a to i tehdy, jestliže rozváže pracovní poměr před zvýšením kvalifikace. Žalobce vynaložil na nákladech spojených se zvyšováním kvalifikace stěžovatelky v období 1992 - 1996 celkem 25.280,- Kč jako náhradu mzdy poskytované stěžovatelce za dobu její nepřítomnosti na pracovišti. Stěžovatelka (aniž by dokončila studium) rozvázala se žalobcem pracovní poměr ke dni 29. 2. 1996 a vzdor výzvě žalobce ze dne 27. 2. 1996 (o povinnosti uhradit náklady vynaložené žalobcem na zvýšení její kvalifikace ve výši 20.000,- Kč) dlužnou částku nezaplatila. Stěžovatelka navrhla žalobu zamítnou s odůvodněním, že dobu, po kterou byla kvůli studiu v práci nepřítomna, si napracovala a navíc dostávala mzdu a nikoliv náhradu mzdy. Obvodní soud pro Prahu 5 v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že po zhodnocení provedeného dokazování shledal žalobu důvodnou, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalobce a stěžovatelka platně uzavřeli uvedenou dohodu podle ustanovení § 143 odst. 1 a odst. 3 zákoníku práce (dále jen "z.p.") a stěžovatelka obchodní akademii od školního roku 1991/92 3x týdně (v rozsahu až 9 hodin týdně) navštěvovala. Obvodní soud dále poukázal na to, že v řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatelka dobu, po kterou byla mimo pracoviště z důvodu studia, napracovala (a nelze ani předpokládat, že by to bylo reálně možné), se žalobcem nebyla sjednána dohoda ani o napracování ani o změně pracovní doby a stěžovatelka to ani netvrdila. Obvodní soud vzal konečně za prokázáno, že skončením pracovního poměru výpovědí stěžovatelky ke dni 29. 2. 1996, porušila stěžovatelka svůj závazek sjednaný ve výše zmíněné dohodě, a pro tento případ jí vznikla povinnost nahradit žalobci náklady vynaložené za dobu pracovního volna ke studiu (poznámka: a to i přes pochybení žalobce, který stěžovatelce poskytované hmotné zabezpečení ve svém účetnictví nevykazoval jako náhradu mzdy, ale jako mzdu, což však - i vzhledem k prokázaným skutečnostem - nemůže být důvodem k zamítnutí žaloby).

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2000, č.j. 54 Co 103/2000-41, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozsudku městský soud uvedl, že po doplněném dokazování dospěl k závěru o nedůvodnosti odvolání, neboť o obsahu, určitosti a srozumitelnosti projevu vůle smluvních stran dohody nemůže vzniknout pochybnost a není proto důvod posuzovat dohodu jako absolutně neplatnou. Městský soud shodně s Obvodním soudem pro Prahu 5 konstatoval, že stěžovatelce - která nesplnila podmínky dohody o setrvání v pracovním poměru - vznikla povinnost uhradit žalobci vynaložené náklady za dobu pracovního volna ke studiu, neboť se nejednalo o zvyšování kvalifikace, která by byla povinností podle pracovní smlouvy (§ 143 odst. 1 z.p., rozuměj: poslední věta) ani o žádný z případů § 143 odst. 7 z.p., což ani nebylo tvrzeno. Městský soud (stejně jako soud prvního stupně) konstatoval, že stěžovatelce sice za dobu nepřítomnosti náležela náhrada mzdy a nikoliv mzda, avšak "nemůže tato skutečnost samo o sobě vést k zamítnutí žaloby". Městský soud konečně uvedl, že nebylo potřebné blíže se zabývat tvrzením žalované, že nepřítomnost na pracovišti napracovávala a to z toho důvodu, že nebyla prokázána dohoda mezi účastníky o napracování nepřítomnosti, jak konstatoval také soud I. stupně.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 5. 2. 2002, č.j. 21 Cdo 254/2001-66, dovolání stěžovatelky z důvodu jeho nepřípustnosti - podle ustanovení § 238 o.s.ř. (neboť dovoláním dotčeným rozsudkem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč) a podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. (neboť stěžovatelka netvrdí a ani to z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.) - podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první a § 128 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2000) odmítl.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2000, č.j. 54 Co 103/2000-41, napadla stěžovatelka ústavní stížností.

V ní především vyjádřila přesvědčení, že se vedlejšímu účastníkovi (žalobci) nepodařilo prokázat, že vůbec vynaložil náklady na zvýšení její kvalifikace a pokud mu určité náklady vznikly, nemohl prokázat jejich výši, neboť z důkazů vyplývá, že po dobu stěžovatelčina studia žalobce nevedl žádnou evidenci o její případné nepřítomnosti na pracovišti a pokud předložil výpočet údajné náhrady mzdy, kterou jí poskytl v souvislosti s jejím studiem, stalo se tak na základě předloženého plánu studia, aniž by doložil, že stěžovatelka tento studijní plán (rozvrh vyučovacích hodin) dodržela (byla na vyučovacích hodinách fyzicky přítomna), či zda v této době nevykonávala práce pro žalobce.

Stěžovatelka se domnívá, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 5. 2000, č.j. 54 Co 103/2000-41, porušil její ústavní práva plynoucí z čl. 28 a z čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v důsledku toho citovaný rozsudek není ani v souladu s ústavní zásadou, dle níž obecné soudy jsou povinny poskytovat ochranu právům (čl. 90 odst. 1 Ústavy ČR; poznámka: správně čl. 90 Ústavy ČR).

Stěžovatelka tvrdí, že "pokud nebylo prokázáno, kdy stěžovatelka nevykonávala práce pro vedlejšího účastníka a měla za tuto dobu obdržet náhradu mzdy a kdy své studijní povinnosti neplnila a vykonávala práci, za kterou jí naležela odměna dle čl. 28 Listiny, nelze na ní požadovat, aby za vykonanou práci odměňovala svého zaměstnavatele". Stěžovatelka dále vyslovila přesvědčení, že tvrzení soudů obou stupňů o tom, že "nebylo potřebné blíže se zabývat tvrzením žalované, že nepřítomnost na pracovišti napracovávala" je v rozporu s ustanovením § 153 odst. 1 o.s.ř., neboť je povinností soudu rozhodovat na základě zjištění skutečného stavu věci.

Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2000, č.j. 54 Co 103/2000-41, zrušil.

Ústavní soud dospěl následujícím závěrům.

Stěžovatelka namítá, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla porušena její ústavní práva a uvádí ustanovení čl. 36 odst. 1 a odst. 2, čl. 28 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR.

Pokud jde o provedení a hodnocení důkazů, poukazuje Ústavní soud, který není součástí soustavy obecných soudů, zejména na princip volného hodnocení důkazů obecnými soudy (§ 132 o.s.ř.). Obecné soudy zhodnotily význam stěžovatelkou navrhovaných důkazů (a Městský soud v Praze odvolacích důvodů), které již byly předmětem dokazování, oba soudy v odůvodnění svých rozsudků uvedly ze kterých důkazů vycházely (mimo jiné z výpovědí svědkyň Janovské a Koníčkové a z listinných důkazů předložených samotnou stěžovatelkou), a provedly jejich hodnocení a ve svých rozhodnutích se o ně opřely. Městský soud v Praze mimo jiné dostatečně vysvětlil a zdůraznil, proč nebylo nutné zabývat se tvrzením stěžovatelky, že nepřítomnost na pracovišti napracovávala. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu (srov. I. ÚS 143/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 69), podle níž není Ústavní soud zpravidla oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, které provedly soudy obecné. Ústavní soud rovněž nedospěl k závěru, že by v souzené věci existoval - ve smyslu ustálené judikatury - tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů soudy na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Rozhodnutí Městského soudu v Praze proto nelze považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR (srov. např. sp. zn. III. ÚS 84/94 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1995, str. 257; sp. zn. III. ÚS 166/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1995, str. 255). Stejně tak případná běžná doplňování (či změny) skutkových zjištění by v principu vedly k tomu, že by Ústavní soud nechránil ústavnost, jak mu ukládá čl. 83 Ústavy ČR, ale postupně by se stával pravidelnou třetí instancí, což jeho úkolem není (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267). Za těchto okolností je proto rozhodnutí Městského soudu v Praze o odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 věcí jeho posouzení, jehož argumenty (uváděné v odůvodnění rozsudku) nelze v souzené věci z ústavněprávního hlediska zpochybňovat.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v čl. 36 odst. 1 Listiny upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. cit. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2/93, tamtéž, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatelka to ostatně ani netvrdila. Podle obsahu soudního spisu jí nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva u obou soudů domáhala; ze strany soudů pak k porušení zákonných procesních ustanovení nedošlo. Proto není důvod se domnívat, že nebyl dodržen "stanovený postup" ("stanovený způsob") ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny (resp. čl. 90 Ústavy ČR.

Podle přesvědčení Ústavního soudu je také zřejmé (vzhledem k výše uvedeným důvodům vedoucím k odmítnutí ústavní stížnosti se zřetelem na důkazy, o něž se obecné soudy opřely), že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze nedošlo ani k porušení práva stěžovatelky na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky podle čl. 28 Listiny.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2003

JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 507/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies