II. ÚS 617/02

14. 01. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky A. K., zastoupené Mgr. et Mgr. V. S., advokátem, na průtahy v soudním řízení, mimo ústní jednání, t a k t o :


Návrh se o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í

Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu 18. 9. 2002, se navrhovatelka domáhá, aby Ústavní soud uložil Městskému soudu v Praze, aby neprodleně jednal a rozhodl o její žádosti i upuštění od výkonu trestu. Domáhá se ochrany před zásahem do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z podání a z přiložených kopií soudních rozhodnutí v dané věci vyplývá, že stěžovatelka byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2000, sp. zn. 49 T 10/99, odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce pěti let. Následně podala žádost o odklad výkonu trestu podle § 322 odst. 2 tr.ř., o které bylo s konečnou platností zamítavě rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze dne 22. 10. 2001. Dne 5. 12. 2001 podala stěžovatelka žádost o upuštění od výkonu trestu ve smyslu § 322 odst. 3 tr.ř. (zřejmě § 327 odst. 2 tr.ř). O této žádosti dosud Městský soud v Praze nerozhodl a zůstal nečinný, ačkoli stěžovatelka 10. 12. 2001 nastoupila výkon trestu. Stěžovatelka poukazuje na definici jiného zásahu do základních práv a svobod, jak byla podána v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95, a žádá, aby Městskému soudu v Praze bylo uloženo ve věci neprodleně jednat a rozhodnout.

Z podané ústavní stížnosti a přiložených listin bylo možno posoudit přípustnost ústavní stížnosti. Pokud jde o tvrzený zásah orgánu veřejné moci, tj. Městského soudu v Praze, spočívající v nečinnosti, je třeba poukázat na zákon č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky, v němž bylo mj. zakotveno právo fyzických a právnických osob obracet se na orgány správy soudů se stížnostmi a právo domáhat se přezkoumání postupu soudce ve výkonu jeho nezávislé rozhodovací činnosti a také povinnost předsedů soudů tyto stížnosti, jejichž obsahem může být i stížnost na průtahy řízení, ve lhůtě vyřizovat (§ 26, § 31 až 33 cit. zákona). Obdobná úprava platí i podle § 164 až 174 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, který je účinný od 1. 4. 2002. Podle jeho § 164 odst. 1 jsou fyzické a právnické osoby oprávněny obracet se na orgány státní správy soudů se stížnostmi, jde-li o průtahy v řízení. Podle § 173 odst. 1 a 3 téhož zákona platí, že stížnost musí být vyřízena do 2 měsíců ode dne doručení orgánu státní správy soudu, který je příslušný k jejímu vyřízení. O vyřízení stížnosti musí být stěžovatel v této lhůtě vyrozuměn. Byla-li stížnost shledána důvodnou nebo částečně důvodnou, musí být stěžovatel vyrozuměn o tom, jaká opatření byla přijata k odstranění zjištěných závad. Byla-li porušena povinnost soudcem, platí ustanovení § 128 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, podle kterého lze v takovém případě zahájit řízení o kárné odpovědnosti.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ve své judikatuře považuje Ústavní soud výše popsanou stížnost předsedovi příslušného soudu na průtahy v řízení za prostředek, který zákon stěžovatelům poskytuje k ochraně jejich práva na rozhodnutí "bez zbytečných průtahů" podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (již usnesení, sp. zn. III. ÚS 169/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 5, s. 589). Jeho využití je proto podmínkou projednání ústavní stížnosti. Jinak je ústavní stížnost nepřípustná. V opačném případě by se Ústavní soud stal prakticky jedinou instancí, která by rozhodovala o poskytnutí ochrany ústavně zaručeným základním právům a svobodám pro případ tzv. jiného zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, což by bylo v rozporu s principem subsidiarity, na kterém je ústavní stížnost založena. Stěžovatelka však neprokázala, že by využila svého práva k podání stížnosti předsedovi Městského soudu v Praze, který byl podle předchozí, a je i podle nové právní úpravy příslušný k jejímu projednání a vyřízení. Proto byl její návrh odmítnut podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako nepřípustný. Stěžovatelce konečně ani po odmítnutí ústavní stížnosti nic nebrání v tom, aby ji podala po splnění podmínek § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu znovu.


P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2003


Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2003, sp. zn. II. ÚS 617/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies