I. ÚS 710/2000

14. 01. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek H. M., a D. S., obou zastoupených JUDr. M. N., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 11. 2000, čj. 31 Ca 108/2000 - 30,


takto:


Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:


Okresní úřad v Náchodě, okresní pozemkový úřad, rozhodnutím ze dne 20. 4. 2000, čj. PÚ 4299/00 - ing.Kl, určil, že stěžovatelky jsou spoluvlastnicemi pozemků v rozhodnutí blíže specifikovaných v katastrálním území S. a že nejsou spoluvlastnicemi stavby čp. 18 na st. p. 1/3 a pozemků části st. p. 1, části 5/2 role, části 5/3 pastva, části 257 nepl., části 5/1 louka a části 85 zahrada v katastrálním území S. Uvedené pozemky nebyly vydány z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě, neboť na nich bylo na základě územního rozhodnutí zřízeno sportovní zařízení.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. 11. 2000, čj. 31 Ca 108/2000 - 30, shora uvedené rozhodnutí okresního úřadu v části 2), týkající se nevydání pozemků v katastrálním území S., zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu úřadu k dalšímu řízení s tím, že v ostatních výrocích zůstává rozhodnutí nedotčeno. Zůstalo tedy nedotčeno i rozhodnutí o nevydání stavby čp. 18 na st. p. 1/3 v katastrálním území S. Krajský soud uvedl, že na základě listinných důkazů ve spise založených, zejména posudku soudního znalce z oboru projektování, ekonomika a stavebnictví, má za prokázáno, že původní stavba chléva byla přestavěna na stavbu výcvikového střediska kynologie.

Ústavní stížností ze dne 27. 11. 2000 se stěžovatelky domáhaly zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové "v části, ve které bylo rozhodnuto, že v ostatních výrocích zůstává rozhodnutí pozemkového úřadu Náchod ze dne 20. 4. 2000, čj. PÚ 4299/00 - ing.Kl nedotčeno." Dále navrhly i zrušení rozhodnutí zmíněného Okresního úřadu v Náchodě, okresního pozemkového úřadu, "v části, ve které bylo rozhodnuto, že stěžovatelky nejsou spoluvlastnicemi stavby čp. 18 na st. p. 1/3."

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelky uvedly, že rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové byla porušena jejich práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") , tedy právo na spravedlivý proces, na soudní ochranu a vlastnické právo. Stalo se tak podle nich především v důsledku nesprávného výkladu a uplatnění zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Stěžovatelky nesouhlasí s názorem krajského soudu jednak v tom, že přestavbou stavba ztratila svůj původní stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby, a dále v tom, že se jednalo o zásadní přestavbu. Krajský soud se sice podrobně zabýval otázkou, zda se jednalo o zásadní přestavbu, avšak neodůvodnil svůj závěr, proč stavba nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Přitom se jedná o klíčovou otázku, neboť je to jedna z podmínek ustanovení § 11 odst. 4 zákona o půdě. Podle názoru stěžovatelek pro naplnění dikce § 11 odst. 4 zákona o půdě by musela zásadní přestavba nejen znemožnit využívání vlastní stavby k zemědělským účelům, ale také by musela popřít využívání související se zemědělstvím.

K možnosti využívat stavbu k ubytování uvedly, že z charakteru zemědělství vyplývá nutnost, aby osoby, které zemědělskou činnost zajišťují, byly ubytovány v místě této činnosti. Rovněž nelze vyloučit možnost zemědělského využití po jednoduché přestavbě nebo přístavbě uvedeného objektu. Stěžovatelky by využily předmětnou stavbu ke svému ubytování, aby tak mohly řádně obhospodařovat již vydané nemovitosti, které na stavbu přímo navazují. V § 11 odst. 4 zákona o půdě se hovoří o souvislosti se zemědělskou výrobou, nikoliv že slouží zemědělské výrobě. Je tedy nerozhodné, k jakým účelům využívá budovu současný vlastník, důležité je, že by stavba mohla sloužit zemědělským účelům. Nevydání stavby by tedy stěžovatelkám znemožnilo účelné zemědělské využívání okolních pozemků.

Otázku, zda se jednalo o zásadní přestavbu, je třeba posuzovat s ohledem na konkrétní případ. Proto krajský soud pochybil, když do posuzování zásadní přestavby objektu zahrnul i prvky krátkodobé životnosti. Předmětná budova byla od svého vzniku součástí zemědělské usedlosti a sloužila provozování zemědělské výroby na přilehlých pozemcích. Stěžovatelky poukázaly i na určité neshody v provedených znaleckých posudcích.

V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelky uvedly, že podle čl. 36 Listiny je každému zaručeno domáhat se stanoveným postupem svého práva u nestranného a nezávislého soudu. Podle judikatury Ústavního soudu je stanoveným postupem nutno rozumět bezvýhradné a bezvýjimečné respektování procesních předpisů, tj. zejména občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ"). Podle tvrzení stěžovatelek krajský soud zcela nerespektoval zásady zakotvené v ustanoveních § 153 OSŘ, kde je uvedena zásada rozhodování na základě zjištěného skutkového stavu věci a dále § 157 OSŘ, podle něhož je soud povinen stručně a jasně vyložit, jaké skutečnosti vzal za prokázané a jak zjištěný skutkový stav posoudil. Podle stěžovatelek z napadeného rozhodnutí nevyplývá zřetelně vztah mezi skutkovými zjištěními, úvahami při hodnocení důkazů a učiněnými právními závěry. Krajský soud v odůvodnění rozsudku zcela pominul otázku, zda stavba souvisí s předmětem zemědělské výroby. Pouze s odkazem na údajně správné posouzení pozemkového úřadu, že se jedná o zásadní přestavbu, dospěl k závěru, že byly splněny podmínky ustanovení § 11 odst. 4 zákona o půdě. Z toho je zřejmé, že právní závěr soudu neodpovídá skutkovým zjištěním, z nichž pozemkový úřad a soud vycházely.

Krajský soud se podle stěžovatelek rovněž nevypořádal s jejich námitkou, týkající se prvků krátkodobé životnosti stavby, pouze odkázal na rozsudek sp. zn. 19 Ca 316/95 téhož soudu. Stěžovatelky vytýkají krajskému soudu i porušení ustanovení § 250q odst. 1 OSŘ, neboť k projednání opravného prostředku nenařídil jednání. V závěru stěžovatelky odkázaly na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož je soud povinen projednat věc komplexně, nejen z hlediska zákonnosti, ale i po stránce věcné. V souvislosti s tím poukázaly na nález pléna Ústavního soudu č. 16/99, podle něhož OSŘ v části páté ukládá pouze kontrolu zákonnosti rozhodnutí, bez ohledu na konkrétní povahu věci.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňuje předepsané obsahové i formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Z rozhodnutí Okresního úřadu v Náchodě, okresního pozemkového úřadu, čj. PÚ 4299/00 - ing.Kl, Ústavní soud zjistil, že pozemkový úřad určil, že stěžovatelky jsou spoluvlastnicemi, každá k 1/2 nemovitostí v rozhodnutí blíže specifikovaných v katastrálním území S., a dále že nejsou spoluvlastnicemi stavby čp. 18 na st. p. 1/3 a pozemků části st. p. 1, části 5/2 role, části 5/3 pastva, části 257 nepl., části 5/1 louka a části 85 zahrada v katastrálním území S.. Uvedené pozemky nebyly vydány z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě, neboť na nich bylo na základě územního rozhodnutí zřízeno sportovní zařízení. Stavba čp. 18 na st. p. 1/3 nebyla vydána podle ustanovení § 11 odst. 4 zákona o půdě, neboť zásadní přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. V odůvodnění svého rozhodnutí pozemkový úřad uvedl, že veškeré nemovitosti, na které byl uplatněn restituční nárok, byly stěžovatelkám již vydány a za pozemky, které nebylo možno vydat, byl pozemkovým úřadem přiznán nárok na náhradu. Předmětné rozhodnutí řeší uplatněný restituční nárok k nemovitostem, jejichž současným vlastníkem je Základní kynologická organizace 138, Česká Skalice - S., a stavební pozemek, jehož vlastníkem je Okresní úřad Náchod. Kynologická organizace jako povinná osoba odmítla pozemky i budovu čp. 18 vydat z toho důvodu, že stavba (původně chlév) ztratila přestavbou svůj původní stavebně technický charakter a ostatní pozemky tvoří jeden funkční celek s budovou a je na nich vybudováno sportovní zařízení. Při posuzování podmínek pro vydání stavby vycházel pozemkový úřad zejména z posudku soudního znalce, který posuzoval, zda předmětný objekt čp. 18 ztratil při přestavbě původní stavebně technický charakter. Pozemkový úřad v odůvodnění velmi podrobně rozebral zjištění a závěry znaleckého posudku ohledně přestavby objektu, přezkoumal všechny provedené stavební úpravy a konkrétně popsal změny u prvků dlouhodobé životnosti stavby. Na základě toho dospěl k závěru, že přestavbou byly dotčeny všechny prvky dlouhodobé životnosti, částečně beze změny zůstaly pouze svislé konstrukce. Objektu byl dán zcela jiný charakter. Pozemkový úřad proto dovodil, že přestavěný objekt je k zemědělské výrobě nepoužitelný, neboť v důsledku přestavby je bývalý chlév využíván pro zcela jiný druh činnosti než je zemědělská výroba a stěží by tomuto účelu mohl v budoucnu sloužit. Toto tvrzení opřel i o kolaudační rozhodnutí MěstNV v České Skalici ze dne 24. 8. 1990, kdy byl objekt po přestavbě kolaudován jako Kynologicko - výcvikové středisko Česká Skalice. Na základě provedeného dokazování dospěl pozemkový úřad k závěru, že u objektu č. 18 došlo ke ztrátě původního stavebně technického charakteru. Jsou tedy jsou splněny podmínky § 11 odst. 4 zákona o půdě, a proto stavbu nelze vydat.

Z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 11. 2000, čj. 31 Ca 108/2000 - 30, bylo zjištěno, že napadené rozhodnutí okresního úřadu bylo v části 2), týkající se nevydání pozemků v katastrálním území S., zrušeno a věc byla v tomto rozsahu vrácena okresnímu úřadu k dalšímu řízení. V ostatních výrocích zůstalo rozhodnutí nedotčeno. Tedy zůstalo nedotčeno i rozhodnutí o nevydání stavby čp. 18 na st. p. 1/3 v katastrálním území S. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že na základě listinných důkazů ve spise založených, zejména posudku soudního znalce z oboru projektování, ekonomika a stavebnictví, má za prokázáno, že původní stavba chléva byla přestavěna na stavbu výcvikového střediska kynologie. Na základě uvedených důkazů se zcela ztotožnil se závěrem okresního úřadu, že stavba čp. 18 na st. p. 1/3 v katastrálním území S. zásadní přestavbou ztratila svůj někdejší stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Podle názoru krajského soudu okresní úřad učinil závěr, který zcela odpovídá skutkovým zjištěním a je zcela v souladu s ustanovením § 11 odst. 4 zákona o půdě. Pokud jde o námitky ohledně prvků krátkodobé životnosti, plně odkázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 3. 1996, čj. 19 Ca 316/95 - 26, kde je tato problematika přesvědčivě řešena.

Po zhodnocení všech uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítaly, že krajský soud nerespektoval procesní pravidla, zakotvená v ustanovení § 153 odst. 1 a § 157 OSŘ, čímž porušil jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát judikováno, Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 a násl. Ústavy ČR. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů a jejich nezávislého rozhodování. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují pravidla zakotvená v příslušných ustanoveních OSŘ, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů a přehodnocovat právní závěry z toho vyvozené, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.

Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před oběma státními orgány a dospěl k závěru, že nebylo porušeno žádné ústavně zaručené základní právo stěžovatelek. Státní moc byla uplatněna zcela v souladu se zákonem. Správní orgán provedl celou řadu důkazů, které důkladně zhodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, a na základě toho dospěl k právním závěrům, které konkrétně a zcela přesvědčivě odůvodnil. O provedené důkazy a skutková zjištění se v přezkumném řízení opřel krajský soud. Ten v souladu s tehdy platnou částí pátou OSŘ, upravující správní soudnictví, přezkoumal zákonnost rozhodnutí správního orgánu, přičemž, podle názoru Ústavního soudu, respektoval rovněž ustanovení § 246c OSŘ. Jak sám v odůvodnění svého rozsudku uvedl, rozhodnutí v napadené části potvrdil, poněvadž neshledal ve skutkových zjištěních a v právních závěrech správního orgánu na jejich základě provedených, žádná pochybení.

K námitce stěžovatelek, že Krajský soud porušil čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tím, že nepřezkoumal rozhodnutí správního orgánu po stránce věcné, ale přezkoumal pouze zákonnost rozhodnutí, nutno podotknout, že soud tímto postupem respektoval ustanovení části páté OSŘ, ve znění tehdy platném. Z hlediska věcného se ztotožnil se závěry správního orgánu. Stěžovatelky měly v řízení před oběma orgány rovné postavení, mohly podávat návrhy a vyjádřit se ke všem skutečnostem, jejich postavení účastníků řízení bylo plně respektováno.

Tvrzení stěžovatelek, že krajský soud porušil ustanovení § 250q OSŘ tím, že k projednání opravného prostředku nenařídil jednání, není pravdivé. Z protokolu o jednání konaném dne 3. 11. 2000 (č. l. 27) spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 31 Ca 108/2000, vyplývá, že jednání se osobně zúčastnily obě stěžovatelky i jejich právní zástupce. Právo na veřejné projednání věci v přítomnosti účastníků podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nebylo tedy porušeno.

Konečně i blíže neodůvodněné tvrzení stěžovatelek, že bylo porušeno jejich právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 Listiny, nemůže obstát, neboť je třeba pro tento případ opakovaně konstatovat, že uvedeným ustanovením je chráněno vlastnické právo jako takové, tedy již existující, a nikoliv pouze tvrzený nárok na ně. Z toho vyplývá, že pouhý spor o vlastnictví, jímž má být vlastnické právo teprve konstituováno, ústavně chráněno není a ani být nemůže.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že návrh ústavní stížnosti je zjevně neopodstatněný. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.







V Brně dne 14. ledna 2003

JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 710/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies