II. ÚS 197/02

15. 01. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu, ve složení předseda JUDr. Vojtěch Cepl a soudci JUDr. Jiří Malenovský a JUDr. Antonín Procházka, ve věci ústavní stížnosti I. T., zastoupené JUDr. I. H., advokátkou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. 2 To 73/01, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. 57 T 23/2000, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, t a k t o :


Ústavní stížnost se o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í


Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka brojí proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. 2 To 73/01, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. 57 T 23/2000. Tímto rozsudkem byla uznána vinnou pokusem trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 k § 235 odst. 1 tr.z. a byl jí uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků na zkušební dobu čtyř roků. Její trestná činnost je odvozována od trestné činnosti spoluobžalovaného I. K., které se měl dopustit tak, že po předchozí dohodě se stěžovatelkou opakovaně pohrozil předsedovi představenstva T. Praha, a. s., Ing. P. K., že pokud mu nezaplatí 2.5 mil. Kč, použije svůj značný vliv ve společnosti E. Praha, s. r. o., k tomu, aby nebyla podepsána smlouva týkající se sponzorování české hokejové reprezentace. Spoluobviněný K. měl nejpozději od poloviny dubna 1999 v držení jeden všemi smluvními stranami podepsaný stejnopis této smlouvy. Stěžovatelka jako ředitelka tiskového oddělení E. vázala proplacení faktury na předložení právě tohoto jejího stejnopisu, ačkoli věděla, že ji má v držení obžalovaný K.. K vyplacení částky 2.5 mil. Kč nedošlo, neboť stěžovatelka měla podle názoru městského soudu pro neudržitelnost situace před schůzkou Ing. K. s ředitelem E. K. zařídit předání faktury účtárně E. k proplacení.

Stěžovatelka tvrdí, že shora uvedenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a další s tím spjatá práva podle Ústavy ČR, Listiny a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb. - dále jen "Evropská úmluva"). Konkrétně dále namítá porušení čl. 6 odst. 1 a 2 písm. d) Evropské úmluvy a čl. 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb. - dále jen "Pakt"). Stěžovatelka namítá, že nebyla v přípravném řízení řádně vyslechnuta, přestože na této skutečnosti trvala. K tomu, co jí bylo kladeno za vinu, se mohla podrobně vyjádřit až při hlavním líčení. Její výpověď však byla označena za účelovou a soud se přiklonil výhradně k důkazům proti ní, zejména k výpovědi spoluobžalovaného K., která byla samozřejmě účelová a obsahovala rozpory. Soud rozhodl, aniž mu byly předloženy státním zástupcem usvědčující důkazy proti stěžovatelce, přičemž své rozhodnutí založil na pouhých domněnkách, neboť nebylo prokázáno, že by jednala po předchozí dohodě se spoluobžalovaným K. a úmyslně pozdržela proplacení třetí faktury společnosti T., a. s., když první dvě faktury byly proplaceny bez problémů. Soud rovněž podrobněji nezdůvodnil, proč došlo k časovému posunu údajného vydírání z doby srpen - září do období březen - duben 1999, když k faktickému proplacení faktury došlo v polovině září 1999. Soud též postavil své rozhodnutí na výpovědi Ing. K., se kterým stěžovatelka nikdy nejednala.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou, když v průběhu řízení bylo zjištěno, že stěžovatelka podala v této věci rovněž dovolání, o kterém bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 6. 2002, č. j. 3 Tdo 138/2002-1108, tak, že se pro nepřípustnost odmítá.

Ústavní soud si proto vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení. Za Městský soud v Praze se vyjádřila JUDr. V. Č., která poukázala na skutečnost, že se s podstatnými argumenty stěžovatelky městský soud v dostatečné míře vypořádal v odůvodnění rozsudku. Městský státní zástupce JUDr. L. P. konstatoval, že orgány činné v trestním řízení postupovaly zcela v souladu s trestním řádem a zjistily všechny okolnosti ve prospěch i neprospěch stěžovatelky, jejíž ústavní stížnost proto nepovažuje za důvodnou. Vrchní státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka vzdalo. Za Vrchní soud v Praze se vyjádřil JUDr. J. F., který rovněž uvedl, že s námitkami stěžovatelky se soudy vypořádaly během řízení a v podrobnostech se vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí. Stížnost proto považuje za nedůvodnou.

Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo, nikoli pouze zasáhlo, základní práva a svobody stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelkou namítanému porušení uvedených ústavně zaručených základních práv a svobod nedošlo.

V daném případě se obecné soudy, jak vyplývá z vyžádaného spisového materiálu, vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky jak v hlavním líčení před soudem I. stupně, tak v řízení odvolacím, kde je stěžovatelka rovněž uplatnila. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a při rozhodování o ústavních stížnostech nemůže pokračovat v pravomocně ukončené trestní věci, když stěžovatelka mu znovu tyto námitky předkládá, byť s ústavněprávní argumentací. Podstata stěžovatelčiny ústavní stížnosti však spočívá v polemice se závěry rozsudků obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Pouze obecné soudy jsou povolány rozhodovat o vině a případně i trestu (čl. 90 Ústavy ČR). S ohledem na svou ustálenou judikaturu se mohl Ústavní soud soustředit jen na otázku, zda v souzené věci extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými existuje či nikoli. Takový extrémní nesoulad Ústavní soud nezjistil ani z hlediska namítaných časových souvislostí, ani osobních vazeb spoluobžalovaných, stejně jako okolností, za kterých mělo k pokusu trestného činu dojít (zejména otázka znaku dobrovolnosti při proplácení třetí faktury). Těžiště dokazování spočívá při respektování zásad veřejnosti a ústnosti v hlavním líčení, kde měla stěžovatelka dostatečnou možnost k vyjádření v rámci své výpovědi i po provádění jednotlivých důkazů, takže její námitky ohledně porušení čl. 6 odst. 1 a 2 (správně 3) písm. d) Evropské úmluvy a čl. 14 odst. 3 písm. e) Paktu jsou zjevně neopodstatněné.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost spočívá převážně v tvrzeních, zpochybňujících provedené dokazování a závěry, které z něho obecné soudy vyvodily. Pokud soudy při šetření ústavních zásad dospěly k závěrům, které nelze považovat za nelogické s ohledem na jednání stěžovatelky při proplácení prvních dvou faktur ve srovnání s postupem při proplácení třetí faktury, a když jim nelze vytknout pominutí některých důkazů, aniž jsou jejich závěry v extrémním rozporu s provedeným dokazováním a spisovým materiálem, musí Ústavní soud pouze zdůraznit, že nemůže přehodnocovat hodnocení důkazů jimi provedené. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti, a nikoliv "běžné" zákonnosti. V tomto směru namítané (nijak ústavněprávně blíže nezdůvodněné) porušení čl. 36 odst. 1 Listiny neshledal, když byl nucen konstatovat, že soudní řízení, na které se z hlediska procesní pozice stěžovatelky toto ústavní ustanovení především vztahuje, proběhlo při šetření ústavních zásad trestního řízení, když stěžovatelka ani neuplatňovala námitku podjatosti (čl. 36 odst. 1 Listiny), průtahů v řízení (čl. 38 odst. 2), rozhodování nezákonným soudcem (čl. 38 odst. 1), měla možnost využít práva na obhajobu (čl. 40 odst. 3), řízení probíhalo v její přítomnosti a měla možnost vyjadřovat se k prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2). Stejně tak trest stěžovatelce uložený je stanoven zákonem (čl. 39), jeho výměra nebyla stanovena svévolně, nýbrž s přihlédnutím k pečlivě zváženým okolnostem případu a dosavadnímu řádnému životu stěžovatelky a respektuje ústavní princip proporcionality.

Z ústavně vymezené kompetence obecných soudů (čl. 90 Ústavy ČR) vyplývá, že jen ony mohou rozhodovat o vině a trestu. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky. Otázka viny a podmíněného trestu stěžovatelky byla posouzena v kompetenci obecných soudů a porušení ústavních zásad Ústavní soud neshledal. Proto byla podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.




P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.



V Brně dne 15. ledna 2003


Vojtěch Cepl
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. II. ÚS 197/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies