II. ÚS 517/01

15. 01. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 15. ledna 2003 v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. A., zastoupené JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2001, č.j. 15 Co 193/2001 - 87, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 2. 2001, č.j. 7 C 399/99 - 73, takto :


Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění :


Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelky podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a namítá, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, konkrétně pak práva vlastnit majetek, jež je zakotveno v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z obsahu ústavní stížnosti však nepochybně plyne, že stěžovatelka vytýká obecným soudům extrémní jednostrannost právních závěrů ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním a tedy se domáhá svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.

Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí obecných soudů vyplývá následující skutkový stav věci. Stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 3 domáhala proti žalované V. V., aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu v domě, který vlastní stěžovatelka. Soud prvního stupně dne 13. 2. 2001 rozsudkem (7 C 399/99) žalobu zamítl. Na základě odvolání stěžovatelky toto rozhodnutí přezkoumal odvolací soud, který dne 18. května 2001 rozsudkem (15 Co 193/2001-87) rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Obě tato rozhodnutí byla napadena ústavní stížností. Stěžovatelka využila možnost podání mimořádného opravného prostředku, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 6. listopadu 2002, (26 Cdo 1650/2001-98) tak, že dovolání odmítl, protože je neshledal přípustným podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu v platném znění. Toto rozhodnutí nebylo odůvodněno, což je v souladu s ust. § 243c odst. 2 občanského soudního řádu.

Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím podala stěžovatelka ústavní stížnost, v podstatě proto, že dle jejího přesvědčení obecné soudy porušily zásadu spravedlivého procesu, když při posuzování konkurence institucí ochrany vlastnického práva a zákazu výkonu práv v rozporu s dobrými mravy dospěly k právním závěrům, které jsou v nesouladu se zjištěným skutkovým stavem, a když nepřihlédly ke všem okolnostem případu. Stěžovatelka konkrétně tvrdí, že vlastník může vypovědět vždy nájem z důvodu spočívajícím v tom, že byt potřebuje pro sebe a nemá vlastní bydlení či bydlí hůře než nájemce. Tyto podmínky stěžovatelka splňuje, a to s ohledem na její zdravotní stav. Volné byty, na které poukazoval soud ve svém odůvodnění, jsou v neobyvatelném stavu a vyžadují opravu.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání navrhovatelky. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud ji projednal.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Senát Ústavního soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§ 72 odst. l písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].


Věc byla v další fázi řízení před Ústavním soudem přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Ústavní stížnost je shledána opodstatněnou, pokud pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele. Na základě posouzení výše předestřeného právního stavu věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelkou namítanému porušení uvedených ústavně zaručených práv nedošlo.


Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů před nimi prováděných a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními názory obecných soudů, které byly vyjádřeny v ústavní stížností napadených rozhodnutích. V tomto směru tvrzení obsažená v ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť byla předmětem úvah vyjádřených v rozhodování v předchozím řízení a oba obecné soudy se s nimi vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Tvrzení uváděná v ústavní stížnosti neposunují namítaná pochybení do ústavně právní roviny a ústavní stížnost proto postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci. Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Ústavní soud tak neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatelky, jestliže jejímu návrhu obecné soudy nevyhověly. Nadto obě rozhodnutí nelze na základě námitek stěžovatelky v žádném případě označit za důsledek vybočení z pravomocí (excesu) či za soudní libovůli stojící mimo rámec běžného soudního rozhodování, jelikož oba obecné soudy se ústavně konformním způsobem vypořádaly s návrhy stěžovatelky, postupovaly v rámci příslušných procesních pravidel a ze spolehlivě učiněných skutkových zjištění vyvodily odpovídající právní závěry. Jak vyplývá z obsahu žaloby (konstatovaného v rozhodnutí soudu prvního stupně), obsahu odvolání (konstatovaného v rozhodnutí odvolacího soudu) i z obsahu ústavní stížnosti, byla tvrzení uváděná stěžovatelkou nejenom obsahem jejího odvolání, ale i základem jí podané žaloby a obecné soudy se se všemi jejími tvrzeními vypořádaly. Konkrétně například na str. 3 rozhodnutí odvolacího soudu je konstatováno, že "žalobkyně (stěžovatelka) vytýká soudu prvního stupně, že při zjištění skutkového stavu nepřihlédl ke všem provedeným důkazům, nesprávně hodnotil bytovou potřebu její a její sestry, stavy volných bytů a nesprávně dospěl k závěru, že přivolení k výpovědi nájmu bytu by bylo v rozporu s dobrými mravy i vzhledem k věku a zdravotnímu stavu žalované, která má možnost bydlet u příbuzných". S touto námitkou se pak odvolací soud náležitě vypořádal, když doplnil argumentaci nalézacího soudu a upozornil, že žalobkyně může svou situaci řešit jinak. Je tedy zřejmé, že námitky stěžovatelky uplatněné v ústavní stížnosti představují v podstatě opakovaně vyjadřovanou nespokojenost s právními závěry obecných soudů a prezentují stěžovatelčiny odlišné názory. Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, zasáhl do nezávislého soudního rozhodování a zrušil ústavní stížností napadená rozhodnutí. Tvrzení stěžovatelky o porušení jí uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a takové porušení nebylo shledáno.

S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut.



Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 15. 1. 2003

Vojtěch Cepl
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. II. ÚS 517/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies