I. ÚS 457/01

15. 01. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

I. ÚS 457/01


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti R. K., právně zastoupeného JUDr. M. B., Ph.D., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, ze dne 2. 5. 2001, sp. zn. 3 To 48/2001, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 2 T 13/2000, byl obžalovaný R. K. (dále jen "stěžovatel"), uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jednáním, popsaným ve výroku citovaného rozsudku.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obž. R. K. odvolání, které odůvodnil tím, že nebyl proveden ani jediný důkaz, svědčící o jeho dolózním brachiálním jednání, výslechem svědkyně PhDr. B., vypovídající o skutečnostech, které jí sdělil jeho syn - nezl. R. K., došlo k obcházení ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř., neboť nezletilému svědčilo právo odmítnout výpověď ve smyslu citovaného ustanovení, a dále tím, že soud nesprávně vyhodnotil závěry znalců z oboru zdravotnictví, pokud se vyjadřovali k možnému mechanismu útoku na poškozeného J. P.


Vrchní soud v Olomouci usnesením napadeným ústavní stížností odvolání obžalovaného jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.


Stěžovatel v ústavní stížnosti shodně jako v odvolání namítá, že provedením důkazu výslechem PhDr. Z. B. bylo porušeno ustanovení § 100 odst. 1 tr. ř., neboť tato svědkyně vypovídala o skutečnostech, které jí sdělil nezletilý syn stěžovatele - R. K., který byl ve smyslu citovaného ustanovení oprávněn výpověď odepřít. Na jmenovanou se dále může vztahovat zákaz výslechu podle ustanovení § 99 odst. 2 tr. ř., neboť může být vázána mlčenlivostí podle ustanovení § 55 odst. 2 písm. d) zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů. Dostatečně nebylo přihlédnuto ani k závěrům znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, kteří připustili, že ke smrtelnému zranění mohlo dojít i nalehnutím poškozeného na nůž.


Podle přesvědčení stěžovatele došlo rozhodnutím obecných soudů k porušení jeho základních práv a svobod, konkrétně k porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na svá rozhodnutí ze dne 22. 9. 2000, sp. zn. 3 To 138/2000, a ze dne 2. 5. 2001, sp. zn. 3 To 48/2001.

Vrchní státní zastupitelství v Olomouci považuje výslech svědkyně PhDr. B. za zcela zákonný a procesně využitelný a vyhodnocení závěrů znalců z oboru zdravotnictví soudem prvního stupně za správné. Navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.

Krajský soud v Brně odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 2 T 13/2000.

Krajské státní zastupitelství v Brně považuje výslech svědkyně PhDr. B. rovněž za zákonný, její výslech nelze považovat za obcházení ustanovení § 100 odst. 1 tr. ř., a nejedná se rovněž o porušení povinnosti mlčenlivosti ve smyslu § 55 odst. 2 písm. d) zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou.



II.

Po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů a posouzení argumentace použité v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především je třeba konstatovat, že Ústavní soud opakovaně judikoval, že není vrcholem soustavy obecného soudnictví a nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy a že tuto zásadu lze prolomit a rozhodnutí obecného soudu považovat za protiústavní pouze v případě, kdy právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu s vykonanými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.

K hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Důkazní postup je třeba vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, tento požadavek vyplývá z ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., upravujícího požadavky kladené na odůvodnění rozsudku.

Požadavkům, kladeným na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, plně dostál, podrobně rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zabýval se námitkami uplatněnými stěžovatelem v rámci obhajoby.

Odvolací soud konstatoval, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a úplná a mají oporu v důkazech provedených náležitým způsobem při hlavním líčení a s postupem tohoto soudu při provedení důkazů a jejich vyhodnocení se ztotožnil. Věnoval pozornost všem námitkám stěžovatele, uplatněným v odvolání, ztotožnil se s právní kvalifikací jednání stěžovatele zvolenou nalézacím soudem a sám znovu odůvodnil správnost skutkových zjištění stejně jako odůvodnil výroky o trestu a ochranném opatření.

Soud prvního stupně i soud odvolací dostály požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů. Dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu, žádný další důkaz nepřicházel v úvahu a stěžovatel v tomto směru námitky ani nevznesl.

PhDr. Z. B. nebyla ve věci přibrána jako znalkyně. Jako odborná psycholožka vyšetřovala nezl. R. K. po jeho umístění do dětského domova. V průběhu tohoto vyšetření získala od nezletilého informace o skutečnostech, týkajících se spáchání trestného činu, a právě jen ta část výpovědi svědkyně, která se týkala toho, co je jí známo o trestném činu, pachateli a okolnostech důležitých pro trestní řízení, byla využita jako důkaz v trestním řízení.

Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění usnesení ze dne 22. 9. 2000, sp. zn. 3 To 138/2000, kterým zrušil prvý rozsudek soudu prvního stupně v této trestní věci, výpověď svědkyně PhDr. Z. B. rozdělil na dvě části - prvou, v níž vypovídala o skutečnostech důležitých pro trestní řízení, o nichž se dozvěděla od nezl. R. K., a druhou, ve které na základě svých odborných znalostí a zkušeností se vyjádřila k možnosti výslechu nezletilého orgány činnými v trestním řízení. Prvou část výpovědi odvolací soud důvodně charakterizoval jako svědeckou výpověď v trestním řízení a jako takovou využitelnou, druhou část výpovědi jako vyjádření znalce, ke kterému PhDr. B. nebyla oprávněna a nelze k ní tudíž přihlížet. Proto také uložil soudu prvního stupně, aby ve věci byl přibrán znalec z oboru zdravotnictví, odvětví dětské psychologie, který by se vyjádřil k duševnímu stavu nezl. R. K. a k možnosti jeho výslechu. Tento pokyn nalézací soud v dalším řízení splnil.

Výslechem PhDr. B. nebylo porušeno ustanovení § 99 odst. 2 tr. ř., které stanoví, že "svědek nesmí být vyslýchán též tehdy, jestliže by svou výpovědí porušil státem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti, ledaže byl této povinnosti příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má, zproštěn". U jmenované svědkyně by přicházela v úvahu povinnost mlčenlivosti podle ustanovení § 55 odst. 2 písm. d) zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, které ukládá zdravotnickým pracovníkům povinnost zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dověděli v souvislosti s výkonem svého povolání. Tato povinnost mlčenlivosti, tzv. "lékařské tajemství", je však uložena v zájmu osoby, které se lékařské vyšetření týká, a chráněny jsou osobní údaje této osoby, tj. skutečnosti vztahující se k jejímu zdravotního stavu. Pokud svědkyně vypovídala pouze o skutečnostech, týkajících se trestného činu a jeho pachatele, povinnost mlčenlivosti neporušila.

Navíc třeba uvést, že oznamovací povinnost ve smyslu ustanovení § 168 odst. 1 tr. zák. mají též osoby, jež jinak váže povinnost mlčenlivosti o svěřených věcech, tedy např. lékař. Jestliže se PhDr. B. v průběhu vyšetření nezl. R. K. dověděla o spáchání trestného činu vraždy, byla povinna tento trestný čin oznámit.

Konečně třeba zdůraznit, že zákonem č. 123/2000 Sb., o zdravotnických prostředcích a o změně některých souvisejících zákonů, byl novelizován i zákon o péči o zdraví lidu. Ustanovením § 53 bod 5. cit. zákona byl v § 55 odst. 2 písm. d) zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, za slova "zvláštními předpisy" vložen odkaz na poznámku pod čarou, č. 10a, která v současné době (po opravě tiskové chyby v původním znění zákona č. 123/2000 Sb.) zní: "§ 49 odst. 2 zákona č. 123/2000 Sb., o zdravotnických prostředcích a o změně některých souvisejících zákonů." Ustanovení § 55 odst. 2 písm. d) zákona o péči o zdraví lidu, které upravuje povinnost zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se pracovník ve zdravotnictví dověděl v souvislosti s výkonem svého povolání, nyní tedy stanoví, že "povinnost oznamovat určité skutečnosti, uložená zdravotnickým pracovníkům zvláštními předpisy, není tím dotčena", přičemž pokud jde o tyto "zvláštní předpisy" je poznámkou č. 10a) odkázáno na shora uvedené ustanovení § 49 odst. 2 zákona č. 123/2000 Sb., ze kterého vyplývá, že povinnost zachovávat mlčenlivost se mimo jiné nevztahuje na obsah a nutný rozsah informací v případech trestního řízení podle zvláštních právních předpisů - s odkazem na trestní zákon a trestní řád.

Podle ustanovení § 100 odst. 1 tr. ř. má právo odepřít výpověď jako svědek příbuzný obviněného v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel a druh. Svědkyně, PhDr. Z. B., není vázána ke stěžovateli žádným z příbuzenských vztahů ve shora citovaném ustanovení vymezených, proto nebyla oprávněna výpověď odepřít. Provedení důkazu jejím výslechem je zákonné a nelze dovozovat obcházení zákona, jestliže vypovídala jako svědek o skutečnostech, jež se dozvěděla od osoby, jíž právo odmítnout vypovídat přísluší. Ustanovení § 100 odst. 1 tr. ř., jímž je rozvedena ústavní zásada zakotvená v čl. 37 odst. l Listiny základních práv a svobod, je výjimkou z obecné svědecké povinnosti, s cílem chránit vzájemné vztahy mezi nejbližšími příbuznými a bránit vzniku nežádoucích kolizí, do nichž by se svědci mohli dostat, pokud by svou pravdivou výpovědí blízké osoby usvědčovaly. V žádném případě toto ustanovení však nezakládá právo odepřít výpověď těm osobám, které se poskytované informace dověděly od osob v něm vymezených, přičemž z povahy tohoto ustanovení vyplývá, že zákon nepřipouští, aby podmínky v něm stanovené byly analogicky rozšiřovány.

Výpověď svědkyně PhDr. Z. B. je třeba považovat za důkaz získaný zákonným způsobem a tento důkaz bylo možno procesně v řízení před soudem využít.

Není sporu o tom, že k dokazování skutečnosti důležité pro trestní řízení lze použít i odvozeného důkazu, a to zejména v případech, kdy původní důkaz již neexistuje nebo jej nelze opatřit, např. svědka, který přímo pozoroval událost, nelze vyslechnout, jako tomu bylo v posuzovaném případě, kdy výslech nezl. R. K. nebyl znalcem doporučen. Při hodnocení tohoto důkazu je třeba přihlédnout k tomu, že se jedná o důkaz "odvozený", jeho použití a hodnocení je obtížnější a musí se projevit v pečlivém zvažování povahy a hodnoty takového důkazu. Soudy obou stupňů takto postupovaly a úvahy, kterými se řídily při hodnocení výpovědi svědkyně PhDr. Z. B., v odůvodněních svých rozhodnutí rozvedly.

K námitkám stěžovatele týkajících se interpretace závěrů znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, lze uvést stručně následující:

Dle předběžné zprávy o pitvě (č. l. 85) bezprostřední příčinou smrti poškozeného J. P. byla bodně řezná rána srdce se závěrem, že vzhledem k morfologickému nálezu během pitvy se jeví jako velmi nepravděpodobné, že by si poškozený toto zranění zapříčinil sám. Znalecký posudek znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, potvrdil (č. l. 116-117) shodnou bezprostřední příčinu smrti, rovněž se závěrem, že z anatomického hlediska nelze zcela jednoznačně vyloučit, že by si poškozený takové poranění nemohl způsobit sám, ale ze soudně lékařského hlediska je tato situace velmi nepravděpodobná, snad připustitelná pouze v případě, pokud by se jednalo o psychicky narušenou osobu. (Pozn.: Znalci zřejmě měli na mysli neobvyklý způsob sebevraždy.) Dále znalci konstatují, že charakteristika bodného kanálu levé poloviny hrudníku prakticky vylučuje možnost aktivního naběhnutí na nůž ze strany poškozeného a že intenzita pronikání nože do levého ramene byla minimálně střední.

Znalec doc. MUDr. M. H., CSc., při hlavním líčení (č. l. 284-285) doplnil znalecký posudek ve vztahu k možnosti naběhnutí na nůž konstatováním, že "obecně platí, že při naběhnutí na nůž nebo pádu na nůž a vzniku obdobných zranění, by tento musel být pevně fixován". Dále uvedl, že "zcela teoreticky" může vzniknout situace, kdy pachatel nasadí nůž na hrudník oběti a tělo pachatele na tento nůž nalehne a tím se nůž vbodne do těla oběti. V konkrétním případě nelze vyloučit, že by ke zranění došlo tak, že by poškozený padl na nůž, který by byl opřen o hrudní stěnu poškozeného, stejně tak, pokud by byl takto nůž opřen v ruce o zem a poškozený by na tento nůž padl.

Soud prvního stupně všechna shora rozvedená vyjádření znalce vzal při hodnocení závěrů znaleckého zkoumání mechanismu vzniku smrtelného zranění poškozeného J. P. v úvahu. Je třeba zdůraznit, že za situace, kdy znalcům nebylo známo vzájemné postavení stěžovatele a poškozeného a způsob držení nože útočníkem, nutně musel znalec při své výpovědi připustit určité odlišné možnosti vzniku smrtelného zranění poškozeného, tyto možnosti jsou však pouze obecné a zcela teoretické. Podstatný je závěr znaleckého posudku, který vychází z charakteru konkrétního bodného kanálu v levé polovině hrudníku poškozeného, kterýžto závěr je jednoznačný - možnost aktivního naběhnutí na nůž ze strany poškozeného je prakticky vyloučena. Nutno zdůraznit i hloubku bodného kanálu, tj. 15 cm (č. l. 92). Při naběhnutí či nalehnutí na nůž se tento nástroj smekne, musel by být proto naprosto pevně fixován, aby vznikl přímočarý kanál a nůž mohl proniknout do takové hloubky, což za situace, která v posuzované trestní věci při střetu mezi stěžovatelem a poškozeným byla, je vyloučeno.

Soud prvního stupně se naprosto vyčerpávajícím způsobem vypořádal se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví a doplňující výpovědí znalce, podrobně rozvedl, jakými úvahami se při hodnocení těchto důkazů řídil a svůj závěr, ve kterém odmítl obecné a zcela teoretické možnosti vzniku smrtelného zranění, pečlivě odůvodnil (str.5-6 rozsudku ze dne 28. 2. 2001). Rovněž odvolací soud na podkladě odvolání stěžovatele, ve kterém napadal způsob zhodnocení závěrů znalců z oboru zdravotnictví, pečlivě rozvedl důvody, které ho vedly k tomu, že se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tomto směru (str. 7-9 usnesení ze dne 2. 5. 2001).

Odvolací soud, jehož rozhodnutí je napadáno ústavní stížností, se vyčerpávajícím způsobem vypořádal se všemi námitkami stěžovatele uplatněnými v odvolání, ztotožnil se plně se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, i s právními závěry ze skutkového stavu vyvozenými a rovněž i s výrokem o trestu. Svoje závěry v souladu s ustanovením § 125 tr. ř. přesvědčivě odůvodnil.

Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 15. ledna 2003

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 457/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies