III. ÚS 600/02

16. 01. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele T., a.s. právně zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2002, čj. 7 Cmo 596/99-244, ve spojení s rozsudkem bývalého Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 16. 4. 1999, čj. 6 Cm 182/90-213,
t a k t o :

N á v r h s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatel se návrhem, doručeným Ústavnímu soudu 11. 9. 2002 domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2002, čj. 7 Cmo 596/99-244, ve spojení s rozsudkem bývalého Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 16. 4. 1999, čj. 6 Cm 182/90-213, s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv daných mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ze spisu Krajského soudu v Brně, sp.zn. 6 Cm 182/90, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že dne 2. 1. 1990 podala T. Piešťany, koncernový podnik, tehdejší Krajské státní arbitráži arbitrážní žádost o zaplacení částky 18.366.000,- Kč. proti odpůrci T. Brno, státní podnik.
Rozhodnutím ministra průmyslu České republiky č. 202/1992, ze dne 25. 4. 1992 byla část privatizovaného majetku (formulář 4D) státního podniku T. Brno převedena na Fond národního majetku. Jednalo se o majetek, uvedený v privatizačním projektu č. 192, zpracovaným vedením státního podniku a schváleným ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky ze dne 11. 3. 1992, pod čj. 20/1720/92.
Dne 7. 8. 1995 Krajský obchodní soud v Brně pod čj. 6 Cm 182/90-113 návrhu vyhověl a určil povinnost žalovanému zaplatit žalobci částku 18.408.800,- Kč a na nákladech řízení částku 100.000,- Kč.
K odvolání žalovaného pak Vrchní soud v Olomouci dne 30. 9. 1996 rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský obchodní soud v Brně dne 16. 4. 1999 rozsudkem, čj. 6 Cm 182/90-213, návrhu znovu vyhověl a stanovil povinnost žalovanému T. ,a.s. (jako právnímu nástupci původního žalovaného T. Brno, státní podnik) zaplatit žalobci částku 18.408.800,- Kč a náklady řízení ve výši 100.000,- Kč. Rozsudek odůvodnil tím, že žalovaný po celou dobu řízení trval na tom, že závazek, který je předmětem sporu nebyl vnesen Fondem národního majetku, jako jediným zakladatelem do společnosti žalovaného, neboť dne 6. 4. 1992 byla zpracována aktualizace privatizačního projektu, která nově upravila privatizovaný majetek,přičemž změnila přílohu 4/4D/1 tak, že právní spor vedený s T. Piešťany neobsahovala. Rozhodnutí ministerstva průmyslu č. 202/1992 z 25.4.1992 o vynětí části majetku z T. Brno, s.p., na Fond národního majetku, odkazovalo na privatizační projekt schválený ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci ze dne 11. 3. 1992, pod č. 20/1720/92, nikoliv na schválení nějakého aktualizovaného privatizačního projektu po tomto datu. Navíc v notářském zápisu o zakládací listině ze dne 28. 4. 1992 je výslovně uvedeno, že společně s vkládaným majetkem přecházejí na zakládanou společnost všechna práva a povinnosti výše uvedeného státního podniku související s vkládaným majetkem. K platnosti vkladu závazku, který je předmětem sporu, do zakládané společnosti nebylo zapotřebí, aby jednotlivé vkládané závazky byly výslovně v zakládací listině uvedeny.
Tento rozsudek napadl navrhovatel odvoláním, v němž namítal, že napadený rozsudek byl vydán na základě neúplně zjištěného skutkového stavu a na základě skutečností sice správně zjištěných, avšak interpretovaných v přímém rozporu s jejich textem. Soud proto nemohl předmět sporu správně posoudit po stránce právní.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 6. 2002, čj. 7 Cmo 596/99-244, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že v řízení byla prokázána existence sporného závazku. Podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (velká privatizace), ve znění účinném ke dni 1. 5. 1992, se převod majetku prováděl podle schváleného privatizačního projektu, přičemž prodejem privatizovaného majetku nebo jeho vložením do základního kapitálu obchodní společnosti přechází na nabyvatele ke dni účinnosti smlouvy vlastnické právo k věcem, jakož i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem. Pro souzenou věc bylo rozhodující, zda žalobou uplatněný závazek souvisí s majetkem, který privatizací přešel na žalovaného, nikoliv zda tento majetek je či není uveden v rozhodnutí o privatizaci, případně v listinách, na jejichž základě byla privatizace provedena.
Rozsudek Vrchního soud v Olomouci napadl navrhovatel včas ústavní stížností, ve které namítal, že v celém soudním řízení nebyl proveden žádný důkaz, kterým by bylo prokázáno, že žalobou uplatněný závazek souvisí s majetkem, který privatizací přešel na žalovaného. V řízení nebyl řádně a úplně zjištěn rozsah majetku, který byl privatizací převeden na žalovaného a tedy nelze ani přesně určit, na který subjekt byl převeden předmětný závazek. Předmětný závazek byl v původním privatizačním projektu označen jako sporný, proto byl podle navrhovatele z privatizace vypuštěn aktualizací privatizačního projektu, kterou byla příloha č. 4/4D/1 ze dne 6. 4. 1992. Soud při svém rozhodování vyšel ze skutkového stavu, který neodpovídá obsahu listinného důkazu, tj. privatizačního projektu. Podle navrhovatele soud postupoval v rozporu s ust. § 153 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), čímž měl porušit základní právo navrhovatele na soudní a jinou právní ochranu, danou čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Vrchní soud v Olomouci, jako účastník řízení, ve vyjádření, které si Ústavní soud podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyžádal, poukázal na to, že majetek T. Brno, státní podnik, přešel privatizací pouze na navrhovatele, jak vyplývá ze sdělení Fondu národního majetku. Musel tedy na něj přejít i sporný závazek. V řízení bylo prokázáno, že schválený privatizační projekt s přechodem předmětného závazku, jako závazku souvisejícího s privatizovaným majetkem, počítá (což navrhovatel nezpochybnil), přičemž k následnému vynětí tohoto závazku z privatizace by mohlo dojít pouze v souvislosti s vynětím majetku, s nímž tento závazek souvisí. To navrhovatel ani neprokázal ani netvrdil. Pokud je navrhovatel jediným nabyvatelem privatizovaného majetku T. Brno, státní podnik, bylo zbytečné vést dokazování za účelem zjištěné konkrétního majetku, se kterým žalobou uplatněný závazek souvisí.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Článek 36 Listiny i článek 6 Úmluvy, jejichž porušení navrhovatel namítal, zakotvují právo na tzv. spravedlivý proces, tedy právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Soudy jsou přitom povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Ze spisového materiálu vyplývá, že navrhovateli nebylo bráněno, aby v řízení vedeném před příslušným soudem uplatnil svá práva, navrhoval vlastní důkazy a vyjadřoval se k důkazům protivné strany. Soud rozhodoval na základě zjištěného skutkového stavu (§ 153 o.s.ř.), důkazy hodnotil v souladu s ust. § 132 o.s.ř., tj. každý jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Své rozhodnutí, podle přesvědčení Ústavního soudu přesvědčivě, zdůvodnil. Postupoval tedy v intencích příslušných ustanovení o.s.ř. a tedy ústavně konformním způsobem. Ze skutečnosti, že zjištěný skutkový stav hodnotil jinak, než navrhovatel, nelze usuzovat na porušení navrhovatelových základních práv.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2002, čj. 7 Cmo 596/99-244, nebylo zasaženo do základních práv navrhovatele, daných mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána a nezbylo mu než návrh podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. ledna2003

JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. III. ÚS 600/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies