I. ÚS 48/01

21. 01. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vladimír Klokočka a soudci JUDr. František Duchoň a JUDr. Vojen Güttler ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. H., zastoupeného advokátkou JUDr. J. K., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. 9 C 177/96, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2000, sp. zn. 58 Co 354/2000,

takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 6 shora označeným rozsudkem ve věci stěžovatele (žalobce) proti žalovanému Ministerstvu obrany ČR zamítl žalobu o zaplacení částky 500.000 Kč.

V odůvodnění tohoto rozsudku obvodní soud uvedl, že se stěžovatel žalobou domáhal odškodnění za poškození zdraví, způsobené v souvislosti s výkonem základní vojenské služby v letech 1955-1957. Důvod zamítnutí žaloby údajně vyplývá již z toho, že stěžovatel žaloval Ministerstvo obrany ČR, které nemá právní subjektivitu. Kromě toho však žalovaný prý vznesl důvodnou námitku promlčení. Obvodní soud vycházel z toho, že k poškození zdraví stěžovatele došlo v říjnu 1955 (případně v roce 1956). Nejpozději v roce 1956 se proto stěžovatel o poškození zdraví dozvěděl a věděl, kdo za ně odpovídá. Tehdy byla promlčecí doba jednoroční (zákon č. 141/1950 Sb.). Jelikož stěžovatel svůj nárok uplatnil u soudu až podáním žaloby dne 26. 8. 1996, je jeho nárok promlčen.

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 potvrdil.

V odůvodnění tohoto rozsudku se městský soud ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně a především zdůraznil, že žalovaný není věcně legitimován, protože stěžovatel byl ve služebním poměru ke státu a nikoliv k ministerstvu obrany. Posouzení nároku na odškodnění poškození zdraví se řídilo ustanovením § 337 a násl. zákona č. 141/1950 Sb., případně ustanovením § 421 zákona č. 40/1964 Sb. a ustanovením § 18 zákona č. 58/1969 Sb. Pro uplatnění nároku na náhradu škody u soudu platila tříletá, resp. jednoletá či dvoluletá lhůta (poznámka: v závislosti na platnosti a účinnosti citovaných zákonů), počítaná ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Stěžovatel dle vlastního vyjádření uplatňoval nárok na odškodnění u vojenské správy počátkem 70. let a poté znovu v roce 1984, přičemž podle lékařské zprávy Ústřední vojenské nemocnice ze dne 30. 1. 1987 byl od 21 let sledován pro kožní onemocnění, od roku 1975 byl sledován a léčen pro astma bronchiale a v roce 1985 byl uznán plně invalidním. Je prý tedy zřejmé, že vědomost stěžovatele o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, nastala "před dobou přesahující uvedené promlčecí lhůty" a uplatněný nárok byl proto promlčen. Jelikož se žalovaný promlčení dovolal, nemohlo být návrhu stěžovatele vyhověno a bylo by prý nadbytečné provádět další důkazy ohledně odpovědnosti za škodu, protože by to odporovalo zásadě hospodárnosti soudního řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že obecné soudy porušily napadenými rozsudky jeho základní práva, garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Zmíněnou protiústavnost stěžovatel spatřuje v tom, že nebyli vyslechnuti jím navržení svědci, že se jednání před soudem uskutečnilo i přes jeho špatný zdravotní stav - čímž prý mu bylo znemožněno řádně se hájit - že soudy při posuzování námitky promlčení chybně aplikovaly zákon č. 141/1950 Sb. a konečně že se soudy dostatečně nezabývaly otázkou posouzení zdravotního stavu stěžovatele a příčin, jež tento stav způsobily.

Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby bylo ústavní stížnosti vyhověno a napadené rozsudky obvodního a městského soudu jako protiústavní zrušeny.

Ústavní soud stěžovatele přípisem ze dne 9. 3. 2001 vyzval k odstranění vad ústavní stížnosti a zejména jej upozornil na skutečnost, že je nutno návrh doplnit o vylíčení rozhodných skutečností k uvedeným tvrzením, tj. k otázce nevyslechnutí navrhovaných svědků, k uskutečnění ústního jednání i přes špatný zdravotní stav stěžovatele a k nesprávnému použití zákona č. 141/1950 Sb. pro posouzení námitky promlčení.

Stěžovatel (resp. jeho právní zástupkyně) zaslal Ústavnímu soudu přípis ze dne 22. 3. 2001, v němž svoje předchozí podání doplnil tak, že stěžovatelem navržení a soudem nevyslechnutí svědci jsou A. H., F. H. a kpt. MUDr. O. S.; dodal, že stěžovatel byl v době jednání soudu ve špatném zdravotním stavu, nicméně se obával, že soud bude jednat v jeho nepřítomnosti a konečně že se včas domáhal svých nároků, takže k promlčení nemohlo dojít.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a že není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné - a to ani kdyby se s ním sám neztotožňoval - pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

V souzené věci Ústavní soud - po podrobném prostudování spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 zn. 9 C 177/96 - konstatuje, že obecné soudy rozhodly na základě provedeného dokazování a že se interpretací a aplikací jednoduchého práva nedopustily ani svévole ani porušení kogentních ustanovení zákona, jež by teprve mohlo odůvodnit kasační zásah ze strany Ústavního soudu. Z předmětného spisu a z napadených rozhodnutí je totiž zřejmé, že stěžovatel uplatnil žalobu na náhradu škody u obvodního soudu skutečně až dne 26. 8. 1996 (č.l. 1), přičemž se však - dle vlastního vyjádření - dozvěděl o tom, že mu byla způsobena škoda na zdraví, již v říjnu 1955 (např. č.l. 10). V průběhu 70. a 80. let stěžovatel žalobu na odškodnění nepodával, jelikož mu prý advokáti sdělili, že jeho nároky jsou promlčeny (č.l. 68). Ústavní soud dále zjistil, že žalovaný skutečně uplatnil námitku promlčení, a to již ve svém vyjádření k stěžovatelově žalobě (č.l. 6).

Za těchto okolností Ústavní soud v napadených rozsudcích obvodního soudu a městského soudu neshledal protiústavní pochybení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem souzené věci dále uvádí, že se ztotožňuje s názorem obecných soudů ohledně nadbytečnosti dalšího dokazování (viz shora), neboť je zřejmé, že toto dokazování mělo sloužit k objasnění způsobu a dalším aspektům předmětného zdravotního poškození stěžovatele. Za situace, kdy byla důvodně uplatněna námitka promlčení, by však toto dokazování nebylo pro rozhodování soudů relevantní.

Konečně k tvrzení, že v souzené věci byl nesprávně aplikován zákon č. 141/1950 Sb. a že soudy jednaly přes špatný zdravotní stav stěžovatele v jeho přítomnosti, Ústavní soud uvádí, že stěžovatel tato tvrzení blíže nijak nekonkretizoval (ačkoliv k tomu byl Ústavním soudem výslovně vyzván). Proto ani těmto námitkám nemohl Ústavní soud přisvědčit.

Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2003



JUDr. Vladimír Klokočka předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 48/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies