I. ÚS 208/02

22. 01. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Senát Ústavního soudu složený z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Miloše Holečka rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatele L. K., zastoupeného advokátem JUDr. I. J., advokátem, proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29. 12. 2001 sp. zn. Nt 218/2001 a Krajského soudu v Brně z 24. 1. 2002 sp. zn. 6 To 25/2002 takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Dne 8. 4. 2002 došel Ústavnímu soudu návrh, jímž stěžovatel L. K. napadá rozhodnutí a opatření obecných soudů.
Stěžovatel má za to, že napadenými soudními rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na osobní svobodu zakotvené v čl. 8 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod č.2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny .
I.
V souvislosti s navrhovatelovým trestním stíháním pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. zák.") byl stěžovatel usnesením soudce Okresního soudu ve Zlíně z 29. 12. 2001 sp. zn. Nt 218/2001 vzat do vazby a bylo stanoveno, že vazba počíná dnem 28. 12. 2001 od 14. 00 hodin, kdy byl navrhovatel (obviněný v trestním řízení) podle § 75 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném do 31. 12. 2001, (dále jen "tr. ř.") zadržen vyšetřovatelem.
Nato Krajský soud v Brně svým usnesením z 24. 1. 2002 sp. zn. 6 To 25/2002 zamítl stížnost, kterou navrhovatel napadl usnesení, jímž byl vzat do vazby.
Proti uvedeným rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností. Pro úplnost, jak píše ve svém návrhu, ještě uvádí jisté pochybnosti o důvodnosti obvinění z trestného činu vraždy. Přitom za předmět své ústavní stížnosti považuje výhrady proti nezákonnému postupu orgánů činných v trestním řízení při rozhodování o vazebním zajištění, nikoliv opatření o sdělení obvinění, ačkoliv jeho spisová značka v petitu návrhu rovněž figuruje (KVJM 493/10-2001), ovšem pouze nepřesně, v návaznosti na spisovou značku napadeného usnesení okresního soudu. Proto se Ústavní soud dále touto částí návrhu nezabýval.
Stěžovatel tvrdí, že před vzetím do vazby byla jeho osobní svoboda omezena nikoli až 28. 12. 2001 od 14. 00 hod, nýbrž už 20. 12. 2001 od 16. 35 hod, odkdy byl nepřetržitě hlídán příslušníkem Policie České republiky na jednotce intenzivní péče Baťovy nemocnice ve Zlíně (dále jen "JIP"). Nemohl se tudíž volně pohybovat, telefonovat, ani s kýmkoliv bez omezení hovořit. Má za to, že jeho osobní svoboda byla fakticky omezena, jako by byl zadržen podle § 76 odst. 1 tr. ř. jako osoba podezřelá ze spáchání trestného činu. Vzhledem k tomu byla na něj vazba uvalena nezákonným způsobem neboť nebyla dodržena lhůta 48 hodin od zadržení, kterou má státní zástupce k tomu, aby podal návrh na vzetí obviněného do vazby. Ta započala svůj běh 20. 12. v 16. 35 hod. a nikoliv až 28. 12. 2001 ve 14. 00 hod., kdy byl stěžovatel vyšetřovatelem zadržen jako obviněný. Nebyl-li za této situace propuštěn na svobodu již samotným státním zástupcem, měl tak učinit okresní nebo krajský soud, které o návrhu na vzetí do vazby a o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby neměly vůbec rozhodovat. Danou skutečností, resp. námitkou v tomto směru se obecné soudy konkrétně nezabývaly nebo na ni reagovaly jen všeobecně. Stěžovatelův zdravotní stav jako důvod jeho umístění na JIP nebránil podle jeho názoru tomu, aby mu bylo sděleno obvinění a byl vyslechnut soudem v řízení o vazbě, když již 21. 12. 2001 hovořil v nemocnici se svým právním zástupcem.
Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhuje zrušení usnesení obecných soudů. Vedle toho požaduje, aby byl Krajský soud v Brně zavázán k náhradě nákladů řízení před Ústavním soudem k rukám jeho právního zástupce.
Ústavní soud vyžádal podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka.
Předseda senátu - soudce Okresního soudu ve Zlíně nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou. Stěžovatelova osobní svoboda byla omezena v důsledku jeho vážného zdravotního stavu, nikoli v důsledku nezákonné činnosti orgánů činných v trestním řízení. Právě s ohledem na stěžovatelův zdravotní stav mu bylo obvinění sděleno a zadržen byl až 28. 12. 2001, v době, kdy již byla možná relativně běžná a plnohodnotná komunikace s ním. Přítomnost příslušníka Policie České republiky na JIP nemohla v situaci, kdy pacient byl upoután na lůžko, znamenat žádné omezení jeho osobní svobody.
Předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně odkazuje na odůvodnění napadených usnesení. Ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou a navrhuje její odmítnutí.
Vedlejší účastník, Krajské státní zastupitelství v Brně, přesto že se svého procesního postavení vzdalo, sdělilo, že skutečnosti uváděné v ústavní stížnosti nevyplývají ze spisu krajského státního zastupitelství a obviněný ani obhájce je neuvedli ani při rozhodování o vzetí do vazby soudcem Okresního soudu ve Zlíně 29. 12. 2001. S ohledem na stěžovatelův zdravotní stav byl návrh na vzetí do vazby podán Okresnímu soudu ve Zlíně. Zákonné lhůty byly v daném případě dodrženy.
Stěžovatel ve své replice nevylučuje, že skutečnosti uváděné v ústavní stížnosti nevyplývají ze spisu krajského státního zastupitelství. Má však za to, že před podáním návrhu na uvalení vazby mohla být existence těchto skutečností státním zastupitelstvím zjišťována, k čemuž nedošlo. Pokud na tyto skutečnosti nebylo obhajobou upozorňováno již při rozhodování o vzetí stěžovatele do vazby, došlo k tomu zřejmě proto, že při tomto procesním úkonu obhajoval stěžovatele advokát v substituci, což nic nemění na závěru, že okolnosti uváděné v ústavní stížnosti skutečně nastaly a měly být zjišťovány orgány činnými v trestním řízení z úřední povinnosti. Stěžovateli bylo sděleno obvinění a byl zadržen až 28. 12. 2001, v době, kdy již podle názoru okresního soudu byla možná relativně běžná a plnohodnotná komunikace s ním. K tomu stěžovatel uvádí, že již 21. 12. 2001 s ním v nemocnici zcela plnohodnotně a běžně komunikoval jeho právní zástupce, a to i přesto, že mu právě příslušníkem Policie bylo zpočátku, podle pokynů nadřízených v komunikaci s ním tehdy jako s podezřelým, bráněno. Nebyla to tedy hospitalizace a zdravotní stav stěžovatele, které by bránily řádnému procesnímu postupu, což je možno doložit případným vyžádáním zprávy z Baťovy nemocnice ve Zlíně ohledně zdravotního stavu a možnosti komunikace s podezřelým (stěžovatelem) ve dnech 21. a 22. 12. 2001. Příslušníci Policie České republiky střídavě nepřetržitě 24 hodin denně podezřelého (stěžovatele) střežili a bránili mu v komunikaci s třetími osobami, neumožňovali mu telefonovat a tím fakticky již od 20. 12. 2001 omezovali osobní svobodu podezřelého jako by byl zadržen podle § 76 odst. 1 tr. ř. Nelze tedy souhlasit s tím, že k omezení stěžovatelovy osobní svobody došlo až jeho zadržením 28. 12. 2001 ve 14 hodin. Z uvedených důvodů stěžovatel na ústavní stížnosti trvá.
II.
Ústavní soud se náležitě seznámil se všemi důležitými listinnými důkazy, které k tomu podle § 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vyžádal, zejména spisem Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. Nt 218/2001, jakož i fotokopiemi úředních záznamů z originálu vyšetřovacího spisu ČVS: KVJM 493/10-2001, dokumentujícími střežení stěžovatele na JIP a dospěl k následujícím závěrům.
Návrh je zjevně neopodstatněný.
Jeho podstata spočívá v tom, že podle stěžovatele návrh na vzetí do vazby ze strany státní zástupkyně příslušného krajského státního zastupitelství a rozhodování o něm soudcem okresního soudu se uskutečnilo v zákonných nepřekročitelných lhůtách, resp. že do těchto lhůt nebyla započítána doba faktického omezení stěžovatelovy osobní svobody, čili doba jeho pobytu na JIP, kde se nacházel ještě v den řízení o vazbě (29. 12. 2001), a kde byl od 20. do 28. 12. 2001 střežen příslušníky Policie České republiky. Toto střežení považuje stěžovatel za zadržení podle § 76 odst. 1 tr. ř. neboť v jeho průběhu byl omezován v telefonování a v kontaktu se třetími osobami.
Samotné střežení podle obsahu fotokopií obou úředních záznamů z 21. a 22. 12. 2001 nebylo opřeno o žádné ustanovení příslušného právního předpisu, zejména ne o zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, či o zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů.
Zároveň však oba zmíněné úřední záznamy nepotvrzují, že by bylo stěžovateli bráněno v kontaktu s třetími osobami. Návštěvy stěžovatelových rodičů v doprovodu jeho právního zástupce se po oba dny uskutečnily bez omezení. Jelikož spis jiné úřední záznamy tohoto druhu neobsahuje a za odůvodněného předpokladu, že střežení provádějící příslušník Policie České republiky pořídil úřední záznamy jen, jestliže pro to byl důvod, dovodil senát Ústavního soudu, že snahy třetích osob o kontakt se stěžovatelem nebo naopak tu reálně neexistovaly. Totéž platí i o stěžovatelem tvrzeném omezování v telefonování. Uvedené úřední záznamy o této skutečnosti také nehovoří.
O tom, jak probíhalo střežení stěžovatele ve dnech zbývajících, tzn. 23. až 28. 12. 2001, tedy do dne, kdy mu bylo vyšetřovatelem sděleno obvinění a jako obviněný byl podle § 75 tr. ř. zadržen, ve spisu doklady, tzn. úřední záznamy rovněž nejsou. Na základě této skutečnosti proto Ústavní soud uzavírá, že pro jejich pořízení, stejně jako ve výše uvedených případech, nebyl důvod, a že tedy k žádnému z omezení tvrzených stěžovatelem nedošlo.
Napadenými rozhodnutími obecných soudů proto žádný z uvedených zákonů, včetně trestního řádu, porušen nebyl.
III.
Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, již dříve vícekrát konstatoval ( např. usnesení z 27.3.1998 sp. zn. IV. ÚS 360/97), že "není soudem nadřízeným soudům obecným a proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí. To však nemění nic na jeho oprávnění zjišťovat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod".
Ústavním soudem nebyla, jak plyne z části II. odůvodnění tohoto usnesení zjištěna pochybení obecných soudů, jejichž rozhodnutí jsou předmětem ústavní stížnosti, která by spočívala v porušení zákona.
IV.
Na základě právního a ústavněprávního rozboru (části II. a III. odůvodnění tohoto usnesení) Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů a postupem orgánů činných v trestním řízení, který jim předcházel, nedošlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv a svobod [čl.87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 19 odst. 2 zákona o Ústavním soudu návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Vzhledem k výsledku řízení se Ústavní soud nezabýval návrhem na náhradu nákladů řízení, kterou stěžovatel uplatnil ve svém návrhu podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení není přípustné odvolání.

V Brně dne 22.ledna 2003

JUDr.Vladimír Klokočka
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 208/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies