II. ÚS 632/01

28. 01. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele V. Š., zastoupeného advokátem JUDr. L. M., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 8. 2001, čj. 7 Tz 191/2001-15, za účasti Nejvyššího soudu České republiky jako účastníka řízení a ministra spravedlnosti České republiky jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .



O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 30. 10. 2001 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu. Tvrdí, že soud uvedeným rozhodnutím porušil jeho právo na spravedlivý proces dle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na řádné projednání věci soudem ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tím, že se odmítl zabývat předcházejícím řízením, nemohl také odhalit, že v daném řízení bylo porušeno stěžovatelovo právo na náboženskou svobodu dle článku 9 odst. 1 Úmluvy a článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tz 191/2001, z něhož zjistil následující:

Bývalý vojenský obvodový soud v Brně uznal rozsudkem ze dne 13. 10. 1976, sp. zn. 3 T 215/76, stěžovatele vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona. Odsoudil ho k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců a ke ztrátě vojenské hodnosti. Stěžovatel se měl dopustit trestného jednání tím, že s poukazem na své náboženské přesvědčení odmítl nastoupit vojenské cvičení, ač tak byl povinen dle povolávacího rozkazu, přičemž měl v úmyslu trvale se vyhýbat vojenské službě. Po přijetí zákona č. 119/1990 Sb. požádal stěžovatel o soudní rehabilitaci. Bývalý vojenský obvodový soud v Brně zrušil usnesením ze dne 24. 9. 1992, sp. zn. 1 Rtv 48/92, uvedený rozsudek ve výroku o trestu. Současně zrušil i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu. Poté znovu rozhodl rozsudkem ze dne 12. 11. 1992, sp. zn. 1 Rtv 48/92, tak, že při nezměněném výroku o vině původního rozsudku upustil od potrestání stěžovatele.

Ministr spravedlnosti ČR podal dne 25. července 2001 ve prospěch stěžovatele stížnost pro porušení zákona, která směřovala proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 12. 11. 1992, sp. zn. 1 Rtv 48/92. Odkázal v ní na závěr Ústavního soudu učiněný v nálezu ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, a upozornil na to, že v daném případě soud pochybil, když rehabilitační řízení zúžil na výrok o trestu a výrok o vině ponechal bez povšimnutí.

Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona zamítl svým usnesením ze dne 29. 8. 2001, čj. 7 Tz 191/2001-15. V odůvodnění upozornil, že pokud chtěl ministr spravedlnosti dosáhnout toho, aby Nejvyšší soud přezkoumal správnost výroku o vině, měl podat stížnost pro porušení zákona proti tomu rozhodnutí, kterým bylo o vině pravomocně rozhodnuto, tj. proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 13. 10. 1976, sp. zn. 3 T 215/76, a to proti té jeho části, která je dosud v právní moci. Uvedl, že pokud ministr spravedlnosti poukazoval dále na to, že v rehabilitačním řízení bylo postupováno nesprávně v tom, že výrok o vině v původním odsuzujícím rozsudku nebyl zrušen, měl podat stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 24. 9. 1992, sp. zn. 1 Rtv 48/92, jímž byl původní odsuzující rozsudek zrušen pouze ve výroku o trestu. Nejvyšší soud tak nemohl z podnětu stížnosti pro porušení zákona podané proti rozsudku, jímž bylo upuštěno od potrestání, přezkoumávat správnost výroku o vině, a to ani v rámci přezkumu řízení, jež napadenému rozsudku předcházelo.

Stěžovatel napadl rozhodnutí Nejvyššího soudu projednávanou ústavní stížností. Poukázal v ní na ustanovení § 267 odst. 1 trestního řádu, podle něhož má Nejvyšší soud přezkoumat v řízení pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo. Dle názoru stěžovatele nejsou součástí "řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí" jenom procesní úkony bezprostředně směřující k vydání rozhodnutí, ale i pravomocná rozhodnutí, která byla v tomto řízení vydána a napadené rozhodnutí ovlivnila. Nejvyšší soud svou přezkumnou povinnost zúžil, když se odmítl zabývat usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu ze dne 24. 9. 1992 i rozsudkem stejného soudu ze dne 13. 10. 1976.

Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 32 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení Nejvyšší soud ČR a vedlejšího účastníka řízení ministra spravedlnosti ČR, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost pojímá otázku, co se rozumí "řízením, jež předcházelo napadenému rozhodnutí", nesprávně. Takovým řízením nejsou všechny úkony, které časově spadají do doby před vydáním napadeného rozhodnutí, ani všechna rozhodnutí, která byla vydána kdykoli před napadeným rozhodnutím. Předcházející řízení představuje jen ten úsek trestního řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí, a jen ta rozhodnutí, která do tohoto úseku spadají. Pokud byla stížnost pro porušení zákona podána proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto pouze o trestu za situace, kdy o vině bylo pravomocně rozhodnuto jiným rozsudkem, nemohla se přezkumná pravomoc Nejvyššího soudu vztahovat na pravomocné rozhodnutí o vině, a to ani jako na součást řízení, jež předcházelo napadenému rozhodnutí o trestu. Názor prezentovaný v ústavní stížnosti by v praxi vedl nutně k tomu, že by rozsudek, jehož obsahem je výrok o vině, musel být přezkoumáván bez toho, že by proti němu byla podána stížnost pro porušení zákona. Pokud by například byla stížnost pro porušení zákona podána proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, musel by Nejvyšší soud v rámci předcházejícího řízení přezkoumat i správnost výroku o vině. Upozornil na to, že sám ministr spravedlnosti ve stížnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, tj. rozsudek, jímž bylo rozhodnuto jen o trestu. I kdyby soud tomuto návrhu vyhověl, zůstal by nedotčený pravomocný rozsudek, jímž bylo rozhodováno o vině. Nejvyšší soud si je vědom toho, že zájmy spravedlnosti vyžadují, aby byla zajištěna co nejrychlejší náprava minulých nezákonností. Musí však trvat na tom, že k tomu dojde v regulérním řízení, jehož podkladem je stížnost pro porušení zákona podaná proti adekvátnímu rozhodnutí. Jestliže je stížnost podána proti rozhodnutí, jehož přezkum nevede k odstranění pravomocných rozsudků v otázce viny, nemůže Nejvyšší soud tento nedostatek konvalidovat dalším nesprávným postupem při aplikaci § 267 odst. 1 trestního řádu. Nejvyšší soud se domnívá, že volba neadekvátního rozhodnutí, které bylo napadeno stížností pro porušení zákona, je projevem nezkušenosti faktického zpracovatele stížnosti, který zaměnil či ztotožnil "předcházející řízení" (§ 267 odst. 1 trestního řádu) s "rozhodnutími obsahově navazujícími" (§ 269 odst. 2 trestního řádu). Pokud by stížnost pro porušení zákona byla podána proti výroku o vině v původním odsuzujícím rozsudku a Nejvyšší soud by shledal, že jím byl porušen zákon, zrušil by tento výrok a všechna další obsahově navazující rozhodnutí, včetně rozhodnutí o trestu. Podání stížnosti pro porušení zákona proti rozsudku, jímž bylo rozhodováno jen o trestu, není podkladem pro přezkum původního pravomocného výroku o vině. Nejvyšší soud považuje tudíž ústavní stížnost za neopodstatněnou.

Ministr spravedlnosti ve svém vyjádření uvedl, že nesouhlasí s právní argumentací předkládanou v ústavní stížnosti stran porušení ustanovení § 267 odst. 1 trestního řádu. Má za to, že Nejvyšší soud postupoval správně. Nemohl se zabývat celým řízením, které předcházelo napadenému rozhodnutí, neboť přezkoumával jen úsek řízení, který následoval po právní moci rehabilitačního usnesení bývalého vojenského obvodového soudu v Brně. Navrhl, aby Ústavní soud zamítl ústavní stížnost jako nedůvodnou.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. č. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je posoudit ústavnost zásahu orgánů veřejné moci (srov. nález III. ÚS 61/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 51).

Při hodnocení projednávané věci bere Ústavní soud v úvahu smysl a účel rehabilitačních zákonů i morální motiv, který vedl zákonodárce k jejich vydání. Na druhé straně však musí důsledně dbát na to, aby tvrzená nezákonnost nebyla odčiňována způsobem, kterým by orgány veřejné moci popřely jeden ze stěžejních znaků právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), jímž je princip právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo. Tento princip je z hlediska rozhodování obecných soudů obsažen v článku 90 Ústavy, dle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. S tím souvisí i článek 95 odst. 1 Ústavy, dle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem. Z uvedených článků vyplývá, že obecné soudy nemohou poskytovat ochranu právům způsobem, jenž by byl na újmu principu právní jistoty, tedy v rozporu se způsobem stanoveným zákonem.

S ohledem na obsah ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval otázkou, zda bylo použité ustanovení § 267 odst. 1 trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2001, vyloženo a aplikováno ústavně konformním způsobem. Jinými slovy, Ústavní soud posoudil, zda se interpretace a aplikace uvedeného zákonného ustanovení nedostaly do příkrého rozporu s elementárními požadavky spravedlnosti.

Stěžovatel v této souvislosti namítá, že Nejvyšší soud nepřiměřeně zúžil svou přezkumnou povinnost, neboť se odmítl zabývat rozhodnutími bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 13. 10. 1976 a ze dne 24. 9. 1992.

V ustanovení § 267 odst. 1 trestního řádu je vyjádřen omezený revizní princip přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu, jenž rozhoduje o stížnosti pro porušení zákona. Nejvyšší soud je dle tohoto ustanovení povinen z podnětu podané stížnosti přezkoumat zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež jeho vydání předcházelo. Řízením, které napadenému rozhodnutí předcházelo, se dle ustálené soudní judikatury rozumějí procesní úkony a postup řízení, na jejichž podkladě uvedené rozhodnutí vzniklo. Jeho součástí jsou procesní úkony bezprostředně směřující k vydání rozhodnutí i pravomocná rozhodnutí, která byla v tomto řízení vydána a napadené rozhodnutí jakkoli ovlivnila.

Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud uvedené obecné principy svého přezkumu v případě rozhodnutí napadeného stížností pro porušení zákona, dodržel. Ministr spravedlnosti podal stížnost pro porušení zákona proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 12. 11. 1992, sp. zn. 1 Rtv 48/92, jímž soud rozhodl o upuštění od potrestání stěžovatele. Tím vymezil předmět přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, tj. zákonnost a odůvodněnost uvedeného výroku o trestu i řízení jeho vydání předcházejícího. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že předcházejícím řízením jsou všechny úkony a všechna rozhodnutí, které spadají do doby před vydáním napadeného rozhodnutí, včetně původního odsuzujícího rozsudku. Takový výklad nelze vyčíst ani z komentáře k trestnímu řádu, na nějž stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkazuje. Naopak z něj vyplývá, že předcházejícím řízením je ten úsek trestního řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí, a součástí předcházejícího řízení jsou jen ta rozhodnutí, která do tohoto úseku řízení spadají. Tomu nasvědčuje i úprava obsažená v ustanovení § 4 - 19 zákona č. 119/1990 Sb., podle níž soud v případě návrhu na soudní rehabilitaci postupuje. Rehabilitační řízení se rozkládá do dvou samostatných úseků, a to řízení přezkumného a řízení konaného na podkladě původní obžaloby. Pokud soud zjistí v rámci přezkumného řízení, že je přezkoumávané rozhodnutí vadné, vydá usnesení, jímž zruší toto rozhodnutí zcela nebo v části, v níž je vadné (§ 14 zák. č. 119/1990 Sb.). Po právní moci tohoto rozhodnutí soud pokračuje v řízení na podkladě původní obžaloby dle příslušných ustanovení trestního řádu a rozhodne novým rozsudkem. Ústavní soud se proto ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu vysloveným v odůvodnění jeho rozhodnutí i ve vyjádření k ústavní stížnosti, že řízením, jež předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, je v projednávané věci úsek řízení, který se odvíjel od právní moci usnesení, jímž soud rozhodl o návrhu na soudní rehabilitaci a jímž zrušil výrok o trestu v původním odsuzujícím rozsudku. Takto učiněné rozhodnutí v rehabilitačním řízení mělo ten účinek, že výrok o vině stěžovatele v rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 13. 10. 1976, sp. zn. 3 T 215/76, zůstal nedotčen a je v právní moci. Nejvyšší soud tak nemůže přezkoumávat a v návaznosti na to rušit či měnit pravomocný rozsudek, jímž bývalý Vojenský obvodový soud v Brně rozhodl o vině stěžovatele, ani usnesení, jímž soud rozhodl o návrhu na soudní rehabilitaci. Porušil by tím rozsah své přezkumné činnosti stanovené ustanovením § 267 odst. 1 trestního řádu. Nic takového ostatně nenavrhoval ani ministr spravedlnosti v rámci podané stížnosti proti porušení zákona. Nejvyšší soud tak své povinnosti interpretovat a aplikovat uvedené ustanovení § 267 odst. 1 trestního řádu ústavně konformním způsobem dostál.

Za této situace se ani Ústavní soud nemůže vyjadřovat k otázce viny stěžovatele, o níž rozhodl bývalý Vojenský obvodový soud v Brně pravomocným rozsudkem ze dne 13. 10. 1976. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu, který shledal pochybení v tom, že ministr spravedlnosti, který chtěl dosáhnout zrušení výroku o vině stěžovatele, podal stížnost pro porušení zákona proti rozhodnutí, jímž nebylo o vině rozhodováno. Ústavní soud však shledává pochybení i na straně stěžovatele. Pokud nyní stěžovatel vyslovuje přesvědčení o tom, že v rehabilitačním řízení měl soud zrušit nejen výrok o trestu, ale i výrok o vině odsuzujícího rozsudku, měl podat stížnost proti usnesení ze dne 24. 9. 1992, jímž bývalý Vojenský obvodový soud v Brně zrušil výslovně jen výrok o trestu původního odsuzujícího rozsudku. Jak však Ústavní soud zjistil z obsahu spisového materiálu, stěžovatel tohoto opravného prostředku zjevně nevyužil a citované usnesení tak nabylo právní moci dnem jeho vyhlášení. Za této situace zůstává výrok o vině v původním odsuzujícím rozsudku nedotčen a nemůže být přezkoumán ani cestou ústavní stížnosti.

Článek 36 odst. 1 Listiny a článek 6 odst. 1 Úmluvy, jichž se stěžovatel dovolává, jsou ustanovení, která garantují právo na spravedlivý proces a soudní ochranu. Nelze je však vykládat jako právo na úspěch ve věci. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by Nejvyšší soud svým rozhodnutím porušil hlavu pátou Listiny či článek 6 odst. 1 Úmluvy a tím i mezinárodní závazek státu, jehož respektování ukládá ustanovení článku 1 odst. 2 Ústavy. Za dané situace není oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecného soudu. Vzhledem k rozsahu své přezkumné činnosti vymezené petitem ústavní stížnosti se Ústavní soud nemohl zabývat tvrzeným porušením stěžovatelova práva na náboženskou svobodu, k němuž mělo dojít v "předcházejícím řízení".

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.





V Brně dne 28. ledna 2003 Vojtěch Cepl
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. II. ÚS 632/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies