II. ÚS 118/01 - Protiprávnost uložení pořádkové pokuty za nepředložení důkazů proti vlastní osobě

28. 01. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Alternativní možnost zahájit přípravné řízení provedením neodkladného úkonu dopadá na objektivně a přesně definovanou situaci, která v daném případě nenastala. Stěžovatel nebyl pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelným, protože mu byly doručovány písemnosti a na výzvy se, byť s jistými obtížemi, dostavoval k podání vysvětlení. Policejní orgán rovněž nijak nedoložil, že hrozilo zmaření, zničení nebo ztráta peněžního deníku. Trestní řízení v daném případě nedospělo do stadia přípravného řízení. Pokud výzva k vydání deníku nebyla učiněna v přípravném řízení, neměl policejní orgán pravomoc uložit pořádkovou pokutu podle trestního řádu; jednal tak v rozporu se zákonem, čímž porušil ústavně zaručené právo na zákonný postup.

Protože trestní řízení v daném případě nepochybně směřovalo k obvinění stěžovatele, nebylo možno stěžovatele nutit uložením pořádkové pokuty k součinnosti spočívající v předložení důkazu, který jej mohl usvědčovat.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 18.02.2003 sp. zn. II. ÚS 118/01)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 28. ledna 2003 sp. zn. II. ÚS 118/01 ve věci ústavní stížnosti Š. T. proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě z 27. 11. 2000 sp. zn. Zn 2598/2000, jímž byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení orgánu Policie České republiky, Obvodního oddělení Ostrava-Zábřeh 1, z 11. 10. 2000 č. j. MROV-811/Z1-TČ-2000, jímž byla stěžovateli uložena pořádková pokuta.

Výrok

Usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 27. 11. 2000 sp. zn. Zn 2598/2000 a usnesení orgánu Policie České republiky, Obvodního oddělení Ostrava-Zábřeh 1, ze dne 11. 10. 2000 č. j. MROV-811/Z1-TČ-2000 se zrušují.


Odůvodnění



Ústavní stížností podanou dne 20. 2. 2001 napadl stěžovatel ve své trestní věci usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 27. 11. 2000 sp. zn. Zn 2598/2000, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení policejního orgánu o uložení pořádkové pokuty ve spojení s usnesením orgánu Policie České republiky, Obvodní oddělení Ostrava-Zábřeh 1, ze dne 11. 10. 2000 č. j. MROV-811/Z1-TČ-2000, jímž byla uložena pořádková pokuta podle trestního řádu, a tvrdil, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo vyplývající z čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud vyžádal spis Policie České republiky, Obvodního oddělení Ostrava-Zábřeh 1, vedený pod č. j. MROV-811/Z1-TČ-2000 (dále jen "spis"), který mu byl předložen.

Z uvedeného spisu a obsahu ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti.

Orgán Policie České republiky, Obvodního oddělení Ostrava-Zábřeh 1, svým usnesením ze dne 11. 10. 2000 č. j. MROV-811/Z1-TČ-2000, které bylo doručeno dne 14. 11. 2000 (dále jen "usnesení o pokutě"), uložil stěžovateli pořádkovou pokutu ve výši 15 000 Kč, protože jako důvodně podezřelý ze spáchání majetkového trestného činu, jehož se měl dopustit v souvislosti se svým podnikáním, ani po výzvě nevydal svůj peněžní deník jako věc důležitou pro trestní řízení [§ 78 odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr. ř.")].

Proti usnesení, jímž policejní orgán rozhodl o uložení pořádkové pokuty stěžovateli v procesním postavení podezřelého, podal stěžovatel včasnou stížnost, o které rozhodla státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě tak, že ji jako nedůvodnou zamítla usnesením ze dne 27. 11. 2000 sp. zn. Zn 2598/2000 (dále jen "usnesení o stížnosti").

Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že státní zástupkyně se při rozhodování nezabývala stěžovatelovými námitkami, které uvedl ve stížnosti proti usnesení o pokutě, a shledala postup policejního orgánu zcela v souladu se zákonnými ustanoveními o výzvě k vydání věci (§ 78 odst. 1 tr. ř.) a o možnosti uložení pořádkové pokuty (§ 66 tr. ř.).

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítl, že ustanovení o uložení pořádkové pokuty lze orgány činnými v trestním řízení použít jen tehdy, jestliže trestní stíhání dospělo minimálně do stadia přípravného řízení, které svůj počátek odvozuje od zahájení trestního stíhání, případně od provedení neodkladných nebo neopakovatelných úkonů (§ 160 odst. 1 a 2 tr. ř.), a odvolal se na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 87/98 (Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 12, nález č. 110, Praha, ročník 1998). Proti stěžovateli však trestní stíhání nebylo do podání ústavní stížnosti zahájeno, přičemž uložení pořádkové pokuty mělo stěžovatele donutit, aby policejním orgánům sám vydal listinné důkazy, které jej měly usvědčovat z údajné trestné činnosti. Stěžovatel proto navrhl zrušení usnesení o stížnosti a usnesení o pokutě, tak jak jsou v záhlaví označena, a zároveň podle § 79 odst. 2 zákona navrhl odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, protože odložení vykonatelnosti není v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

Ústavní soud ústavní stížnost posoudil jako včas podanou [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon")]. V zaslaném spise chyběl doklad o doručení usnesení o stížnosti. Okresní státní zástupce v Ostravě k výzvě Ústavního soudu v podání ze dne 26. 7. 2001 uvedl, že pochybením administrativní pracovnice bylo usnesení o stížnosti odesláno bez doručenky dne 30. 11. 2000. Stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce k výzvě Ústavního soudu ve svém podání ze dne 30. 8. 2001 uvedl, že stěžovateli bylo napadené usnesení o stížnosti doručeno poštou dne 28. 12. 2000. Toto tvrzení nebylo možno ověřit, protože Okresní státní zastupitelství v Ostravě nemohlo doložit datum doručení a Ústavní soud nemohl absenci dokladu o doručení vyložit v neprospěch stěžovatele. Ústavní stížnost byla posouzena jako včas podaná a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem (§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 4 zákona), Ústavní soud shledal, že nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.

Účastník řízení, Okresní státní zastupitelství v Ostravě, k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 4 zákona) podáním okresního státního zástupce v Ostravě (§ 30 odst. 2 zákona) ze dne 28. 5. 2001 se k věci vyjádřil tak, že odkázal na rozhodovací důvody obsažené v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení ze dne 27. 11. 2000.

Vedlejší účastník řízení, Obvodní oddělení Policie České republiky Ostrava-Zábřeh 1, k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 4 zákona) podáním vedoucího oddělení (§ 30 odst. 2 zákona) ze dne 24. 5. 2001 se k věci vyjádřil tak, že postup policejního orgánu označil za zákonný s tím, že jím nedošlo k zásahu do Ústavou zaručených práv stěžovatele. Podle vedlejšího účastníka lze pořádkovou pokutu uložit v přípravném řízení (§ 12 odst. 10 tr. ř.); policejní orgán podle vyjádření dospěl k závěru, že pro účely trestního řízení je třeba zajistit peněžní deník jako listinný důkaz, který by buď potvrdil nebo vyvrátil podezření, že došlo k trestnému činu. A to bez ohledu na skutečnost, zda jím byla prokázána nebo vyvrácena eventuální trestná činnost stěžovatele. Pokud za této situace policejní orgán vyzval stěžovatele k vydání věci (§ 78 trestního ř.), konal podle hlavy čtvrté a páté tr. ř., tedy konal v přípravném řízení podle § 12 odst. 10 tr. ř. Skutečnost, že šlo o úkon neodkladný, potvrzuje podle vedlejšího účastníka i fakt, že ani dalším postupem policejního orgánu (prohlídka jiných prostor, vyžádání informace banky) se tento důkaz nepodařilo zajistit.

Podle § 44 odst. 2 zákona může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že všichni účastníci, a to stěžovatel podáním ze dne 15. 1. 2003, Okresní státní zastupitelství v Ostravě podáním ze dne 28. 5. 2001 a Policie České republiky, Obvodní oddělení Ostrava-Zábřeh 1, podáním ze dne 24. 5. 2001 vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a vzhledem k tomu, že také Ústavní soud měl za to, že od ústního jednání nebylo lze očekávat další objasnění věci, bylo od něj v této věci upuštěno.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je důvodná.

Hodnocení ústavnosti zásahu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.

Z pohledu práva jednoduchého na posouzení předmětné věci dopadají ustanovení § 66 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, § 78 odst. 1 tr. ř., § 12 odst. 10 tr. ř. a § 160 odst. 2 a 4 tr. ř. Podle nich se přípravným řízením rozumí úsek od zahájení trestního stíhání, případně od provedení neodkladných nebo neopakovatelných úkonů (§ 12 odst. 10 tr. ř.). Nelze-li zahájit trestní stíhání proto, že osoba, která může být obviněna, není ještě známa nebo jí dosud nebylo možné sdělit obvinění anebo zahájení trestního stíhání bylo dočasně odloženo, může policejní orgán způsobem uvedeným v hlavě čtvrté a páté tr. ř. provádět jen neodkladné nebo neopakovatelné úkony. Neodkladným úkonem je takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty, nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání (§ 160 odst. 2 a 4 tr. ř.). Je-li nutno pro účely trestního řízení zajistit věc důležitou pro trestní řízení, je ten, kdo má věc u sebe, povinen ji na vyzvání vydat (§ 78 odst. 1 tr. ř.). Ten, kdo v přípravném řízení bez dostatečné omluvy nevyhoví výzvě, která mu byla dána podle tr. ř., může být policejním orgánem potrestán pořádkovou pokutou do 50 000 Kč (§ 66 odst. 1 tr. ř.).

K interpretaci ustanovení § 66 odst. 1 tr. ř. se Ústavní soud vyjádřil zejména v nálezu sp. zn. III. ÚS 87/98 (Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 12, nález č. 110, Praha, ročník 1998), kde konstatoval, že z dikce, kterou toto ustanovení obsahuje, zcela zřejmě a jednoznačně plyne, že takového ustanovení lze orgány činnými v trestním řízení užít za základního předpokladu, totiž tehdy a jenom tehdy, jestliže trestní stíhání dospělo minimálně do stadia přípravného řízení. Tedy do takového stadia, které svůj začátek odvozuje od zahájení trestního stíhání, případně od provedení neodkladných nebo neopakovatelných úkonů (§ 160 odst. 1a 2 tr. ř.). Ústavní soud rovněž judikoval, že pojem neodkladný úkon, jímž se zahajuje trestní stíhání, je třeba vykládat restriktivně, s přihlédnutím k jeho účelu, jímž je zabránění zničení, zmaření nebo ztráty, jelikož se jedná o výjimku z obecného principu, podle něhož jsou jednotlivé úkony v trestním řízení činěny až po zahájení trestního stíhání (nález sp. zn. I. ÚS 129/2000, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 19, nález č. 134, Praha, ročník 2000). Dle názoru pléna Ústavního soudu navíc právní možnost zajištění důkazů pro účely řízení kárného (trestního) proti vůli kárně (trestně) obviněného nemůže být chápána jako nezákonné a neústavní donucování obviněných k poskytování důkazu proti sobě samému, avšak je nutné odlišovat ústavně zaručené právo nebýt donucován k sebeobvinění, tedy předložit proti sobě důkaz pod donucením, od právní možnosti, kterou má kárná (trestní) moc, opatřovat důkazy i jejich odnětím proti vůli obviněného a v jeho neprospěch (viz sp. zn. Pl. ÚS 29/2000, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 21, nález č. 32, Praha, ročník 2001; publikováno též pod č. 236/2001 Sb. zákonů). Ústavní soud neshledal ani v tomto případě důvod k odchýlení se od těchto závěrů.

Z předloženého spisu vyplývá, že stěžovatel podnikající jako fyzická osoba byl v trestním oznámení ze dne 24. 5. 2000 označen svým dodavatelem za podezřelého ze spáchání několika majetkových trestných činů, protože ani po několika měsících přes výzvy neuhradil faktury za odebrané zboží v celkové částce 71 752,40 Kč. Stěžovatel se dne 27. 7. 2000 dostavil na Obvodní oddělení Policie České republiky Ostrava-Zábřeh 1 k podání vysvětlení a uvedl, že předmětné faktury nehradí z důvodu druhotné platební neschopnosti. Dne 18. 9. 2000 bylo stěžovateli doručeno předvolání k podání vysvětlení a k "předložení písemností" s tím, že má vzít s sebou peněžní deník. Z úředního záznamu o výpovědi ze dne 19. 9. 2000 vyplývá, že stěžovatel po obecném poučení o možnosti udělit mu pořádkovou pokutu sdělil, že není povinen deník podle § 78 odst. 1 tr. ř. vydat, protože se jedná o součást obchodního tajemství. Ústavní soud pro úplnost připomíná, že usnesením policejního orgánu ze dne 17. 4. 2001 č. j. MROV-811/Z1-TČ-2000 byla věc zahájená výše citovaným trestním stíháním odložena, neboť se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájení trestního stíhání.

Alternativní možnost zahájit přípravné řízení provedením neodkladného úkonu dopadá na objektivně a přesně definovanou situaci, která v daném případě nenastala. Stěžovatel nebyl pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelným, protože mu byly doručovány písemnosti a na výzvy se, byť s jistými obtížemi, dostavoval k podání vysvětlení. Policejní orgán rovněž nijak nedoložil, že hrozilo zmaření, zničení nebo ztráta peněžního deníku. Trestní řízení v daném případě nedospělo do stadia přípravného řízení. Pokud výzva k vydání deníku nebyla učiněna v přípravném řízení, neměl policejní orgán pravomoc uložit pořádkovou pokutu podle tr. ř.; jednal tak v rozporu se zákonem, čímž porušil ústavně zaručené právo na zákonný postup. Podle ustálené praxe obecných soudů neodkladnost úkonu, jímž se zahajuje trestní stíhání, nemůže záležet výlučně v tom, že jím mají být objasněny skutečnosti podmiňující zahájení trestního stíhání. Úkony, které slouží ke zjištění okolností podmiňujících zahájení trestního stíhání (§ 158 tr. ř.), zásadně nemohou být nahrazovány úkony podle hlavy páté tr. ř. (publikováno pod číslem 28/1995 Sbírky rozhodnutí trestních). Pokud ve věci směřující k obvinění stěžovatele mělo být přípravné řízení zahájeno provedením neopakovatelného úkonu, jehož důsledkem mělo být objasnění skutečností podmiňujících zahájení trestního stíhání, pak k tomuto úkonu nesměl být stěžovatel nucen a deník měl být zajištěn jinými prostředky. Nad rámec výše uvedených okolností proto Ústavní soud dodává, že pokud by trestní řízení bylo ve stadiu přípravného řízení, nebylo by možno pominout, že hlavním důvodem nevyhovění výzvě k vydání věci byla realizace ústavně garantovaného práva nebýt nucen k sebeobvinění. Usnesením o pokutě policejní orgán dle svého tvrzení vynucoval na stěžovateli předložení listinného důkazu s cílem potvrdit nebo vyvrátit podezření, že spáchal majetkové trestné činy. Výsledkem předložení této věci mohlo být obvinění vyzvaného. Protože trestní řízení v daném případě nepochybně směřovalo k obvinění stěžovatele, nebylo možno stěžovatele nutit uložením pořádkové pokuty k součinnosti spočívající v předložení důkazu, který jej mohl usvědčovat. Pořádková pokuta byla uložena v rozporu se zákonem a bylo povinností státního zástupce toto pochybení napravit zrušením usnesení, jímž byla uložena. Okresní státní zastupitelství v Ostravě usnesení o uložení pořádkové pokuty usnesením potvrdilo jako správné. Právní názory obsažené v odůvodnění tohoto rozhodnutí přezkumného orgánu zcela opomíjejí otázku, zda se věc nacházela ve stadiu přípravného řízení, a opomíjejí i řádně vznesenou námitku protiústavnosti uložení předmětné pořádkové pokuty. Takový postup však z pohledu ústavněprávního v daném případě nemůže obstát (viz výše) a stejný závěr platí i pro odůvodnění obsažené v usnesení o pokutě.

Z ústavněprávního hlediska vyplývá nutnost stanovení podmínek, při jejichž splnění nesprávná aplikace jednoduchého práva orgány veřejné moci má za následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku přijetí jiné než ústavně konformní interpretace, pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě.

V posuzované věci státní zastupitelství a policejní orgán porušením ústavně konformní interpretace ustanovení § 66 odst. 1 tr. ř. porušily princip uplatňování státní moci jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, tak jak je garantován čl. 2 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 40 odst. 3 Listiny, který garantuje obhajovací práva stěžovatele. Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud usnesení Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 27. 11. 2000 sp. zn. Zn 2598/2000 a usnesení orgánu Policie České republiky, Obvodního oddělení Ostrava-Zábřeh 1, ze dne 11. 10. 2000 č. j. MROV-811/Z1-TČ-2000 pro jejich rozpor s čl. 2 odst. 2 Listiny zrušil (§ 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona).

Z obsahu spisu zaslaného po podání ústavní stížnosti vyplynulo, že předmětná trestní věc byla usnesením policejního orgánu ze dne 17. 4. 2001 odložena, a lze uzavřít, že trestní řízení nedospělo do stadia přípravného řízení. Od tohoto okamžiku odpadla materiální podmínka umožňující vymáhání pořádkové pokuty [§ 361 tr. ř. ve spojení s § 274 písm. b) a § 251 a násl. občanského soudního řádu, ve znění pozdějších přepisů], a již nebyl dán důvod k rozhodování o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takže se jím již Ústavní soud věcně nezabýval.

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. II. ÚS 118/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies