I. ÚS 356/01

28. 01. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. M., zastoupené JUDr. J. P., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 5. 1999, čj. 53 C 109/96 - 78, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2001, čj. 19 Co 551/99 - 114,


takto:


Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:


J. M. (dále "stěžovatelka") se včasnou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 6. 2001, domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Brně (dále "městský soud") ze dne 11. 5. 1999, čj. 53 C 109/96 - 78, kterým byla zamítnuta její žaloba na určení, že její otec byl ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitostí ve výroku rozsudku označených. Navrhla rovněž zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2001, čj. 19 Co 551/99 - 114, kterým tento odvolací soud uvedený rozsudek městského soudu ve věci samé potvrdil a změnil jen výrok o náhradě nákladů řízení.
Podle stěžovatelky obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces tím, že jimi provedený výklad Dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. je stejně účelový jako byl v roce 1950. Postupem soudů byla porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), ustanovení čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále "Ústava"). Stěžovatelce bylo upřeno právo na projednání věci nezávislým soudem, který je při svém rozhodování vázán zákonem. Postupem a rozhodnutím soudů obou stupňů byl fakticky zvýhodněn žalovaný, protože soudy porušily princip nestrannosti a zásadu rovnosti účastníků soudního řízení. Nesprávnou interpretací právních norem došlo k jejich nesprávné aplikaci, a tím i k nesprávnému rozhodnutí ve věci samé. Podmínky přechodu vyvlastněného majetku jejího otce na stát nebyly nikdy splněny. Její otec byl tedy vlastníkem označených nemovitostí až do své smrti, takže podle dědického práva se jejich vlastnicí stala stěžovatelka, jako dědička po svém otci. Napadená soudní rozhodnutí znamenají podle stěžovatelky vážnější a nebezpečnější hrozbu pro její právo vlastnit majetek než rozhodnutí správního orgánu z roku 1950. V této souvislosti stěžovatelka namítá rovněž porušení čl. 11 Listiny a "čl. 1 dodatkového protokolu" k Úmluvě o ochraně základních práv a svobod (dále též "Úmluva").

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání stěžovatelky. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka, oprávněná k jejímu podání, byla řádně zastoupena, a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k její ochraně práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou.

Poté přistoupil Ústavní soud k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky. Po přezkoumání skutkového stavu, předložených listinných důkazů, zejména spisu sp. zn. 53 C 109/96 Městského soudu v Brně, a posouzení právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z obsahu spisu sp. zn. 53 C 109/96 Městského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se domáhala žalobou u městského soudu vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že její otec J. J., který zemřel dne 20. 4. 1979, byl ke dni úmrtí vlastníkem nemovitostí, a to parcely - zastavěná plocha, a objektu občanské vybavenosti na pozemku, vše zapsáno na listu vlastnictví pro obec Brno, katastrální území S., vedené Katastrálním úřadem Brno - město. Městský soud žalobu stěžovatelky zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že otec stěžovatelky nabyl na základě kupní smlouvy výše specifikované nemovitosti. Tyto nemovitosti byly otci odňaty výměrem Ústředního národního výboru města Brna ze dne 17. 1. 1950, čj. 254.057/46-VIII/3, na základě § 1 odst. 4 Dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Podle městského soudu se stěžovatelce nepodařilo prokázat naléhavý právní zájem na určení toho, že její otec byl vlastníkem specifikovaných nemovitostí. K odnětí vlastnictví došlo podle závěru městského soudu samotnou účinností Dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Podle § 1 odst. 4 Dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. rozhoduje o splnění podmínek pro konfiskaci okresní národní výbor. Tímto rozhodnutím je rozhodnutí Ústředního národního výboru zemského hlavního města Brna čj. 171349/46 (pozn.: ve spise není kopie žádného takového rozhodnutí, stěžovatelka ho však sama zmiňuje ve své ústavní stížnosti odmítnuté usnesením ze dne 14. 4. 1994, sp. zn. III ÚS 54/94 - viz níže). Městskému soudu, podle jeho názoru, nepřísluší přezkoumávat podmínky, za kterých rozhodl tehdejší národní výbor.

Krajský soud Brně, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 7. 2. 2001, čj. 19 Co 551/99 - 114, potvrdil rozsudek městského soudu ve věci samé a změnil pouze výrok o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že na straně stěžovatelky naléhavý právní zájem dán byl. V otázce legality a legitimity Dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. odkázal odvolací soud na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/94, podle kterého dekrety byly v době svého vydání legálním a legitimním aktem. Dále odkázal na nálezy sp. zn. II. ÚS 252/96, II. ÚS 23/97, zabývající se aplikací Dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Uzavřel, že obecné soudy jsou podle těchto nálezů oprávněny přezkoumávat, zda rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno již v době nesvobody a zda bylo důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího lidská práva ve smyslu § 6 odst. 2, ve spojení s § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991, o mimosoudních rehabilitacích. Restituční předpis, tj. zákon č. 87/1991 Sb., je lex specialis. Vydání nemovitostí podle tohoto zákona se stěžovatelka již domáhala, nebyla však úspěšná. Žalobou na určení vlastnictví stěžovatelka, podle odvolacího soudu, uvedený zákon obchází. Přesto se zabýval odvolací soud tvrzeními stěžovatelky, týkajícími se nesprávnosti správního rozhodnutí o konfiskaci majetku otce stěžovatelky. Stěžovatelka však nepředložila žádné doklady, potvrzující, že by rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno v rozporu s právními předpisy a Dekretem prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Stěžovatelka tedy, podle závěru odvolacího soudu, neunesla důkazní břemeno, neboť neprokázala, že by došlo ke konfiskaci majetku jejího otce nesprávným rozhodnutím správního orgánu a že by toto rozhodnutí bylo důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 19. 8. 2002, čj. 22 Cdo 1954/2001 - 166, odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále "OSŘ"), projednávanou věc posuzoval podle OSŘ, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Stěžovatelka podala dne 1. 11. 2002 další ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 5. 1999, čj. 53 C 109/96 - 78, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2001, čj. 19 Co 551/99 - 114, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 8. 2002, čj. 22 Cdo 1954/2001 - 166. Tato stížnost byla odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu" - v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR) a podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (v části směřující proti rozhodnutím městského a krajského soudu) usnesením ze dne 21. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 683/02, vzhledem ke skutečnosti, že u Ústavního soudu probíhá řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky ze dne 11. 6. 2001.

Před podáním žaloby u Městského soudu v Brně (pod sp. zn. 53 C 109/96) se stěžovatelka domáhala uzavření dohody o vydání výše uvedených nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. ledna 1993, čj. 33 C 571/91 - 35, byla její žaloba v celém rozsahu zamítnuta. Uvedený rozsudek městského soudu byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 1993, čj. 15 Co 163/93 - 76. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 1994, čj. 3 Cdo /93 - 90, bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelky proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů usnesením ze dne 14. 4. 1994, sp. zn. III. ÚS 54/94.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své konstantní judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., C. H. Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., C. H. Beck, Praha 1995, str. 281]. Takové podmínky pro zásah Ústavního soudu do jurisdikční činnosti obecných soudů v této souzené věci dány nejsou.

Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky je její nesouhlas s výkladem a aplikací obecného práva městským soudem a soudem odvolacím. Námitka stěžovatelky ohledně porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod tak nemůže obstát. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny a rozsudek je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout. Stěžovatelka zastává v dané věci opačný právní názor, to však neodůvodňuje zrušení napadených rozsudků obecných soudů. Odlišný právní názor nepředstavuje sám o sobě porušení práva na soudní ochranu, stejně jako obsah práva na spravedlivý proces nelze samozřejmě vykládat tak, jako by garantoval úspěch v řízení. Zásady spravedlivého procesu vyplývající z Listiny je třeba chápat tak, že v souladu s obecnými procesními předpisy musí být v řízení před obecným soudem účastníkovi zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti, tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny a není tak dán prostor pro závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.

Krajský soud hodnotil důkazy předložené stěžovatelkou podle zásady volného hodnocení důkazů. Tato zásada vyjádřená v § 132 OSŘ je provedením ústavního principu nezávislosti soudu podle čl. 82 Ústavy. Jednalo se o tzv. řízení sporné, v němž mají účastníci své procesních povinnosti. Povinností stěžovatelky, jako žalobkyně ve sporném řízení, bylo vylíčení rozhodujících skutečností, nezbytných k tomu, aby bylo jasné, o čem má soud rozhodnout. Měla také povinnost důkazní, spočívající v předložení a označení důkazů, jimiž svá tvrzení hodlá prokázat [ust. § 79 odst. 1; § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 OSŘ]. Nesplnění některé z těchto povinností má za následek neúspěch ve sporu.

Jak vyplývá z obsahu spisu, který si Ústavní soud vyžádal, dospěl odvolací soud k tomu, že stěžovatelka své důkazní břemeno neunesla a neprokázala neoprávněnost aplikace Dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. v případě svého otce. Za takový důkaz soud nepovažoval ani fotokopii nedatovaného a nepodepsaného listu bez jakékoli značky, který je podle stěžovatelky součástí spisu "Konfiskace", vedeného Magistrátem města Brna. Ústavní soud již předložené důkazy za daných okolností nemůže nijak přehodnocovat, neboť by porušil ústavní zásadu nezávislosti soudnictví. [čl. 81, čl. 82 Ústavy].

Stěžovatelkou tvrzené porušení článků 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny nebylo v přezkoumávané věci zjištěno. Procesní práva stěžovatelky byla v řízení před obecnými soudy plně respektována, jednání soudů byla přítomna, a pokud stěžovatelka trvala u jednání na účasti své právní zástupkyně, soud jednání odročil (viz protokol o jednání ze dne 20. 10. 1998 na čl. 52 připojeného spisu Městského soudu v Brně). Z obsahu připojeného spisu nijak nevyplývá, že by postupem a rozhodnutím soudů obou stupňů byl porušen princip nestrannosti soudu a zásada rovnosti účastníků soudního řízení, ve smyslu zvýhodnění žalovaného.

Ústavní soud tedy neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy. Ze všech uvedených důvodů posoudil Ústavní soud návrh ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod pro jeho odmítnutí podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.





V Brně dne 28. ledna 2003

JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 356/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies