IV. ÚS 172/02

29. 01. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

IV. ÚS 172/02














Ústavní soud rozhodl v senátě složeném předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti společnosti L. & K., spol. s r.o., zastoupené JUDr. I. Š., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 7 Cmo 451/99, ze dne 29. 11. 2001, a rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 10 Cm 417/95, ze dne 8. 3. 1999, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení,


t a k t o :


Ústavní stížnost se odmítá.


O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu chráněného čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými byl zavázán k zaplacení částky 113.400,- Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení.

V ústavní stížnosti uvádí, že oba soudy nesprávně a v rozporu se zákonem zhodnotily skutečný stav věci a věc nesprávně posoudily po právní stránce z hlediska ust. § 345 a § 346 obchod. zák. Stěžovatel prováděl pro žalobce, který ve věci působil jako generální dodavatel stavby, na základě smlouvy koncipované jako smlouva o dílo dodávku a montáž automatických dveří. Vzhledem k nepřipravenosti stavby nemohl stěžovatel splnit termín 1. 6. 1993 pro dodání dveří. Žalobce bez poskytnutí lhůty pro dodatečné splnění závazku dne 20. 10. 1993 od smlouvy odstoupil. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudu prvého stupně, dle kterého žalobce platně odstoupil od smlouvy dle § 345 odst. 1, 2 obchod. zák. (odstoupení pro podstatné porušení závazku) s tím, že o nesplnění dodávky se mohl dozvědět nejpozději dne 22. 8. 1993, a dobu do dne odstoupení od smlouvy je možné považovat za dobu splňující podmínku pro odstoupení od smlouvy bez zbytečného odkladu. Stejně tak nesouhlasí se stanoviskem odvolacího soudu, který dospěl k názoru, že žalobce mohl odstoupit od smlouvy dle § 346 obchod zák. pro nepodstatné porušení závazku, přičemž dle názoru soudu za dodatečnou lhůtu pro splnění závazku lze považovat dobu od 20. 10.1993 do dne 5. 11.1993, kdy žalobce požádal o vrácení zaplacené zálohy. Dle stěžovatele odvolací soud nepostupoval konformním způsobem, když žalobci přiznal nárok v rozporu s ust. § 345, § 346 obchod. zák. Závěr odvolacího soudu, že pro případ odstoupení od smlouvy pro nepodstatné porušení smluvních povinností lze zákonem požadovanou lhůtu pro dodatečné splnění závazku poskytnout i po vlastním úkonu odstoupení, považuje za závěr porušující právo na spravedlivý proces.

Vrchní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti argumentoval obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že odchylné posouzení otázky, zda k platnému odstoupení od smlouvy došlo z důvodu podstatného či nikoli podstatného nemělo vliv na posouzení rozsudku soudu prvého stupně jako věcně správného.

Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že mezi účastníky řízení byla ve vztahu dodavatele (žalobce) a subdodavatele (stěžovatel) uzavřena smlouva o dílo, na základě které se stěžovatel zavázal v termínu do 1. 6. 1993 dodat žalobci pro potřeby jím prováděné stavby předmětné dveře a žalobce mu uhradil zálohu ve výši 113.400,- Kč (žalovaná částka). Stěžovatel v dohodnutém termínu závazek nesplnil, přičemž neprokázal, že nesplnění závazku bylo zapříčiněno nedostatkem spoluúčasti ze strany žalobce. Žalobce proto dne 22. 10. 1993 od smlouvy odstoupil a dne 5. 11. 1993 požádal stěžovatele o vrácení zálohy. Dle vyjádření stěžovatele ze dne 25. 10. 1993 přitom ani k tomuto datu nebyl připraven dílo včetně montáže předat s tím, že je připravena pouze mechanika dveří. Ze zápisu ze dne 18. 10. 1993, o předání a převzetí zařízení (tj. ještě před odstoupením od smlouvy), sepsaným mezi stěžovatelem a investorem stavby přitom vyplývá, že stěžovatel předal a provedl zavěšení mechaniky dveří přímo na stavbu investora a tento rovněž potvrdil dokončení dveřních křídel a jejich uložení na místo jím určené. Stěžovatel následně dne 16. 11. 1993 pak zabudoval dveře do stavby, aniž by splnil povinnost vyplývající z ust. § 555 obchod. zák. a žalobce vyzval k převzetí díla. (Dne 16. 8. 1993 odstoupil investor od smlouvy s dodavatelem - žalobcem.) Zbytek ceny za dodání dveří, bez ohledu na poskytnutí zálohy žalobcem, účtoval investorovi bez jakéhokoli vypořádání vztahu se žalobcem. Soud prvého stupně s ohledem na to, že žalobce se nikdy nestal vlastníkem díla, dílo nebylo splněno k sjednanému datu ani k datu odstoupení od smlouvy, stěžovatel neprokázal, že by byl schopen a připraven plnit dílo a že by poskytnutou zálohu použil do zániku vztahu mezi účastníky k zhotovení díla, dospěl k závěru, že stěžovatel se bezdůvodně obohatil na úkor žalobce a je povinen vrátit majetkový prospěch získaný plněním z právního úkonu, který odpadl poté, co odstoupením smlouva zanikla. Vrchní soud uvedl, že shledal věcnou správnost skutkových zjištění soudu prvého stupně a v zásadě souhlasí i s právním posouzením věci, dle jeho názoru však došlo k platnému odstoupení od smlouvy nikoliv z důvodů podstatného porušení smlouvy dle § 345 obchod. zák., neboť žalobce i po uplynutí sjednaného termínu pro splnění závazku dal najevo, že má zájem na jeho splnění, ale v daném případě se proto jednalo o odstoupení od smlouvy ve smyslu ust. § 346 obch. zák. z důvodů nepodstatného porušení smlouvy, spočívajícím v nedodržení sjednaného termínu. Vzhledem k tomu, že žalobce nestanovil stěžovateli dodatečnou lhůtu k plnění, soud ve vazbě na ust. § 350 obchod. zák. považoval za dobu přiměřenou, kdy ještě stěžovatel mohl svůj závazek splnit dobu do 5. 11. 1993, kdy žalobce požádal o vrácení zálohy. Vzhledem k tomu, že stěžovatel tak neučinil a dveře dne 16. 11. 1993 zabudoval na základě předchozí dohody třetímu subjektu, je zřejmé, že smlouva mezi účastníky zanikla a stěžovatel byl důvodně zavázán k vrácení předmětné částky.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Krajského obchodního soudu v Brně, sp. zn. 10 Cm 417/95, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a dospěl k závěru, že není důvodná.

Z obsahu spisu je zřejmé, že soud ve věci provedl obsáhlé a podrobné dokazování, na základě kterého byl spolehlivě zjištěn skutkový stav a přijaty příslušné právní závěry. V dané věci spatřuje stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces, zejména v nesprávné interpretaci ust. § 346 obch. zák. Stěžovatel však přehlíží ust. § 350 obchod. zák. (v odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu citované), který se mimo jiné vztahuje na případy, kdy oprávněná strana odstoupí od smlouvy bez poskytnutí dodatečné lhůty pro plnění. Dle uvedeného ustanovení v tomto případě nastávají účinky odstoupení od smlouvy teprve po marném uplynutí přiměřené dodatečné lhůty, jež měla být poskytnuta k plnění povinností. O takový případ se právě v dané věci jednalo a vrchní soud, vzhledem k neposkytnutí dodatečné lhůty plnění, považoval za "náhradní" přiměřenou lhůtu k dodatečnému plnění, po jejímž uplynutí nastanou účinky odstoupení od smlouvy, termín 5. 11. 1993. (Nejednalo se tedy o dodatečnou lhůtu poskytovanou dle § 346 obch. zák.) Posouzení přiměřenosti délky takto dané lhůty pak přísluší výlučně do pravomoci obecných soudů. Za situace, kdy je nesporné, že stěžovatel svůj závazek ve vztahu k smluvnímu partneru nesplnil, přijatou zálohu nevrátil, předmět smlouvy o dílo nepřevedl do vlastnictví žalobce ani jej nevyzval k převzetí díla, v době odstoupení od smlouvy dával najevo, že závazek není schopen splnit a následně bez vyřešení vztahu s žalobcem dílo převedl na třetí osobu, nelze považovat závěry obecných soudů o povinnosti stěžovatele vrátit žalobci z titulu bezdůvodného obohacení zaplacenou zálohu za právní závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, kdy pouze v tomto případě by mohly být považovány za protiústavní a mohly by být důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Podstatou ústavní stížnosti tak zůstala polemika se závěry obecných soudů, kdy stěžovatel uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly a své rozhodnutí v souladu s ust. § 157 o.s.ř. řádně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.

Ústavní soud dodává, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel především dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Z obsahu připojeného spisu je zřejmé, že stěžovateli toto právo nebylo upřeno, neboť u příslušného soudu měl možnost využít všechny procesní prostředky k obraně jeho práva.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.




P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 29. ledna 2003



JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. IV. ÚS 172/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies