III. ÚS 669/02

30. 01. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele E., s.r.o., právně zastoupeného JUDr. A. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2002, čj. 28 Ca 331/99-52, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze ze dne 7. 9. 1999, čj. 381/130/99 a platebním výměrem č. 52 Finančního úřadu v Příbrami ze dne 24. 6. 1998, čj. 39914/98/063911/2033,
t a k t o :

N á v r h s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatel se návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, doručeným Ústavnímu soudu dne 22. 10. 2002, domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2002, čj. 28 Ca 331/99-52, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze ze dne 7. 9. 1999, čj. 381/130/99 a platebním výměrem č. 52 Finančního úřadu v Příbrami ze dne 24. 6. 1998, čj. 39914/98/063911/2033. Podle navrhovatele mělo být uvedenými rozhodnutími zasaženo do jeho základních práv daných čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále mělo být porušeno jeho základní právo na zákonný postup orgánů státní moci podle čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny.
Ze spisu Městského soudu v Praze, sp.zn. 28 Ca 331/99, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že dne 8.11.1999 podal žalobce E., s.r.o. (ústavní stěžovatel) Městskému soudu v Praze žalobu na přezkoumání daňových rozhodnutí uvedených v záhlaví. Městský soud v Praze dne 28. 6. 2002 rozsudkem, čj. 28 Ca 331/1999-52, žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že v souzené věci jsou pochybnosti o oprávněnosti uplatněného odpočtu na dani z přidané hodnoty u žalobce v roce 1998. Žalobce uplatnil nadměrný odpočet na dani z přidané hodnoty na základě daňových dokladů vystavených společností F., s.r.o. na základě mandátní smlouvy s paní J. B. Správce daně požadoval předložení důkazů o splnění uvedené mandátní smlouvy a předložení dokladů, kterými by mohla být ověřena správnost fakturované ceny konkrétního plnění a provize. Žalobcem předložené důkazy však neprokázaly oprávněnost částek fakturovaných společností F., s.r.o.. Skutečnost, že objednané práce byly provedeny totiž neznamená, že byly provedeny v důsledku činnosti společnosti F., s.r.o. a že si tedy tato společnost právem fakturovala částky za zajištění prací. Žádným způsobem nebylo doloženo jak byla fakturovaná cena v jednotlivých případech stanovena, což je v přímém rozporu se zmíněnou mandátní smlouvou. Žalobce musí prokázat, že přijal zdanitelné plnění od dodavatele uvedeného na daňovém dokladu a prokázat oprávněnost fakturované částky a tím i oprávněnost uplatněného odpočtu na dani z přidané hodnoty. Uvedené skutečnosti však žádným způsobem neprokázal. Obdobná byla situace i v případě daňových dokladů vystavených J. B.. Přisvědčit nelze ani námitce žalobce, že správce daně nezahájil platně vytýkací řízení, na základě kterého vydal platební výměr. Žalobce uplatnil tuto námitku teprve v podané žalobě, poté, co správce daně a žalovaný neuznali důkazy předložené žalobcem za dostatečné pro prokázání oprávněnosti jím uplatněného nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Neplatnost zahájení vytýkacího řízení spatřuje žalobce v tom, že údajně na výzvě k odstranění pochybností o údajích v daňovém přiznání chyběl otisk razítka se státním znakem a posléze v tom, že otisk razítka neměl správnou barvu a velikost. To je však podle názoru Městského soudu z meritorního hlediska zcela nepodstatné. Za podstatné pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí považuje soud to, že žalobci bylo umožněno v průběhu daňového řízení doložit pravdivost údajů uvedených v jeho daňovém přiznání, neboť žalobci z výzvy správce daně muselo být zřejmé, v čem spočívají pochybnosti správce daně a jaké důkazy po něm správce daně k odstranění těchto pochybností žádá. Žalobce pochybnosti správce daně neodstranil, správce daně a žalované Finanční ředitelství hodnotili důkazy předložené žalobcem i získané v průběhu daňového řízení v souladu s ust. § 2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků a dle názoru soudu neporušili pravidla logického vyvozování.
Uvedený rozsudek Městského soudu v Praze napadl navrhovatel včas ústavní stížností, v níž nejprve obsáhle rozebírá údajné porušení ústavních práv rozhodnutími finančních orgánů. Poté ve vztahu k rozsudku Městského osudu v Praze opakuje argumentaci s údajnou absencí otisku razítka na výzvě správce daně k předložení důkazů a závěry, které v této souvislosti uvedl ve správní žalobě. Dále navrhovatel vytýkal soudu, že jeho právní závěry nemají oporu v daňovém spisu. Navrhovatel namítal, že závěry soudu neodpovídají důkazům a tím došlo k porušení navrhovatelova práva na spravedlivý proces, jakož i pojmu právního státu, jak vyplývá z čl. 1 a čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení ve vyjádření, vyžádaném podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") uvedl, že podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele o nezákonnosti rozsudku Městského soudu a jemu předcházejících správních aktů, z čehož dovozuje porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Toto tvrzení dle názoru soudu však nemůže obstát, neboť stěžovatelova věc byla projednána veřejně, v jeho přítomnosti, soud se jí podrobně zabýval a svůj právní názor vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Pokud navrhovatel namítá, že postupem soudu byla porušena jeho základní práva dané čl. 1 Ústavy, Ústavní soud je toho názoru, že zmíněný článek "pouze" charakterizuje základní atributy České republiky jako státu. Rozhodnutím soudu nemohlo být do těchto charakteristik státu zasaženo. Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, uvedená ustanovení zaručují tzv. právo na spravedlivý proces. Ze spisového materiálu však vyplývá, že toto základní ústavně garantované právo navrhovatele postupem soudu zasaženo nebylo. Navrhovateli nebylo bráněno, aby se domáhal stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Soud přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí orgánu státní správy (finančních orgánů). Postupoval přitom v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") platnými v době rozhodování, tj. s ust. části páté o.s.ř.; důkazy hodnotil každý jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti. Rozsudek, podle názoru Ústavního soudu řádně odůvodnil, postupoval i v intencích příslušných ustanovení o.s.ř. a tedy ústavně konformním způsobem. Nesouhlas navrhovatele s právním názorem soudu nezakládá sám o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2002, čj. 28 Ca 331/99-52, nebylo zasaženo do základních práv navrhovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána a nezbylo mu, než návrh podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2003

JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. III. ÚS 669/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies