III. ÚS 531/02

30. 01. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného JUDr. D. S., Ph.D., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze, č.j. 44 Ca 16/2002-21, ze dne 30. 4. 2002,

t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í


Stěžovatel podal dne 1. 8. 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "ústavní stížnost"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 2. 8. 2002. K výzvě Ústavního soudu odstranil stěžovatel vady návrhu, a to podáním ze dne 17. 10. 2002, doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 10. 2002. Dále pak stěžovatel doplňoval ústavní stížnost dalšími podáními, doručenými Ústavnímu soudu dne 4. 11. 2002 a dne 6. 12. 2002. Ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Praze, č.j. 44 Ca 16/2002-21, ze dne 30. 4. 2002, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Příbram, pozemkového úřadu, č.j. 5940/92 R XVI 75/2001, ze dne 14. 11. 2001, jímž bylo rozhodnuto, že stěžovatel je vlastníkem ideální 1/2 pozemku par. č. 489/13 o výměře 1456 m2. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru stěžovatele porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byl podána včas.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 44 Ca 16/2002, vedený u Krajského soudu v Praze. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel uplatnil u Okresního úřadu Příbram, pozemkového úřadu (dále jen "pozemkový úřad") nárok na vydání přídělové parcely č. 489/13 v k.ú. J. Nemovitost původně patřila do majetku panství J. ve vlastnictví J. H. S., majetek přešel do vlastnictví státu podle dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb., byl na něj uplatněn restituční nárok původním vlastníkem, který však byl zamítnut rozhodnutím pozemkového úřadu, č.j. 6642/92 R VIII 228/95, které nabylo právní moci dne 30. 1. 1996. Majetek panství J. byl po přechodu na stát podroben přídělovému řízení a přídělová parcela 489/13 o výměře 1456 m2 byla převedena jako příděl do vlastnictví K. K. st. a A. K., každému jednou polovinou, a to přídělovou listinou č.j. 131.765/50-II/21 ze dne 30. 12. 1950. Ukončené přídělové řízení bylo podrobeno supervizi a v novém přídělovém řízení byli drobní přídělci nuceni vzdát se přidělených nemovitostí ve prospěch zakládaného JZD J. Na základě tohoto nového přídělového řízení byla vydána nová přídělová listina č.j. IX/614 ze dne 4. 11. 1953 a přídělová parcela č. 489/13 byla zapsána v pozemkové knize vl. Č. 527 ve vlastnictví čs. státu s poznámkou, že nemovitost je ve správě a užívání JZD J.

Dále Ústavní soud zjistil, že ideální 1/2 předmětné parcely (původní vlastník A. K.) byla stěžovateli vydána rozhodnutím pozemkového úřadu, č.j. 5940/92 R XVI 12/00. V řízení, které bylo ukončeno napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze, se jednalo o druhou ideální 1/2 předmětné nemovitosti po původním vlastníkovi K. K. st. O této části nemovitosti rozhodl pozemkový úřad rozhodnutím, č.j. 5940/92 R XVI 75/2001, ze dne 14. 11. 2001 tak, že stěžovatel je vlastníkem ideální 1/2 předmětné nemovitosti. V odůvodnění pak konstatoval, že nemovitost přešla na stát z důvodu § 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě některých vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě").

Rozhodnutí pozemkového úřadu napadl stěžovatel opravným prostředkem, v němž uvedl, že toto rozhodnutí kryje nezákonné aktivity státu spočívající ve snaze dále nezákonně držet a užívat předmětnou parcelu. Stát nemohl v roce 1952 libovolně revidovat cizí majetek, mohl parcelu pouze uloupit. Tím, že byly vydány obě ideální poloviny parcely, přiznal stát nezákonnost svého počínání a je proto povinen uvést věci do stavu před loupežnou akcí. To spočívá v přesném vytyčení parcely, v obnovení příjezdové komunikace, úhradě porostů a staveb a obnovení původního určení pozemku. Stěžovatel proto žádal, aby soud v přezkumném řízení rozhodnutí pozemkového úřadu zrušil. Krajský soud v Praze rozsudkem, č.j. 44 Ca 16/2002-21, ze dne 30. 4. 2002, napadené rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. V odůvodnění pak uvedl, že pozemkový úřad postupoval v řízení o nároku, uplatněném stěžovatelem, v souladu se zákonem o půdě. Ztotožnil se se závěrem pozemkového úřadu, že předmětná nemovitost přešla na stát způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 písm. r) citovaného zákona. K návrhu stěžovatele, aby mu byl vydán pozemek ve stavu, v jakém byl státem odňat, není žádný zákonný podklad. Krajský soud v Praze zdůraznil, že zákon o půdě byl přijat za účelem zmírnění následků některých majetkových křivd a oprávněná osoba tedy nemůže žádat a nemá nárok na odstranění všech křivd, které na jejím majetku nebo na majetku jejích předků vznikly.

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podal stěžovatel ústavní stížnost, protože podle jeho názoru bylo napadeným rozhodnutím porušeno jeho vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Porušení svého práva spatřuje stěžovatel v tom, že v rozporu s nálezem Ústavního soudu č. 16/1993 Sb., který stanoví, že restituce je odstraněním protiprávnosti při převodu vlastnictví, a to navrácením věci do původního právního vztahu s právními účinky ex tunc, a je povinností obnovit původní právní stav, Krajský soud v Praze i pozemkový úřad odmítly uvést právní vztahy obnovou do původního stavu - tj. vybudovat zničenou cestu, obnovit vytýčení pozemku, ačkoliv mu to ukládá § 5 odst. 3 lex specialis (míněn zákon o půdě - pozn. ÚS). Lex specialis v § 5 odst. 5 stanoví povinné osobě povinnost parcelu oprávněné osobě vydat a ode dne účinnosti stanovuje zákaz převést vlastnictví oprávněné osoby do vlastnictví jiného. O to se stát evidentně pokouší znovu, protože pozemkovou úpravou se snaží parcelu stěžovatele převést do vlastnictví jiného a jeho odbýt půdou, kterou odmítá přijmout. Krajský soud porušil právo stěžovatele v tom, že nerespektoval jeho majetková práva a procesní práva. V doplnění svých podání stěžovatel dále uvedl, že porušení svých práv spatřuje i v tom, že v důsledku obstrukčního postupu soudu nemohl doplnit své důkazní prostředky pro řízení před Ústavním soudem. Dále vytýká soudu, že odmítl protokolovat přímé důkazy založené na lex specialis. Uvádí, že v jednání soudu lze spatřovat snahu neposkytnout soudní ochranu, vyloučit ho z podání důkazů a zvýhodnit druhou stranu, tj. stát. Celý postup soudu považuje stěžovatel za neposkytnutí soudní ochrany, porušení rovnosti stran a porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel žádal, aby Ústavní soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze a tento soud vyloučil z dalšího projednávání věci.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Praze jako účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že pozemkový úřad svým rozhodnutím nezamítl žádost stěžovatele o navrácení do původního stavu restituované nemovitosti, ale rozhodl, že stěžovatel je vlastníkem nemovitosti. Tímto rozhodnutím, ani rozhodnutím Krajského soudu tedy nebylo porušeno právo stěžovatele vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Ve své stížnosti stěžovatel neuvádí, jakým způsobem měl Krajský soud porušit jeho právo na spravedlivý proces a rovnost stran, takže se k této části stížnosti soud nevyjadřuje. Krajský soud v Praze navrhoval zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Jádrem ústavní stížnosti je přesvědčení stěžovatele, že pozemkový úřad i Krajský soud měly povinné osobě uložit povinnost uvést předmětnou nemovitost do původního stavu (přístupová cesta, obnovení kultury na pozemku apod.). K této otázce Ústavní soud připomíná především to, že zákon o půdě upravuje některé vlastnické vztahy k půdě, tj. cestou restitucí obnovuje původní právní stav, jak ostatně stěžovatel ve svém podání sám výslovně zmínil. Napadené rozhodnutí Krajského soudu, ale především předcházející rozhodnutí pozemkového úřadu byla vydána v plném souladu s tímto zákonem, protože v jejich důsledku bylo obnoveno vlastnické právo stěžovatele k předmětné nemovitosti jako osoby oprávněné z titulu právního nástupce původních vlastníků této nemovitosti. Výrok pozemkového úřadu (stěžovatel je vlastníkem předmětné nemovitosti) byl formulován v plném souladu se zněním zákona o půdě, jiný výrok pozemkového úřadu není v předmětné věci možný. Posoudil-li pak Krajský soud rozhodnutí pozemkového úřadu jako rozhodnutí vydané v souladu se zákonem o půdě, konal tento soud v mezích svých pravomocí a nemohl tak porušit právo stěžovatele na spravedlivý proces. Navíc nelze vytýkat rozhodnutí Krajského soudu to, že jím došlo k porušení vlastnického práva stěžovatele podle čl. 11 odst. 1 Listiny, jestliže tímto rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí pozemkového úřadu, kterým bylo vysloveno, že právě stěžovatel je vlastníkem předmětné nemovitosti. Jestliže Krajský soud ve svém rozhodnutí uvedl, že v souvislosti s rozhodnutím o určení, že oprávněná osoba je vlastníkem předmětné nemovitosti, nelze rozhodovat o povinnosti povinné osoby uvádět nemovitost do předešlého stavu, pak jeho názor Ústavní soud akceptuje jako názor vyslovený v souladu s příslušnou právní úpravou a takto nedošlo k porušení namítaných základních práv stěžovatele. Na základě posouzení předmětné věci dospěl proto Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 případně čl. 38 odst. 2 Listiny.

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.


P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.


V Brně dne 30. ledna 2003


JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. III. ÚS 531/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies