III. ÚS 244/02

30. 01. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

III. ÚS 244/02


Ústavní soud rozhodl dne 30. ledna 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. I. Š., CSc., zastoupeného JUDr. Z. H., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. října 2001, sp. zn. 10 To 326/2001, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek i jinak ve shodě se zákonem (§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona), brojil stěžovatel ve své trestní věci proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. října 2001 (10 To 326/2001-344), jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 4. dubna 2001 (1 T 196/2000-314), a tvrdil, že těmito rozhodnutími byl dotčen na svých ústavně zaručených právech (svobodách) obsažených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR, a dále tvrdil, že byl porušen § 2 odst. 5 a § 262 tr. řádu.

Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 4. dubna 2001 (1 T 196/2000-314) byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele [§ 158 odst. 1 písm. b) tr. zák.] a odsouzen k peněžitému trestu v částce 10.000,- Kč, jako náhradní byl stanoven trest odnětí svobody v délce trvání pěti týdnů. Skutkově se tohoto jednání stěžovatel dopustil, stručně shrnuto, tím, že jako starosta města Kutná Hora dne 2. prosince 1998 odsouhlasil a dal pokyn k proplacení částky 10.869,20 Kč z prostředků města ve prospěch JUDr. J. M. jako nákladů protistrany sporu na ochranu osobnosti, vedeného jím jako žalobcem proti žalovanému MUDr. J.D. ve věci Krajského soudu v Praze sp. zn. 35 C 70/97, když tuto částku byl jako žalobce povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení k rukám JUDr. M., advokáta zastupujícího žalovaného. Dne 29. ledna 1997 městská rada Kutné Hory schválila usnesení č. 41/97, kterým vyslovila souhlas s uvolněním zálohy z prostředků města právníkovi, zastupujícímu starostu ve sporu na ochranu osobnosti. V souladu s tímto usnesením byly vyplaceny jím účtované částky. Po skončení občanskoprávního řízení, v němž stěžovatel úspěšný nebyl, požádal advokát protistrany o úhradu nákladů řízení. Stěžovatel na tento dopis připojil tento text: "Souhlasím, proplaťte v souladu s usnesením MR", který podepsal. Částka pak byla na základě tohoto textu uhrazena. Tyto náklady nemohly spadat pod zmíněné rozhodnutí rady, které nadto nebylo ani v souladu s tehdy platným zákonem o obcích. V tomto jednání spatřovaly obecné soudy překročení jeho pravomoci veřejného činitele.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, na jehož základě dospěl Krajský soud v Praze, jako odvolací soud, ve svém usnesení ze dne 16. října 2001
(10 To 326/2001-344) k závěru, že soud I. stupně ve věci učinil úplná a správná skutková zjištění, která mají oporu v provedených důkazech a nepochybil ani při jejich hodnocení, a to ani v části výroku o vině ani o trestu, a proto je zamítl.

Stěžovatel odůvodnil porušení svých ústavně zaručených práv a svobod tak, že nebylo prokázáno naplnění všech znaků daného trestného činu, a to jak jeho materiální
stránka - nebezpečnost konkrétního jednání pro společnost, tak i zavinění. Stěžovatel nesouhlasil s tím, že jednal jako veřejný činitel, a tvrdil, že o proplacení nerozhodoval starosta, nýbrž jiní funkcionáři, resp. zaměstnanci městského úřadu. Jejich nadřízeným je tajemník a starosta jim tedy nemohl ani závazně ukládat úkoly. Jinak řečeno, neměl-li tuto pravomoc, nemohl ji ani překročit. Stěžovatel tuto problematiku v ústavní stížnosti obsáhle rozvedl a poukázal v této souvislosti na nauku, v obecné rovině na soudní judikaturu Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu, a na příslušná ustanovení v zákoně o obcích. Tvrdil, že nakládání s majetkem obce není výkonem pravomoci související s uplatňováním veřejné moci, nýbrž rozhodování státu jako vlastníka. Stěžovatel proto navrhl zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. října 2001 (10 To 326/2001-344).

Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. října 2001 (10 To 326/2001-344) podal stěžovatel dovolání, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne
10. října 2002 (3 Tdo 570/2002). Nejvyšší soud ČR jej posoudil jako nepřípustné [§ 265i
odst. 1 písm. a) tr. ř.].

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), ve své ustálené rozhodovací praxi vytyčil meze zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů, který je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), které však v dané věci shledány nebyly již proto, že ústavní stížností napadené rozhodnutí obecného soudu (Krajského soudu v Praze) je založeno na dostatečných skutkových zjištěních, na jejichž základě tento soud v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) vyvodil své právní závěry stran užití § 158 odst. 1 písm. b) tr. zák., mající oporu v těchto skutkových zjištěních, a své rozhodnutí v tomto směru postačujícím a ústavně konformním způsobem odůvodnil (§ 134 odst. 2 tr. ř.).

V souvislosti s vymezením pojmu veřejného činitele Ústavní soud jenom připomíná, že obecně platí, že veřejným činitelem může být za splnění ostatních podmínek zákona i volený funkcionář územní samosprávy (§ 89 odst. 9 tr. zák.). Při vynakládání rozpočtových (veřejných) prostředků pak platí, že nejde o oblast soukromoprávních vztahů, nýbrž o oblast, v níž obec (město) vystupuje jako veřejnoprávní instituce, o čemž svědčí zejména to, že rozdělování těchto prostředků se děje podle norem veřejného práva. Pravomoci starosty byly obsaženy v tehdy platném zák. č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů. Z jejich výčtu uvedeném především v § 52 až § 55 nevyplývá, že by do jeho pravomoci náleželo vydávat pokyny k vyplácení finančních částek bez dalšího, proto nelze ani nic namítat proti názoru obecných soudů, že svou pravomoc, danou mu již zmíněným zákonem o obcích, překročil.

Tvrzením stran stupně společenské nebezpečnosti jeho jednání pro společnost se Ústavní soud po věcné stránce nezabýval, neboť není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, a proto mu dle jeho judikatury bez dalšího zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat nepřísluší (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995).

Z takto rozvedených důvodů byl návrh na zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu posouzen jako zjevně neopodstatněný. Zjevná neopodstatněnost je dána jak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno, tak i povahou vývodů ústavní stížnosti. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno, aniž by se předtím jevilo účelné vésti stěžovatele k odstranění formálních vad ve vykázané plné moci jeho zástupce (§ 31 odst. 1 zákona).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 30. ledna 2003

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. III. ÚS 244/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies