IV. ÚS 549/01

30. 01. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

IV. ÚS 549/01













Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti E.G., zastoupené JUDr. P.R., proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. února 2000, čj. 10 C 81/95-231, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. ledna 2001, čj. 13 Co 1561/2000-263, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a FNM ČR, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byla dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR, jakož i čl. 1, čl. 3 odst. 1, odst. 3, čl. 4 odst. 2, odst. 3, odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 42 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení citovaných ústavních práv mělo dojít v případě projednávané restituční věci tím, že označené orgány veřejné moci v rozporu s jejím názorem jednak dospěly po provedeném řízení k závěru o nesplnění podmínky státního občanství ve smyslu ust. § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., a dále pak, i přesto, že je stěžovatelka přesvědčena o svém občanství České republiky, i za této situace nepovažuje napadená rozhodnutí za správná, nýbrž za protiústavní, a to pro diskriminační podmínku státního občanství ve vztahu k restituentům, neboť tímto nezbytným zákonným předpokladem k úspěšnému uplatnění restitučního nároku je s ohledem na třídu oprávněných osob tuto zákonnou podmínku splňujících založena nerovnost v přístupu k restituci v minulosti odňatého majetku. S poukazem na tyto v ústavní stížnosti blíže rozvedené námitky domáhala se potom stěžovatelka, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.

Z obsahu rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. února 2000, čj. 10 C 81/95-231, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. ledna 2001, čj. 13 Co 1561/2000-263, jakož i připojeného spisu označeného nalézacího soudu, jejž si vyžádal (sp. zn. 10 C 81/95), Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka návrhem doručeným tomuto soudu dne 30. 3. 1995 poté, co byl v důsledku nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 164/1994 Sb. rozšířen okruh oprávněných osob zrušením podmínky trvalého pobytu, usilovala o vydání blíže specifikovaných nemovitostí.

Nalézací soud, zabývaje se splněním podmínek pro vydání předmětných nemovitostí předpokládaných zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v tehdy platném znění, po provedeném řízení shledal, že stěžovatelka nesplňuje podmínku státního občanství ČR požadovanou v ust. § 3 odst. 1 citovaného zákona, když k tomuto stanovisku dospěl na základě níže uvedených skutečností.

Stěžovatelka k prokázání svého nároku předložila mj. osvědčení o státním občanství ze dne 6. 12. 1993, čj. Vnitř. 335/93, vydané O.Ú. V průběhu řízení pojal soud pochybnosti o správnosti tohoto osvědčení, neboť z důkazních listinných materiálů doložených k prokázání restitučního nároku bylo lze podle jeho názoru dovodit závěry odlišné. Proto ve smyslu ust. § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. řízení o restitučním nároku stěžovatelky usnesením ze dne 5. června 1997, čj. 10 C 81/95-201, přerušil a dal podnět O.Ú. k přezkoumání správnosti zmíněného osvědčení. Uvedený orgán veřejné moci rozhodnutím ze dne 18. 12. 1997, čj. RVV-3435/96-Vym, ve shodě s náhledem Okresního soudu v Olomouci na danou věc rozhodl, že stěžovatelka není státní občanskou České republiky. Toto rozhodnutí odvolací orgán - Ministerstvo vnitra ČR, k odvolání stěžovatelky po doplnění dalších důkazů rozhodnutím ze dne 10. 11. 1998, čj. VS/2-51/1696/98, potvrdil. Nalézací soud posléze, vycházeje z takto vydaného rozhodnutí (§ 135 odst. 2 o.s.ř.), v záhlaví uvedeným rozsudkem návrh stěžovatelky pro nedostatek státního občanství zamítl. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a rozsudkem ze dne 31. ledna 2001, čj. 13 Co 1561/2000-263, (poté, co se vypořádal s procesním nástupnictvím odpůrců 1. a 3.) rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. února 2000, čj. 10 C 81/95-231, potvrdil. Na svých rozhodovacích důvodech setrval i ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, v němž rovněž vyslovil přesvědčení, že k porušení ústavních práv stěžovatelky nedošlo.

FNM jako vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 15. 11. 2001 odkázal na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, vývody stěžovatelky odmítl, poukázal na neexistenci jejího státního občanství ČR a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti. Ministerstvo financí ČR se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti přípisem ze dne 5. 12. 2001 vzdalo.

Nejprve je třeba poznamenat, že stěžovatelka, jak je patrno z odůvodnění ústavní stížnosti, v níž opakuje argumentaci uplatněnou již v řízení před obecnými soudy, se v podstatě domáhá přezkoumání citovaných rozhodnutí obecných soudů Ústavním soudem tak, jako by tento byl další odvolací instancí. Tato role mu však, jak opakovaně ve svých rozhodnutích dává najevo, zjevně nepřísluší, neboť se nezabývá porušením "běžné" zákonnosti a do jurisdikční činnosti obecných soudů je povolán zasáhnout ex constitutione jen tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy ČR).

Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka napadá uvedené rozsudky obecných soudů zjevně neopodstatněně, když po přezkoumání připojeného spisového materiálu konstatuje, že o návrhu stěžovatelky bylo rozhodnuto na základě řádně vedeného procesu, při respektování kautel z hlavy páté Listiny základních práv a svobod plynoucích. S výhradami stěžovatelky se obecné soudy řádně vypořádaly (157 odst. 2 o.s.ř.) a samotná skutečnost, že se neztotožnily s jejím především skutkovým náhledem na věc a z něj vyvozenými právními závěry, nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti. Nadto Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou poznamenává, že ze zásady, dle níž nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, je možno vykročit pouze tehdy, jestliže jsou právní závěry obecného soudu v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, k čemuž v projednávané věci zjevně nedošlo.

Obecné soudy nikterak nevybočily z kautel spravedlivého procesu, když v souladu s ust. § 135 odst. 2 o.s.ř. ve vztahu k otázce (tj. existenci státního občanství ČR), o níž přísluší autoritativně rozhodnout jinému orgánu, a kterou sice samy mohou, nejsouce vázáni příslušným rozhodnutím, jako předběžnou posoudit, z rozhodnutí příslušného orgánu vycházely, resp. nalézací soud vydání tohoto rozhodnutí o státním občanství stěžovatelky přímo vyvolal. Je totiž projevem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy ČR, zdali obecný soud posoudí předběžnou otázku samostatně nebo zda řízení přeruší a vyčká výsledků správního řízení. Pokud tak učiní, posléze z tohoto rozhodnutí vychází a v rámci posouzení relevantních skutečností podstatných pro své rozhodnutí nedospěje pro účely civilního řízení k jiným závěrům, lze ztěží takovému rozhodování cokoliv vytknout, nadto za situace, kdy příslušné řízení - maje na základě předloženého důkazního materiálu pochybnosti o rozhodujících skutečnostech a dovozujíce v projednávané věci neexistenci státního občanství stěžovatelky - svým vlastním podnětem vyvolal.

Co se výhrad stěžovatelky ohledně zákonné podmínky státního občanství zakotvené v ust. § 3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., a její obsáhlé polemiky ve vztahu k ústavnosti uvedeného zákonného znaku nezbytného k restituci majetku takto zákonodárcem stanoveného týče, odkazuje Ústavní soud v podrobnostech na nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 33/96 ze dne 4. 6. 1997, publikovaný pod č. 185/1997 Sb. (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, nález č. 67), v němž k návrhu na zrušení citovaného ustanovení zákona vyložil důvody, na základě kterých tuto podmínku jako protiústavní neshledává.

S ohledem na řečené dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v projednávané věci způsobem ústavně souladným, k tvrzenému zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ani do jiných ústavně zaručených práv nedošlo, a proto ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2003




JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. IV. ÚS 549/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies