IV. ÚS 351/01

30. 01. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

IV. ÚS 351/01













Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti T.K., zastoupeného JUDr. J.Š., proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě, čj. 3T 219/99-90, ze dne 13. 11. 2000, a usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 6 To 346/2000, ze dne 19. 4. 2001, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:


Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :



Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 40 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

Jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti bylo usnesením Krajského soudu v Brně, sp. zn. 6 To 346/2000, ze dne 19. 4. 2001, zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě, čj. 3T 219/99-90, ze dne 13. 11. 2000, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podpory a propagace hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod občanů podle § 260 odst. 1 tr.z. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu jednoho roku a dále mu byl uložen trest propadnutí věcí a bylo vysloveno zabrání věcí. Stěžovatel se měl tohoto trestného činu dopustit tím, že jako majitel prodejny S., prodával odznaky, nášivky a spony s nacistickými symboly, přičemž obecné soudy dospěly shodně k závěru, že tento trestný čin stěžovatel spáchal v eventuálním úmyslu, kdy závadová militária nabízená k prodeji může koupit prakticky kdokoliv, tedy i osoby hlásící se k odkazu nacistické ideologie fašistického N., čímž stěžovatel vytvořil podmínky, aby se příznivci nacismu mohli na pevném prodejním místě vybavit nacistickou symbolikou.

Stěžovatel proti napadeným rozhodnutím namítá, že dané předměty se mohou stát symboly pouze ve spojení s danou ideologií, takže samotný jejich prodej nemůže být posuzován jako propagace fašismu. Ve své obchodní činnosti se stěžovatel snaží postihnout co nejširší historické období a domnívá se, že nelze z období II. světové války vylučovat z prodeje německá militária, když do té doby nepochybně patří. Vyslovuje přesvědčení, že je možné dané jednání kvalifikovat podle § 260 odst. 1 tr.z. pouze tehdy, jestliže je prokázáno, že chtěl šířit a prosazovat myšlenky této ideologie a získávat pro ni další příznivce, kdy teprve za této situace se věci, vztahující k dané ideologii, stávají jejími symboly, a dispozice s těmito symboly se stává propagací souvztažné ideologie. Proto je nutno prokázat, že zavinění, byť eventuální, k danému následku směřovalo. Tato skutečnost však podle stěžovatelova názoru prokázána nebyla. Podle ustanovení § 3 odst. 3 tr.z. je třeba k trestnosti činu úmyslného zavinění a toto je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu uvedeného v § 260 odst. 1 tr.z. Obecné soudy se však podle stěžovatelova názoru dokazováním subjektivní stránky trestného činu nezabývaly. Poukazuje v této souvislosti na úvahu obecných soudů, že prodávaná militária jsou plagiáty bez historické hodnoty, z čehož je dovozováno, že jejich prodej nemůže sloužit k historickým účelům, a dochází tedy k jejich zneužití k podpoře a propagaci hnutí potlačujících práva a svobody. K tomu stěžovatel namítá, že soudy nejsou zákonem nadány oprávněním rozhodovat na základě úvahy, kdy jim zákon výslovně ukládá povinnost rozhodovat na základě provedeného dokazování. Zdařilé napodobeniny nebo originály jsou těžko dostupné a finančně náročné, většina sběratelů, a zejména členů klubů zabývajících se vojenskou tematikou, si proto originály nemůže z finančních důvodů dovolit a spokojí se s koupí plagiátu. Vzhledem k principu presumpce neviny musí být jeho úmyslné zavinění (a to i eventuální) prokázáno, v opačném případě musí být použita zásada "in dubio pro reo". Obecné soudy, řídící se v trestním řízení zásadou oficiality, jsou povinny objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obžalovaného, ve stěžovatelově případě však, jak je přesvědčen, tuto povinnost, zejména pokud jde o otázku zavinění, nesplnily. Došlo tak k dotčení stěžovatelova práva na nestranný a spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a porušení principu presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny.

Aby mohlo být jednání stěžovatele posuzováno jako trestný čin podle § 260 odst. 1 tr.z. musel by svým jednáním naplnit formální i materiální stránku předmětného trestného činu. K naplnění jeho skutkové podstaty by se muselo jednat o aktivní propagaci nebo podporu daných hnutí, kdy úmyslem pachatele musí být přesvědčit veřejnost nebo aktivně toto hnutí podporovat v jeho činnosti. Pouhý prodej militárií za účelem dosažení zisku nenaplňuje podle stěžovatelova názoru formální ani materiální stránku tohoto trestného činu. Nacistické symboly jsou historickým fragmentem své doby a zákon nezakazuje jejich držení ani prodej. Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy použily analogii, která je v trestním právu nepřípustná. Tento postup obecných soudů je v rozporu s ustanovením čl. 39 Listiny, neboť byl odsouzen za jednání, které není dle trestního zákona trestné, když trestnost jeho jednání byla soudem stanovena extenzivním výkladem. Stěžovatel proto na základě výše uvedené argumentace navrhuje zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Jihlavě, sp. zn. 3 T 219/99, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Brně.

Ve svém vyjádření předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně, ve kterém byla věc týkající se stěžovatele projednávána, uvedla, že soud svůj názor na vinu stěžovatele vyjádřil ve svém rozhodnutí, které bylo řádně odůvodněno, a z něhož lze také zjistit závěry, které vedly soud k tomu, že odvolání stěžovatele bylo zamítnuto jako nedůvodné.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud především konstatoval, že námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou opakováním obhajoby, kterou stěžovatel již uplatnil v řízení před soudem I. stupně (č.l. 12-13, 37-38, 43-44) a v řízení před soudem odvolacím (č.l. 66, 96-97). Oba obecné soudy se těmito jeho námitkami ve svých rozhodnutích zevrubně zabývaly, a to opakovaně, když Krajský soud v Brně jako soud odvolací svým rozhodnutím, sp. zn. 6 To 74/2000, ze dne 14. 9. 2000, po podrobném přezkoumání zrušil rozsudek soudu I. stupně, čj. 3T 219/99-62, ze dne 1. 2. 2000, jako předčasný a věc mu vrátil zpět k novému projednání a rozhodnutí, neboť prvoinstanční soud neprovedl všechny potřebné důkazy, které mohl a měl provést, aby bylo možno objektivně rozhodnout po právní stránce. Zejména pak odvolací soud v tomto směru uložil, aby prvoinstanční soud v hlavním líčení provedl jako důkaz znalecký posudek, vypracovaný soudním znalcem z oboru kriminalistika, odvětví militária (č.l. 73-76), jehož krajský soud svým usnesením, sp. zn. 6 To 74/2000, ze dne 6. 6. 2000, přibral. Po doplnění dokazování se oba obecné soudy zmíněnými stěžovatelovými námitkami opětovně zabývaly (č.l. 92-94, 107-108), ale nepřisvědčily jim. Pokud tedy stěžovatel tato tvrzení znovu opakuje i v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Jádro ústavní stížnosti představují stěžovatelovy námitky, že se obecné soudy v jeho případě nezabývaly dokazováním subjektivní stránky trestného činu podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod občanů podle § 260 odst. 1 tr.z., kterého se měl stěžovatel dopustit. Z připojeného spisového materiálu Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy provedly obsažné dokazování, ze kterého vyplynula skutková zjištění stěžovatelem nezpochybňovaná, že jako majitel prodejny S., realizoval prodej kovových odznaků, nášivek a kovových spon na opasky s fašistickými symboly, které podle znaleckého posudku nejsou shodné s historickými vzory používanými německou brannou mocí v letech 1933 až 1945 a představují hrubé plagiáty (č.l. 73-75). Obecné soudy při hodnocení provedených důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Konstatovaly přitom, že prodávaná nacistická symbolika organizací, které v rámci nacistického Německa byly přímo zaměřeny na šíření a propagaci genocidní ideologie a podílely se na nejzávažnějších jednáních směřujících proti lidskosti, vytváří prostor pro to, aby se ti, co se hlásí k nacistické ideologii, mohli běžně v pevném obchodním místě vybavit touto nacistickou symbolikou, kdy současně reálnost takového prodeje vytváří představu o normálnosti pohybu takového zboží. Přitom prodávaná militária, která nebyla, jak shora uvedeno, shodná s historickými vzory, ale byla hrubými plagiáty, zřejmě nenaplňovala dostatečně sběratelský záměr, a šlo tedy prostě o nacistické symboly za jakoukoliv cenu bez ohledu na původní originální provedení. Obecné soudy v této souvislosti jednoznačně dovodily při zvažování subjektivní stránky trestného jednání eventuální úmysl na straně stěžovatele, který si byl minimálně vědom toho, že může poskytovat takovýto materiál skupinám hlásícím se k nacistické ideologii (č.l. 93, 107-108). Stěžovatel toto své srozumění ostatně sám připustil, když uvedl, že tak z 90 procent může vyloučit, že by těchto symbolů mohlo být využito skupinami, které se hlásí k fašistickým názorům (č.l. 57). Ústavní soud se proto nemohl ztotožnit se stěžovatelem tvrzeným dotčením jeho práva na nestranný a spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a porušením principu presumpce neviny ve smyslu čl. 40. odst. 2 Listiny spatřovanými zejména v nesplnění povinnosti obecných soudů při dokazování otázky jeho zavinění.

Stěžovatel nadto vyslovuje v ústavní stížnosti názor, že z ustanovení § 260 odst. 1 tr.z. vyplývá, že k naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu se musí jednat o aktivní propagaci nebo podporu, tedy o úmysl přesvědčit veřejnost nebo aktivně podporovat toto hnutí v jeho činnosti, tj. o úmysl přímý. Toto tvrzení, že dané jednání je možno kvalifikovat podle § 260 odst. 1 tr.z. pouze tehdy, jestliže je prokázáno, že chtěl šířit a prosazovat myšlenky nacistické ideologie, však nenalézá oporu v příslušných ustanoveních trestního zákona. Pokud pak stěžovatel na podporu tohoto svého tvrzení poukazuje na nález č. 45 Ústavního soudu, uvedený ve 13. svazku s.n.u., ve věci trestného činu zcela jiné skutkové podstaty, pak nelze než konstatovat, že argumentace obsažená v jednom rozhodnutí není bez dalšího převoditelná na jakýkoliv, byť v některé okolnosti zdánlivě podobný případ.

V posuzované věci také nešlo ze strany obecných soudů, jak tvrdí stěžovatel, o použití v trestním právu nepřípustné analogie. Tak by tomu bylo v případě, který stěžovatel v této souvislosti předkládá, a to kdyby obecné soudy v dané věci na zákonem nezakazovaný prodej militárií, použily jako analogie ustanovení o podpoře a propagaci hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů, což však neučinily. Nejde ani o případ extenzivního výkladu obecných soudů, jak se dále domnívá stěžovatel, neboť v dané věci šlo o úvahu obecných soudů, zda lze určité konkrétní jednání subsumovat pod znaky odpovídající skutkové podstaty, či nikoliv, tedy zda byla jednáním stěžovatele naplněna formální stránka předmětného trestného činu. Ústavní soud v tomto směru proto nepřisvědčil stěžovatelově námitce, že postup obecných soudů byl v rozporu s ustanovením čl. 39 Listiny, podle něhož jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.


Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 30. ledna 2003


JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. IV. ÚS 351/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies