IV. ÚS 594/02

31. 01. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti P. energetiky, a.s., zastoupené Mgr. R. S., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 29. 5. 2002, čj. 21 C 9/2002-35,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 9. 2002 se P. energetika, a.s. (dále jen "stěžovatelka"), domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 29. 5. 2002, čj. 21 C 9/2002-35, kterým jí byla uložena povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení v částce 773,- Kč. Okresní soud takto rozhodl s odůvodněním, že na daný případ nelze použít čl. 58 (upravující promlčení nároků) Úmluvy o mezinárodní přepravě č. 8/1985 Sb., neboť tento upravuje pouze nároky z přepravní smlouvy. Ve věci nutno aplikovat obecná ustanovení obchodního zákoníku o prodlení dlužníka a promlčení, tj. § 369 a § 397 obch. zák.
Stěžovatelka s právním názorem okresního soudu nesouhlasí. Dle jejího přesvědčení je napadený rozsudek v rozporu s ust. § 118 odst. 1 a § 121 odst. 3 obč.zák. a dále s ust. § 397 a § 388 odst. 1 obch. zák. Tím, že okresní soud rozhodl nezákonně, porušil její ústavně zaručená základní práva, a v tomto směru uvedla následující námitky.

1. Byl porušen čl.11 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), dle nichž "každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.", a to tím, že okresní soud rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejšímu účastníku promlčenou pohledávku, čímž poskytl ochranu neexistujícímu vlastnickému právu a naopak neposkytl ochranu vlastnickému právu stěžovatelky.

2. Byl porušen čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, dle něhož "Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.", a to nezákonným rozhodnutím okresního soudu.

3. Byl porušen čl. 36 Listiny, čl. 6 a čl. 13 Úmluvy, dle něhož "Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.", a to tím, že proti napadenému rozsudku neměla stěžovatelka možnost podat řádný ani mimořádný opravný prostředek.

Okresní soud Plzeň - město, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou. Pokud jde o námitku nesprávné aplikace čl. 58 § 1 a § 2 Úmluvy o mezinárodní železniční přepravě, plně odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí, neboť ústavní stížnost neobsahuje nové námitky, než které uvedla stěžovatelka v řízení před obecnými soudy.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 21 C 9/2002, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Ke stížnostnímu bodu 1 Ústavní soud uvádí, že ve svých rozhodnutích opakovaně vyložil (např. svazek 1, nález č. 5 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR), že chápe tato ustanovení především jako příkaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, aby nikoho ve své zákonodárné činnosti z práva na vlastnictví nevylučoval. Nemůže tedy jít o ochranu vlastnického práva tam, kde toto právo nevzniklo, ale nejprve (např. rozhodnutím soudu) vzniknout má. Nemůže-li proto být předmětem ochrany Ústavního soudu vlastnické právo jako právo věcné, pouze tvrzené, tím spíše se nelze této ochrany dovolávat u sporné pohledávky, která teprve může, je-li přiznána a urazena, vlastnictví rozhojnit.
Ke stížnostnímu bodu 2 Ústavní soud, v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou (viz např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy.
Pokud jde o stížnostní bod 3, Ústavní soud poukazuje např. na své usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 101/01 (uveřejněné jako usn. č. 22 ve svazku 22 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), dle něhož z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2003

JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2003, sp. zn. IV. ÚS 594/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies