IV. ÚS 208/2000 - Rozhodovací pravomoc ve věcech znárodnění

31. 01. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Ze závěrů Ústavního soudu, které zaujal ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 114/93, sp. zn. III. ÚS 232/96, sp. zn. III. ÚS 329/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 23; svazek 6, nález č. 142; svazek 10, nález č. 12), z nichž plyne, že rozhodnutí o tom, v jakém rozsahu má být příslušný majetek znárodněn, nejen samotný proces znárodnění završovalo, ale nemohlo být vydáno jinak než pod ústavní odpovědností ministra, je možno obdobně vycházet i ve věcech nerestitučních.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 20.02.2003 sp. zn. IV. ÚS 208/2000)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 31. ledna 2003 sp. zn. IV. ÚS 208/2000 ve věci ústavní stížnosti V. V. proti rozsudku Okresního soudu v Táboře z 2. 6. 1999 sp. zn. 11 C 38/99 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře z 20. 1. 2000 sp. zn. 15 Co 649/99 o určení vlastnictví k nemovitostem.

Výrok

Rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 2. 6. 1999 č. j. 11 C 38/99-12 jakož i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 20. 1. 2000 č. j. 15 Co 649/99-27 se zrušují.


Odůvodnění



Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť se jimi cítí být dotčen na svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Těmito rozhodnutími byl zamítnut jeho návrh na určení, že mu svědčí vlastnické právo k blíže specifikovaným nemovitostem (dále jen "předmětné nemovitosti"). Uvedeného práva se domáhal z titulu původního vlastnictví, které měl údajně pozbýt v důsledku znárodnění na základě výměru ministryně výživy z 10. 10. 1949 a jeho dodatku ze dne 18. 12. 1952, přičemž oba byly vydány v rozporu se zákonem č. 115/1948 Sb., o znárodnění dalších průmyslových a jiných výrobních podniků a závodů v oboru potravinářském a o úpravě některých poměrů znárodněných a národních podniků tohoto oboru, ve znění pozdějších předpisů. Citované výměry vykazují závažné formální a věcné nedostatky, když první z nich není opatřen podpisem ministryně a razítkem ministerstva a druhý není podepsán vůbec. Podle přesvědčení stěžovatele se jedná o neplatné a nicotné právní akty, které nejsou v tomto důsledku způsobilé přivodit změnu právního stavu v osobě vlastníka. Ačkoliv soudy obou stupňů jeho námitky stran neplatnosti výměrů akceptovaly a s tvrzením o rozporu s tehdy platnými právními předpisy v případě konstatovaného znárodnění se ztotožnily, dovodily současně, že k přechodu vlastnického práva na československý stát v daném případě došlo. V jejich rozhodnutích stěžovatel, zastávající odlišný právní názor, spatřuje zpochybnění ústavní zásady nedotknutelnosti a nepromlčitelnosti vlastnického práva. V této souvislosti rovněž zdůraznil, že svého vlastnictví se mohl domáhat až po roce 1989 v právním demokratickém státě, neboť v předcházejícím období to nebylo možné. S ohledem na tato konstatování navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.

Z vyžádaných spisů vedených u Okresního soudu v Táboře (sp. zn. 11 C 38/99, sp. zn. 6 C 108/92) bylo zjištěno, že se stěžovatel návrhem ze dne 28. 1. 1999 domáhal určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, když poukazoval na neplatnost již zmíněných znárodňovacích výměrů, a to neplatnost ve smyslu § 39 občanského zákoníku. Druhým z nich (výměrem Ministerstva potravinářského průmyslu ze dne 18. 12. 1952 zn. 721/486/52-551) byly do majetkové podstaty původně znárodněného podniku zahrnuty předmětné nemovitosti. V tomto podání taktéž zdůraznil, že žalovaná, takto vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem, jakož i její právní předchůdci nabyli práva k těmto nemovitostem v rozporu s právními předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění. V podstatě se jednalo o shodnou argumentaci již uplatněnou v návrhu stěžovatele ze dne 25. 3. 1992, jímž se domáhal vydání předmětných nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. V tehdy vedeném řízení dospěly obecné soudy k závěru, že k dovršení znárodnění citovanými výměry došlo v rozporu s právními předpisy, nicméně předmětné nemovitosti nebyly nabyty vedlejší účastnicí (jejími právními předchůdci) v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osob nabyvatelů (§ 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.). Tyto úvahy našly své vyjádření v rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 7. 2. 1997 č. j. 6 C 108/92-147 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 2. 7. 1997 č. j. 15 Co 235/97-182.

V nově vedeném řízení o určení vlastnictví, jež je předmětem projednávané ústavní stížnosti, bylo rozhodnuto již konstatovaným zamítavým rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 2. 6. 1999 č. j. 11 C 38/99-12. V odvolání do tohoto rozhodnutí stěžovatel uplatňoval mimo jiné opětovně i výhrady vůči formálním nedostatkům citovaných výměrů, přičemž odkázal na jejich nicotnost, když současně poukazoval na to, že se cítí být i nadále vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť na základě těchto aktů nikdy nemohlo dojít k přechodu vlastnického práva na stát. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 20. 1. 2000 č. j. 15 Co 649/99-27 k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zároveň nepřipustil (k jeho návrhu) proti svému rozhodnutí dovolání podle § 239 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.), když za otázku zásadního právního významu stěžovatel označil otázku, zda mohl na základě citovaných výměrů pozbýt vlastnického práva. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí především konstatoval, že proces znárodnění byl v daném případě dovršen v rozporu s tehdy platnými předpisy, tento rozpor mohl ovšem znamenat toliko důvod ke změně či zrušení výměru nebo restituční titul, nikoliv nicotnost předmětného aktu, neboť namítané formální nedostatky nevedou k tomu, že by nebylo zřejmé, který orgán ho vydává, ani k nemožnosti realizace dotčeného aktu.

Stěžovatel podal v předmětné věci do rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 20. 1. 2000 č. j. 15 Co 649/99-27 dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2002 č. j. 22 Cdo 1183/2000-47 pro nepřípustnost odmítnuto. Nejvyšší soud konstatoval, že nepřípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2000) vyplývá ze skutečnosti, že stěžovatelem k posouzení předestřená právní otázka, zda předmětné výměry jsou nicotným právním aktem, není otázkou zásadního právního významu, když odkázal na svá předchozí rozhodnutí (rozsudek ze dne 26. 11. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1393/97 a rozsudek ze dne 17. 12. 1998 sp. zn. 3 Cdon 1091/96), v nichž uvedl, že mimo rámec správního soudnictví jsou obecné soudy oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda se jedná o akty nicotné (nulitní), tedy o akty, jejichž vady jsou tak závažné (co do "záporné kvality" vady), že se neuplatňuje presumpce jejich správnosti, když takové vady nevyžadují zvláštní proces k odstranění vad nebo aktů samotných, nikdo jich nemusí dbát a od počátku se na ně pohlíží jako na neexistující. K takovým paaktům lze potom přiřadit správní rozhodnutí vydaná mimo rámec vymezené pravomoci správního orgánu, popřípadě vydaná tzv. absolutně nepříslušným (nekompetentním) správním orgánem. U kategorie aktů, jež jsou toliko věcně vadné nebo nezákonné, naopak platí presumpce jejich správnosti, dokud nejsou stanoveným postupem opraveny nebo zrušeny, přičemž takové akty jsou tudíž považovány za bezvadné a mají právní účinky. S ohledem na to shledal závěry krajského soudu s citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu souladnými a konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu proto není rozhodnutím zásadního právního významu.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, který poukázal na shodnou argumentaci stěžovatele předestřenou v ústavní stížnosti i v řízení před obecnými soudy, se kterou se tyto soudy řádně vypořádaly, když přihlédly ke všem podstatným námitkám a zaujaly k nim stanoviska, na kterých není podle názoru účastníka řízení důvodu ničeho měnit, neboť skutkové závěry ve věci nesporné nebyly. Pokud potom stěžovatel poněkud směšuje pojmy neplatnost a nicotnost právního úkonu, jde o zásadně rozdílné právní termíny, a proto navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti pro neopodstatněnost. Jestliže v dané věci Ústavní soud shledá ústavněprávní prvek, doporučuje její zamítnutí, neboť má za to, že k porušení ústavního pořádku nedošlo.

Vedlejší účastnice řízení poukázala ve svém vyjádření na to, že její zákonným způsobem nabyté vlastnické právo, které v dobré víře a v souladu s platnými právními předpisy nabyla koupí od československého státu, požívá ochrany ve smyslu čl. 11 Listiny. Rovněž se domnívá, že vyhověním ústavní stížnosti by došlo k průlomu do všech restitučních zákonů.

Ústavní soud, vědom si pořadu práva, jakož i skutečnosti, že není součástí soustavy obecných soudů [čl. 81 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], a že ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně ústavně zaručených práv (čl. 4 Ústavy, § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), vyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, neboť to směřovalo do téhož rozhodnutí obecného soudu jako i projednávaná ústavní stížnost. Poté přezkoumal ústavní stížnost z hlediska stěžovatelem namítaného porušení základních práv a po posouzení všech okolností projednávané věci dospěl k závěru, že se jedná o návrh důvodný. V této souvislosti respektoval, že na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad činností obecných soudů. Tímto postulátem je však vázán toliko tehdy, pokud ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, a tedy zákonem stanoveným způsobem poskytují ochranu právům (čl. 90 Ústavy), a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem.

Z pohledu ústavněprávního směřujícího ke zjištění, zda došlo k dotčení na ústavně zaručeném právu stěžovatele, se Ústavní soud zaměřil na základní otázku projednávané věci, a to posouzení právní relevance předmětných znárodňovacích výměrů. V tomto směru z obsahu připojených soudních spisů Ústavní soud zjistil, že výměr Ministerstva výživy ČSR ze dne 10. 10. 1949 č. j. 88.668/49-III/2b nebyl opatřen razítkem ministerstva, stejně jako na něm chybí i příslušný podpis ministra, když je podepsán toliko pracovníkem "odpovědným" za správnost jeho vyhotovení. Výměr Ministerstva potravinářského průmyslu ČSR ze dne 18. 12. 1952 zn. 721/486/52-551, kterým byl předchozí výměr doplněn ve vztahu k nemovitostem, jež jsou předmětem projednávané ústavní stížnosti, je v záhlaví označen hlavičkou Ministerstva potravinářského průmyslu ČSR, byl v závěru potvrzen razítkem tohoto ministerstva, iniciálami náměstkyně ministryně a podepsán pracovníkem "odpovědným" za správnost jeho vyhotovení.

S přihlédnutím k těmto zjištěním Ústavní soud konstatuje, že ve své judikatuře v souvislosti s dotčenou problematikou opakovaně vyložil, že příslušný ministr byl odpovědný za znárodňovací proces a osobu ministra a jeho ústavní a politickou odpovědnost nelze zaměňovat za jeho úřad, tedy za ministerstvo, případně za jemu podřízeného úředníka bez ústavní odpovědnosti. Rozhodnutí o tom, v jakém rozsahu má být příslušný majetek znárodněn, nejen samotný proces znárodnění završovalo, ale nemohlo býti vydáno jinak než pod ústavní odpovědností ministra, tedy jinak než ministrem samotným (sp. zn. III. ÚS 114/93, sp. zn. IV. ÚS 259/95, sp. zn. III. ÚS 232/96, sp. zn. III. ÚS 329/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 23; svazek 5, nález č. 27; svazek 6, nález č. 142; svazek 10, nález č. 12). V nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 163/98 (tamtéž, svazek 14, nález č. 63) potom Ústavní soud konstatoval, že z uvedených závěrů je možno obdobně vycházet i v řízeních nerestitučních, v nichž jde o posouzení tvrzení, že vady aktů z minulosti mohou být důvodem pro závěr, že nebyl perfektně završen přechod vlastnického práva z původního vlastníka na jiný subjekt, byť se jednalo o přechod na základě zákona, ovšem podmíněný splněním všech zákonem požadovaných podmínek (v daném případě legálním dovršením znárodňovacího procesu). Současně Ústavní soud poukázal na to, že opačný závěr by naopak nepřípustným způsobem oslabil postavení soudů při řešení sporů o existenci vlastnictví, což s ohledem na princip nepromlčitelnosti vlastnického práva považuje za neakceptovatelné. Zároveň na rub řečeného zdůraznil, že nelze v takovýchto sporech pominout uplatnění jiných tradičních právních institutů sledujících (samozřejmě při splnění zákonných předpokladů pro jejich uplatnění) ochranu eventuálních nabyvatelů sporného majetku.

IV. senát neshledal důvod se od těchto právních závěrů, zejména vyložených v nálezu naposled citovaném, který vzešel z jeho vlastní rozhodovací činnosti, jimiž je vázán, v projednávané věci odchylovat. I v tomto případě zastává názor, že předmětné výměry nebyly vydány orgánem k tomu kompetentním, a tudíž mohou být důvodem pro závěr, že nebyl perfektně završen přechod vlastnického práva z původního vlastníka. Z těchto veřejných listin totiž není patrno, že by projev vůle směřující ke znárodnění učinil osobně příslušný ministr, přičemž pro posouzení dané věci se jeví tato otázka s ohledem na řečené rozhodující, aniž by bylo možné k ní nepřihlédnout.

Ačkoliv tedy stěžovatel, jak tvrdí ve svém vyjádření krajský soud, v ústavní stížnosti opakuje námitky předestřené již v řízení před obecnými soudy, nelze jim upřít relevanci. S těmito námitkami se však obecné soudy nevypořádaly způsobem, který by bylo lze akceptovat. Odůvodnění napadených rozhodnutí odpovídající zohlednění shora uvedených právních momentů postrádá, v důsledku čehož nelze než uzavřít, že obecné soudy neposkytly zákonným způsobem ochranu právům stěžovatele (čl. 90 Ústavy) a zasáhly tak do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. S ohledem na takto vyložené důvody Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 20. 1. 2000 č. j. 15 Co 649/99-27 zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona]. Současně zrušil i rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 2. 6. 1999 č. j. 11C 38/99-12, a to jednak proto, že danou protiústavnost shledal již v tomto rozhodnutí, jednak i z toho důvodu, aby v případě uplatnění tradičních právních institutů sledujících ochranu eventuálního nabyvatele sporného majetku rozhodovaly obecné soudy řádně ve dvou stupních, v důsledku čehož by nebyla porušena zásada dvojinstančnosti řízení a jeho účastníkům byla zaručena možnost přezkoumání příslušného rozhodnutí, pokud by vůči němu měli výhrady.

Ústavní soud tak zásadně nepředjímá výsledek dalšího řízení vedeného před obecnými soudy. V tomto směru poukazuje na to, že sporné občanské soudní řízení vychází ze zásady projednací, v souladu s níž je úspěch procesní strany podmíněn povinností tvrzení a na ni navazující povinností důkazní a jim odpovídajícími koreláty v podobě břemena tvrzení a břemena důkazního. Z této zásady potom plyne - zejména a tím spíše v situaci, kdy případně nastane procesní stav non liquet - ten důsledek, že každá procesní strana je povinna, není-li právním předpisem stanoveno jinak, dokazovat skutečnosti odpovídající znakům právní normy, která je této straně příznivá a které se dovolává, aniž by (v obecné rovině) byla pochopitelně povinna tyto skutečnosti právně stipulovat. Je tak zatížena důkazním břemenem spočívajícím v povinnosti dokazovat skutkové okolnosti předpokládané právní normou, na základě níž uplatňuje své tvrzené právo či zakládá příslušné námitky, a pokud se jí to nepodaří, projeví se to v procesní rovině tím, že je nucena strpět nepříznivé procesní důsledky v podobě neúspěchu v soudním sporu. Pokud tedy, jak bylo zjištěno z připojeného soudního spisu (sp. zn. 11 C 38/99), namítala vedlejší účastnice vydržení ve vztahu k předmětným nemovitostem, a touto výhradou se obecné soudy pro konstatované závěry dosud nezabývaly, neboť to (podle všeho) považovaly za nadbytečné, bude třeba se i s touto námitkou řádně vypořádat a poté z ní (na základě provedeného dokazování a přijatých skutkových zjištění) vyvodit příslušné právní závěry.

Ve světle těchto úvah potom Ústavní soud nemohl jednoznačně přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny, neboť - jak plyne z jeho ustálené judikatury - tento článek chrání vlastnické právo existující, nikoliv tvrzený nárok na ně uplatněním nároku u soudu. V souzené věci totiž vedlejší účastnice rovněž poukazovala na "své" vlastnické právo k předmětným nemovitostem, v důsledku čehož kategorické tvrzení o zásahu do vlastnického práva by se jevilo za tohoto stavu věci předčasným, jakož i v konečném důsledku deklarujícím vlastnické právo stěžovatele k předmětným nemovitostem, kteréžto oprávnění nadto Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2003, sp. zn. IV. ÚS 208/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies