II. ÚS 290/02

04. 02. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti MVDr. J. F., zastoupeného JUDr. V. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2002, č.j. 23 Co 503/2001-112, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 10. 9. 2001, č.j. 5 C 57/2000-71, za účasti 1) Krajského soudu v Praze a 2) Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, a 1) I. H., a 2) J.H., jako vedlejších účastníků řízení, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá


O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se s odvoláním na porušení svých základních práv domáhá zrušení výše uvedených rozsudků obecných soudů. Rozsudkem Krajského soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře, kterým bylo rozhodnuto, že vedlejší účastníci řízení, kteří zde vystupovali jako žalobci, jsou vlastníky blíže určených nemovitostí. Podle jeho závěrů vedlejší účastníci uzavřeli se stěžovatelem kupní smlouvu k těmto nemovitostem s odkládací podmínkou. Protože stěžovatel podle zjištění soudu I. stupně kupní cenu nezaplatil, nenabyla kupní smlouva účinnosti a stěžovatel proto není vlastníkem nemovitostí. Krajský soud toto rozhodnutí potvrdil, avšak z jiných právních důvodů, když podle jeho názoru kupní smlouva žádnou odkládací podmínku neobsahovala. To považuje stěžovatel za zásadní pochybení, neboť tím byl porušen § 219 o. s. ř. Poukázal přitom na judikaturu Ústavního soudu, zejména na nález, sp. zn. III. ÚS 139/98, podle kterého změna právního názoru odvolacího soudu je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, neboť se tím otevírá možnost účastníků vyjádřit ke změně právního náhledu, případně i předložit nové důkazy. Dále namítá, že tak odvolací soud učinil na základě doplnění dokazování o výpověď svědka Š., aniž hodnotil jeho hodnověrnost a vztah k účastníkům řízení, čímž porušil § 132 o. s. ř. Dále se nevypořádal s odvolacími námitkami stěžovatele, který namítal, že sice uzavřel jako ženatý kupní smlouvu sám, nicméně se předmětné nemovitosti staly součástí společného jmění manželů. Jestliže pak bylo předmětem řízení určení vlastnictví, a nikoli vyslovení neplatnosti kupní smlouvy, měla na žalované straně vystupovat i jeho manželka jako nerozlučný společník. K této námitce se soud vůbec nevyjádřil, takže je rozhodnutí nepřezkoumatelné a tím i neústavní. Proto stěžovatel namítá porušení svých základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
S ohledem na složitost skutkových zjištění a námitky stěžovatele si Ústavní soud nejdříve vyžádal soudní spis a vyjádření účastníků řízení. Za 1) účastníka se vyjádřila JUDr. G. B., která v plném rozsahu odkázala na odůvodnění rozsudku. Za 2) účastníka se vyjádřil JUDr. M. Z., který uvedl, že původně zastával jiný právní názor, nyní však se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu. Má rovněž za to, že žalobci prokázali, že kupní cena zaplacena nebyla. Žádný z vedlejších účastníků se nevyjádřil.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, když sice byla podána 61 dnů po doručení rozhodnutí odvolacího soudu, avšak v nejbližší pracovní den. Stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen. Proto byla přezkoumána přípustnost ústavní stížnosti.
Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Takovým prostředkem je od 1. 1. 2001 rovněž žaloba pro zmatečnost (viz též Filip/Holländer/Šimíček: Zákon o Ústavním soudu. Komentář. C.H.BECK, Praha 2001, s. 334). Tou lze ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Toto ustanovení bylo obsaženo původně v § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jako dovolací důvod a bylo předmětem výkladu Ústavního soudu v nálezu, sp. zn. III. ÚS 139/98, kterého se stěžovatel dovolává jako základního východiska své ústavněprávní argumentace. Jinak řečeno, ze zákona (o. s. ř.) plyne zákonný nárok stěžovatele podat žalobu pro zmatečnost a tou dosáhnout přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů, které právě ve své ústavní stížnosti uvádí. Stěžovatel žalobu pro zmatečnost nepodal, ačkoli pravomocný rozsudek odvolacího soudu byl vydán 29. 1. 2002 a ač mu byl výklad této otázky Ústavním soudem znám, a dokonce se jej dovolává jako hlavního důvodu své ústavní stížnosti. Tím však Ústavnímu soudu zabránil v meritorním přezkoumání důvodů jeho ústavní stížnosti, neboť projednání takového návrhu není podle zákona o Ústavním soudu přípustné. Důvod k postupu podle § 75 odst. 2 písm. a) téhož zákona zde nebyl. Ústavním soudem nebyly shledány okolnosti, které by odůvodňovaly závěr o tom, že by ústavní stížnost týkající se běžného občanskoprávního sporu přesahovala svým významem podstatně osobní zájmy stěžovatele, neboť k takové situaci by mohlo dojít teprve tehdy, kdyby např. Nejvyšší soud názor Ústavního soudu vyjádřený ve stěžovatelem uváděné judikatuře nerespektoval.


Proto nezbylo než návrh jako nepřípustný dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. 2. 2003


Vojtěch Cepl
soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 290/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies