I. ÚS 492/02

04. 02. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

I. ÚS 492/02


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů V. H. a M. H., zastoupených advokátem Mgr. J. S., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 847/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 10 Co 266/2001, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítali, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod. Uvedli, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo odmítnuto jejich dovolání proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Plzní. Podle názoru stěžovatelů rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1, jakož i čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K tomu vyslovili argumentaci v tom smyslu, že krajský soud v napadeném rozsudku výslovně uvedl, že proti výroku I. tohoto rozhodnutí je dovolání přípustné. Namítali, že zcela formálním přístupem Nejvyššího soudu ČR bylo jejich odvolání nezákonným způsobem odmítnuto, přičemž k věcnému přezkoumání podstaty sporu nedošlo.

Stěžovatelé vyslovili své námitky rovněž i proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni, přičemž měli za to, že tímto rozhodnutím došlo navíc k porušení jejich vlastnického práva, vyplývajícího z ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud po celkovém posouzení předmětné věci po stránce věcné i formální dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z listinného materiálu k uvedené věci vyplývá, že Okresní soud v Rokycanech (dále "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 21. 2. 2001, č. j. 4 C 58/98-118, pod bodem I. výroku zamítl žalobu na určení, že proti prvnímu žalovanému V.S. (dále jen "první vedlejší účastník") a třetí žalované L. G. (třetí vedlejší účastnice) vydrželi stěžovatelé (coby žalobci) jako vlastníci domu čp. 30 se st. parc. č. 1106 a zahradou č. 586/2 v k. ú. Z. právo chůze a jízdy přes pozemkovou parcelu č. 605 v k. ú. Z. Pod bodem II. výroku zamítl žalobu na určení, že stěžovatelé vydrželi proti prvnímu vedlejšímu účastníkovi a druhé žalované M. S. (druhá vedlejší účastnice) právo chůze a jízdy přes další pozemkovou parcelu č. 600/13 v k. ú. Z. Dále rozhodl o úhradě nákladů řízení. Pokud se jedná o vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu, spočívajícího v právu chůze a jízdy přes pozemkovou parcelu č. 600/13, soud prvního stupně setrval na právním závěru vysloveném v dřívějším rozsudku ze dne 21. 7. 1999, č. j. 4C 58/98-47, zrušeném usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6. 2000, č. j. 10 C 914/99-80. Z uvedeného závěru vyplývá, že stěžovatelé nemohli toto právo vydržet, neboť ho nevykonávali nepřetržitě po dobu deseti let, zatímco parcelu č. 605 stěžovatelé využívali k přístupu ke svému domu od roku 1986 do 25. 2. 1998. Na základě provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že stěžovatelé, s přihlédnutím ke všem okolnostem, nemohli být v dobré víře, že jim toto právo náleží.

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek prvoinstančního soudu ve výrocích pod bodem I. a II. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se přitom ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně.

Z poučení odvolacího soudu mimo jiné vyplývá, že proti výroku I. tohoto rozsudku, v té jeho části, jíž byl potvrzen výrok I. rozsudku I. stupně, je přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Proti výroku I. tohoto rozsudku, v té jeho části, jíž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu I. stupně, jakož i proti výrokům II. a III. tohoto rozsudku, není dovolání přípustné.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pouze dovolání přípustné podle občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), je posledním prostředkem soudní ochrany, jehož vyčerpáním je podmíněna přípustnost ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 22/93 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, roč. 1995 - I. díl). Ústavní soud však musel vycházet v předmětné věci především z okolnosti, že stěžovatelé postupovali podle poučení odvolacího soudu, byť toto poučení nebylo opřeno o platnou právní úpravu. Odvolací soud správně konstatoval, že odvolací řízení proběhlo za účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., a to po řízení provedeném již podle této procesně právní úpravy. Vyslovil přitom právní názor, že v daném případě je dovolání proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (viz shora) přípustné přímo ze zákona, a to s odkazem na ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jestliže odvolací soud v této části potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než ve svém původním rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil.

Pokud odvolací soud vydal své rozhodnutí dne 18. 10. 2001, pak měl ve smyslu přechodných a závěrečných ustanovení k zákonu č. 30/2000 Sb., která nabyla účinnosti 1. 1. 2001, postupovat v intencích hl. 1., bodu 17. Z nich vyplývá, že pouze dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů. Ve smyslu právní úpravy o. s. ř. platné v době rozhodování uvedené právní věci (tzn. po novele dané zákonem č. 30/2000 Sb.), pak již nebylo v kompetenci odvolacího soudu v poučení svého potvrzujícího rozsudku dovozovat přípustnost dovolání. Citovaná novela o. s. ř. totiž opouští možnost, aby odvolací soud vyslovil ve svém rozhodnutí přípustnost dovolání. V tomto směru došlo k pochybení ze strany odvolacího soudu. Na rozhodnutí ve věci samé však nemůže mít tato okolnost nijaký vliv, neboť po věcné stránce je napadené rozhodnutí právně zcela konformní, přičemž po stránce formální byl uvedený postup následně zhojen rozhodnutím Nejvyššího soudu.

V návaznosti na výše uvedené bylo tedy pouze v pravomoci dovolacího soudu posoudit, zda se v dané věci jednalo o dovolání přípustné, či nikoliv. Ústavní soud neshledal v rozhodnutí Nejvyššího soudu nijakého pochybení, a proto stěžovatele na toto rozhodnutí (vč. jeho odůvodnění) odkazuje. Považuje přitom za podstatné zdůraznit správný závěr dovolacího soudu v tom smyslu, že v daném případě předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejsou naplněny. Soud prvního stupně ohledně vydržení práva chůze a jízdy přes pozemkovou parcelu č. 605 rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, který odvolací soud zrušil. Odvolací soud po zrušení rozsudku prvoinstančního soudu vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení (s pokyny k provedení dalšího dokazování), avšak nevyjádřil svůj právní názor, jímž se rozumí názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popř. jak má být právní názor vyložen (k tomu srov. rozhodnutí publikovaná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu in C.H. BECK, pod C 80/sv. 1 a C 160/sv. 2). Dovolací soud proto v souladu s platnou právní úpravou dovolání stěžovatelů jako nepřípustné odmítl.

Ústavní soud, jsa si vědom uvedeného formálního nedostatku (nesprávného poučení ze strany odvolacího soudu), nepovažoval podání stěžovatelů za návrh, podaný po zákonem stanovené lhůtě. Ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") totiž lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, tj. v tomto případě rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 10. 2001. S přihlédnutím k výše uvedenému Ústavní soud věc uzavřel tak, že v rámci postupu obecných soudů nedošlo k nijakému porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů tak, jak ve své stížnosti namítali. Ústavní stížnost má své opodstatnění pouze tehdy, pokud pravomocným rozhodnutím obecného soudu bylo konkrétním způsobem porušeno konkrétní ústavně zaručené právo stěžovatele. V předmětné věci se tak však nestalo, proto Ústavní soud návrh stěžovatelů podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 4. února 2003

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 492/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies