IV. ÚS 679/02

10. 02. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

IV. ÚS 679/02














Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti A. A., zastoupeného JUDr. D. Č., advokátem, proti postupu Ministerstva vnitra ČR ve věci vedené pod sp. zn. U-5002/VL-10-99,

t a k t o :


Ústavní stížnost se odmítá.


Od ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností ze dne 29. 10. 2002, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 10. 2002, se stěžovatel s odkazem na čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dle něhož má každý mj. právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů, domáhal, aby Ústavní soud vydal nález, jímž by zakázal Ministerstvu vnitra ČR, aby svou nečinností ve věci vedené pod sp. zn. U-5002/VL-10-99 pokračovalo v porušování práva zaručeného citovaným ustanovením a přikázal mu, aby v této věci neprodleně rozhodlo.

K vlastnímu odůvodnění svého návrhu stěžovatel uvedl, že dne 10. 11. 1999 podal spolu se svou manželkou v azylovém táboře V.L., žádost o přiznání postavení statutu uprchlíka, přičemž do dne podání ústavní stížnosti Ministerstvo vnitra ČR o tomto návrhu přes opakované urgence nerozhodlo, ačkoliv podle ust. § 27 ve spojení s § 94 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, rozhodnutí ve věci vydá ministerstvo do 90 dnů ode dne zahájení řízení. Nelze-li potom vzhledem k povaze věci rozhodnout v této lhůtě, může ji ministerstvo přiměřeně prodloužit, o čemž účastníka řízení bez zbytečného odkladu vyrozumí. V této souvislosti stěžovatel poukázal na nesprávné a nepravidelné prodlužování zmíněné základní lhůty, jakož i na nedostatečné vyrozumívání o tomto procesním úkonu. Situace, kdy je o jeho žádosti rozhodováno již po dobu tří let, způsobuje jemu i jeho rodině výrazný pocit nejistoty a více než dvanáctinásobné prodloužení základní lhůty k rozhodnutí považuje ze nepřiměřené. Dovolává se taktéž dikce čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

K ústavní stížnosti na základě výzvy Ústavního soudu, poté co mu byla k jeho žádosti z důvodu vyžádání podkladů u příslušného útvaru MV prodloužena lhůta k vyjádření do dne 10. 12. 2002, přípisem ze dne 5. 12. 2002 účastník řízení - Ministerstvo vnitra ČR sdělil, že pokud jde o situaci v s Čečenskem sousedícím Dagestánu, který stěžovatel opustil, tato byla stále nejistá a získávání úplných a objektivních informací o konkrétních žadatelích je obtížné, ne-li zcela nemožné. Dodal, že vzhledem k tomu, že Česká republika se jako signatářská země Úmluvy o právním postavení uprchlíků zavázala nevyhošťovat a nevracet ze svého území uprchlíky do zemí, ve kterých by byl ohrožen jejich život či osobní svoboda, schválil tehdejší ministr vnitra návrh odboru pro uprchlíky a integraci cizinců Ministerstva vnitra ze dne 25. 11. 1999 nevydávat rozhodnutí o zamítnutí žádostí o přiznání postavení uprchlíka občanům Ruské federace (Čečenska) až do vyřešení situace v této oblasti. O této skutečnosti byli všichni žadatelé informováni ústně na schůzkách s pracovníky odboru azylové a migrační politiky v jednotlivých azylových zařízeních. Pokud se týče zjištění objektivní situace v zemi původu stěžovatele, jedná se podle názoru ministerstva o lhůtu přiměřenou, jakkoliv se může zdát sama o sobě dlouhá. S některými informacemi se měl stěžovatel možnost seznámit již 23. 10. 2002, přičemž s těmito i dalšími byl spolu se svým advokátem seznámen dne 31. 10. 2002. Advokát stěžovatele totiž v říjnu 2002 zaslal účastníkovi řízení velké množství materiálů v ruském jazyce, jež bylo třeba přeložit do českého jazyka, aby mohly být i tyto informace řádně zhodnoceny a použity jako podklady pro rozhodnutí. Po vrácení spisové dokumentace zaslané Ústavnímu soudu spolu s vyjádřením tak lze očekávat vydání rozhodnutí o žádosti o udělení azylu ve věci stěžovatele. Závěrem vyjádřilo ministerstvo přesvědčení, že ke zbytečným průtahům v předmětném řízení nedošlo, a proto považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou.

Po zvážení všech okolností projednávané věci, vycházeje ze skutečnosti, kdy stěžovatel brojí proti průtahům v řízení, a tudíž se jedná o tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a především s přihlédnutím k současnému procesnímu stavu daného případu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnosti nelze vyhovět.

Z judikatury Ústavního soudu konformní s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva plyne posuzování "přiměřenosti doby řízení" z těch kterých okolností konkrétního případu, zejména složitosti dané záležitosti, způsobu chování stěžovatele a ve věci zainteresovaných státních orgánů. Ministerstvo vnitra ČR podle názoru Ústavního soudu zvolilo postup, na základě něhož lze zodpovědně rozhodnout o žádosti stěžovatele, aby v rámci možností vyloučilo vydání rozhodnutí bez kvalifikovaných podkladů monitorujících relevantní bezpečnostní a společenské poměry v Dagestánu, a tudíž a priori hypoteticky nerozhodlo bez znalosti objektivní situace v zemi původu stěžovatele k jeho újmě.

Veden při svých vývodech výše uvedenými kritérii a současně též principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, který v sobě implikuje upřednostnění nápravy případně i protiústavních pochybení uvnitř soustavy těchto orgánů, nemohl Ústavní soud dospět k jinému závěru, než že se jedná o návrh neopodstatněný, když nelze přehlédnout, že ústavní stížnost nadto musí směřovat proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci. Vzhledem k tomu, že stěžovatel, jak je patrno z připojeného spisu Ministerstva vnitra ČR, sp. zn. MV U-5002/VL-10-99, byl 31. 10. 2002 spolu se svým advokátem v souladu s ust. § 33 odst. 2 správního řádu seznámen s podklady pro vydání rozhodnutí ve věci (což bylo avizováno ministerstvem již sdělením ze dne 23. 10. 2002 adresovaným advokátu stěžovatele) a nic tedy nebrání meritornímu rozhodnutí ohledně jeho žádosti o udělení azylu a Ministerstvo vnitra ČR toto také ve vztahu k podané žádosti sdělilo shora citovaným přípisem, jednalo by se za této procesní situace o zásah Ústavního soudu - pokud by i k němu shledal důvody, což se v posuzované věci nestalo - postrádající co do svého obsahu svůj rozumný smysl a ve svém důsledku by byl eo ipso zjevně nadbytečný, neboť v době rozhodování Ústavního soudu k průtahům v předmětném řízení prokazatelně nedochází.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 2003


JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 679/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies