IV. ÚS 45/03

18. 02. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. B. T., zastoupeného JUDr. Z. J., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 3. 1998, čj. 3 C 127/96-42,

takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 3. 1998, čj. 3 C 127/96-42, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti České republice - Okresnímu úřadu v Berouně, o určení vlastnictví k pozemku p.č. 1413/1, k.ú. B.

Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 11 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a postup soudu byl v rozporu s čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava") . Uvedl, že proti rozsudku podal odvolání, které bylo Krajským soudem v Praze jako opožděné odmítnuto usnesením ze dne 31. 5. 1999, čj. 27 Co 269/99-50. Dále uvedl, že jeho žádosti o prominutí zmeškání lhůty nebylo vyhověno usnesením Okresního soudu v Berouně, čj. 3 C 127/96-59, které bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Praze, čj. 22 Co 378/2002-63, jež mu bylo doručeno dne 3. 12. 2002. Tímto datem, dle přesvědčení stěžovatele, napadený rozsudek nabyl právní moci.

Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").

Jak je výslovně uvedeno v poučení napadeného rozsudku Okresního soudu v Berouně, bylo možno proti tomuto rozsudku podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení. Odvolání však stěžovatel podal po stanovené lhůtě, jak vyplývá z usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 1999, čj. 27 Co 269/99-50. Názor stěžovatele ohledně data nabytí právní moci napadeného rozsudku, obsažený v odůvodnění ústavní stížnosti, nelze akceptovat. Je navíc zřejmé, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí stěžovatel nevyčerpal dostupné prostředky k nápravě, neboť namítá-li, že odvolání podal včas a nebylo-li mu vyhověno, mohl podat dovolání, jak uvedl i Krajský soud v Praze v předposledním odstavci odůvodnění svého usnesení ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 22 Co 378/2002. Pokud stěžovatel postupoval jinak, nelze nyní nesprávnost tohoto postupu zhojit konstrukcí, že teprve nyní napadené rozhodnutí nabylo právní moci a tedy je otevřena stále lhůta k podání ústavní stížnosti. Proti rozhodnutí o dovolání mohl pak podat event. ústavní stížnost.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2003

JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 45/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies