II. ÚS 757/02

18. 02. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., právně zastoupeného JUDr. I. S., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 11. 2001, sp. zn. 2 T 159/2000, a dále proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 8 To 105/2002,
t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:


Dne 10. 12. 2002 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 11. 2001, sp. zn. 2 T 159/2000, a dále rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2002 , sp. zn. 8 To 105/2002, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy.

Rozsudkem ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 8 To 105/2002, Městský soud v Praze podle ust. § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu, zrušil napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 11. 2001, sp. zn. 2 T 159/2000, a to pouze ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu u obžalovaného M. B. (v řízení před Ústavním soudem stěžovatele) a podle ust. § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem loupeže podle ust. § 234 odst. 1 tr. zák., se obžalovaný M. B., odsuzuje podle ust. § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let.

Výše uvedený rozsudek Městského soudu v Praze napadl stěžovatel dovoláním.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 526/2002, dovolání obviněného (v řízení před Ústavním soudem stěžovatele) podle ust. § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud uvedl, že dovolání je přípustné, obviněný však podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ust. § 265b odst. 1 tr. řádu.

V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýká, že nedostatečným způsobem zjistily skutkový stav věci, a to především proto, že skutkový závěr o tom, že stěžovatel měl společně s odsouzeným M. S. po předchozí vzájemné dohodě vylákat poškozeného S. na místo činu, kde na poškozeného M. S. zaútočil, je v příkrém rozporu se všemi provedenými důkazy, zejména pak v rozporu s výpověďmi poškozeného J. S., které učinil jak v řízení přípravném, tak před soudem, s výpovědí svědka V. H., jakož i s výpovědí odsouzeného M.S. a s výpovědí v této věci původně rovněž obžalovaného P. Š., který však byl obžaloby zproštěn podle ust. § 226 písm. c) tr. řádu.

Dále se podle stěžovatele obecné soudy všech stupňů nevypořádaly ani s další podstatnou okolností, mohoucí mít i přímou souvislost s totožností skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, resp. sděleno obvinění a pro který byla podána obžaloba. Podle stěžovatele neexistuje shoda s popisem skutku, tak jak byl předmětný skutek popsán v záznamu o sdělení obvinění, ve výrokové části obžaloby a konečně i ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Stěžovatel je toho názoru, že pokud jde o rozsudečný výrok, nebyla zachována totožnost skutku, tedy, že stěžovatel byl odsouzen pro jiný skutek, než pro jaký mu bylo sděleno obvinění. Stěžovatel odkazuje na ust. § 176 odst. 2 tr. řádu, podle kterého může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo podle ust. § 160 odst. 1 tr. řádu sděleno obvinění, podle ust. § 220 odst. 1 tr. řádu může soud rozhodovat jen o skutku, uvedeném v žalobním návrhu.

Ústavní soud je nucen především podotknout, že tento soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit, a proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Z hlediska namítaného porušení ústavnosti je třeba se vyjádřit ke dvěma zásadním námitkám obsaženým v ústavní stížnosti:

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel především napadá hodnocení důkazů soudem. K tomuto problému je třeba podotknout, že v souladu s ust. § 2 odst. 6 tr. řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy obecného soudu, ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu pouze tehdy, kdyby je sám prováděl.

Ústavní soud ve své judikatuře zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními tr. řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.

Uvedené konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.

K další námitce stěžovatele, a sice k neexistenci shody popisu předmětného skutku v obžalobním návrhu a ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, nutno uvést, že vázanost soudu žalobním návrhem podle ust. § 220 odst. 1 tr. řádu, pokud jde o vymezení skutku, neznamená, že by soud neměl skutek v žalobním návrhu nepřesně popsaný ve výroku rozsudku upřesnit tak, aby vystihoval správně stav věci, samozřejmě za předpokladu, že se tím podstata žalovaného skutku nezmění. Zásada stanovená v ust. § 220 odst. 1 tr. řádu neznamená, že musí jít o naprostou shodnost žalobního návrhu a rozsudku; některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout, některé opět mohou přibýt, nesmí se však měnit podstata jednání, což se v projednávané věci nestalo.

Při shrnutí výše uvedených skutečností proto dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci konkrétně namítané porušení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 Listiny, a tedy ani čl. 90 Ústavy.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl
předseda senátu

V Brně dne 18. února 2003

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 757/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies