II. ÚS 59/02

18. 02. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, o ústavní stížnosti C. T. - I. S., spol. s r.o., zastoupené advokátem JUDr. M.K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 30. 10. 2001, č. j. 29 Ca 146/2000 - 34, takto:


Ústavní stížnost se odmítá


Odůvodnění:


V ústavní stížnosti (dále doplňované) stěžovatelka žádá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně z 30. 10. 2001, č.j. 29 Ca 146/2000-34. Ten zamítl její žalobu proti rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 22. 2. 2000, zn. 6994-0101-01/99, kterým nebylo vyhověno jeho odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 10. 6. 1997, č. j. 29-580/CD/95 ZL, kterým jí byla uložena povinnost uhradit celní dluh ve výši 311.237,- Kč, neboť zboží nebylo předloženo celnímu úřadu určení na základě platného ručitelského závazku podle záruční listiny, a stěžovatelka přitom nebyla ani zkrácena na právech podle § 240, § 260 a § 306 celního zákona a podle § 3 odst. 4 správního řádu.

V tomto postupu soudu stěžovatelka spatřuje odepření spravedlivého procesu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb. - dále jen "Úmluva").

Soud podle stěžovatelky pochybil, jestliže akceptoval závěry celních orgánů, že došlo k nezákonnému odnětí převáženého zboží celnímu dohledu v důsledku jeho nepředložení Celnímu úřadu Zlín (celní úřad určení) a posléze tak ke vzniku celního dluhu stěžovatelky jako ručitele za něj, pokud tyto závěry byly učiněny na základě vyjádření Policie České republiky - Kriminalistického ústavu Praha o nepravosti otisku razítka na dílu 5 dokumentu TCP ("tranzitní celní prohlášení") a Celního úřadu Zlín o nemožnosti zneužití služebních razítek. Podle navrhovatele nebyly pro expertizu k dispozici originální matrice razítek a byly porovnány pouze otisky razítka. Tvrzení o nemožnosti zneužití služebních razítek považuje za iluzorní s ohledem na jejich zainteresovanost v případu. Podle stěžovatelky nebyl rovněž náležitě hodnocen protokol o neuzavřených TCP a závěr soudu je v této části založen na pouhé spekulaci. Celkový závěr soudu, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat předložení předmětného zboží celnímu úřadu určení, je proto nesprávný a byl učiněn bez opory v důkazních materiálech v její neprospěch. Naopak nebylo vyvráceno její tvrzení o předložení zboží na základě otisku razítka na citovaném dokumentu. Stěžovatelka dále namítá odepření spravedlivého procesu z toho důvodu, že byl nesprávně hodnocen její ručitelský závazek jako závazek solidární, neboť by tím byl zcela setřen rozdíl mezi dlužníkem a ručitelem. Odvolává se zde na právní úpravu v celním zákoně i na judikaturu Ústavního soudu (nálezy z 10.7.2001, sp. zn. IV.ÚS 445/2000, IV.ÚS 446/2000 a IV.ÚS 448/2000). Nadto ovšem odmítá závěr, že se vůbec z hlediska hmotného práva stala ručitelem s ohledem na uvedení nesprávného obchodního jména, resp. jiného obchodního jména (v dnešní terminologii "obchodní firmy") v záruční listině: "C. T." s otiskem razítka "CT C. T. spol. s.r.o, I. S., hraniční přechod Břeclav-dálnice, Lanžhot". Obchodní jméno (dnes firma) navrhovatele uvedené v obchodním rejstříku pro rozhodné období je přitom "C. T. - I. S., spol. s r.o. Stěžovatelka proto má za to, že záruční listinu založenou ve správním spise vystavil jiný od ní odlišný subjekt (navíc nemá v obchodním rejstříku zapsanou žádnou organizační složku). Je-li v záručních listinách uveden jiný subjekt, nelze ji podle § 260 celního zákona považovat za ručitele. Záruka proto platně učiněna nebyla. Poukazuje v této souvislosti na příslušná ustanovení obchodního zákoníku a na správněprávní judikaturu, jež zdůrazňuje řádnou a přesnou identifikaci právního subjektu. Navrhovatel přitom také uvádí, že nemá přístup k celním spisům a proto není možno konfrontovat označení deklaranta v TCP a v záručních listinách. Stěžovatelka proto napadá závěr soudu, že její tvrzení o porušení práv podle § 240, § 260 a § 306 celního zákona i § 3 odst.4 správního řádu je neopodstatněné. Naopak tvrdí, že byla zkrácena na svých subjektivních právech tím, že jí v řadě případů (soudní rozhodnutí jich uvádí 56) byly neoprávněně vymáhané částky hned bez prokázání vzniku celního dluhu odepsány z jejích účtů. Tento postup vůči ní s ohledem na počet případů způsobil ochromení jejích účtů, financování její činnosti a odměňování vlastních pracovníků.

S ohledem na všechny výše popsané důvody stěžovatelka požaduje, aby byl výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen pro rozpor s čl. 36 Listiny, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Ústavní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka byla řádně zastoupena advokátem na základě zvláštní plné moci, vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svých práv a Ústavní soud byl k projednání ústavní stížnosti příslušný. Proto mohl Ústavní soud posoudit důvodnost ústavní stížnosti na základě podání stěžovatelky, předloženého stejnopisu rozhodnutí a stanoviska účastníka a vedlejších účastníků řízení k jejímu podání, která mu byla známa z jeho úřední činnosti při rozhodování v obdobné věci stěžovatelky vedené pod sp. zn. III. ÚS 42/02 a sp. zn. II. ÚS 61/02 (§ 49 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Na tomto základě dospěl II. senát Ústavního soudu k závěru, že neshledal důvody, proč by se měl od podrobně vyloženého právního názoru v usnesení sp. zn. III. ÚS 42/02 odchýlit a dospěl po zhodnocení všech okolností k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je povolán ke zrušení rozhodnutí soudů a správních orgánů jenom tehdy, mají-li za následek odnětí základního práva, v daném případě ústavně i mezinárodněprávně zaručeného práva na spravedlivý proces. Základní právo na soudní ochranu je zachováno, jestliže obecný soud dodržuje základní zásady spravedlivého procesu rozpracované na úrovni běžných zákonů v procesních předpisech, v posuzovaném případě částech první a páté občanského soudního řádu platného v době rozhodování.

Ústavní soud dospěl k závěru, že při hodnocení skutečnosti, zda bylo zboží předloženo ke kontrole Celnímu úřadu Zlín (celní úřad určení), nedošlo k porušení výše uvedených, ani dalších ústavních principů páté hlavy Listiny. Důkaz falzifikace otisku razítka v takovém případě ležel na celních orgánech, které takovou skutečnost namítaly a uplatňovaly na tomto základě vůči stěžovatelce zaplacení celního dluhu ve výši 311.237,- Kč. Zvláštní procedura takového postupu v našem právním řádu upravena není, a proto se v případě celního řízení mají aplikovat obecná pravidla pro řízení předepsaná celním zákonem a správním řádem předpokládající neformalizované, volné hodnocení důkazů (§ 34 správního řádu). Revize dokazování provedeného správními orgány ze strany soudu pověřeného výkonem správního soudnictví byla za právního stavu v době soudního rozhodování sice omezená, nikoli však zcela vyloučená. Poznamenává se, že již předtím Krajský soud v Brně rozsudkem, č. j. 29 Ca 310/97-29, ze dne 25. 10. 1999 pro nedostatky rozhodnutí celních úřadů v téže věci zrušil a vrátil k dalšímu řízení. Při novém projednání vzal v úvahu skutečnost, že celní orgány opřely svá rozhodnutí mimo jiné o již zpracované odborné vyjádření Kriminalistického ústavu Praha a o kopie služebních dopisů celního úřadu určení, přičemž se vypořádal s námitkami stěžovatelky. Ústavní soud neshledává v jeho postupu, tj. v potvrzení závěrů celních orgánů na základě několika navzájem nezávislých důkazů, jež v souhrnu potvrzují nepředložení zboží přepravovaného v režimu tranzitu ke kontrole celnímu úřadu určení, žádné pochybení z hlediska ústavního pořádku a mezinárodních závazků České republiky.

Ústavní soud zdůrazňuje, že mu obecně nepřísluší přehodnocovat závěry učiněné na základě dokazování prováděného obecnými soudy nebo správními úřady. Výjimku může představovat jedině zjištění zcela excesivního postupu, jenž představuje ignorování základních zásad spravedlivého procesu, jež charakterizují soudní činnost. V daném případě byly Ústavnímu soudu předloženy ke zhodnocení námitky, se kterými se již měl vypořádat odvolací celní orgán a především obecný soud v rámci správního soudnictví. Ústavní soud přitom dospěl k závěru, že není další instancí v předchozím správním a soudním řízení. Samo nesprávné právní posouzení nemůže být důvodem zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem, a to proto, že není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením standardních práv fyzických osob v případech. Ten může zasáhnout pouze v případě, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, tj. pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Takové protiústavní porušení práva na spravedlivý proces nebylo v daném řízení zjištěno.

Totéž se týká právního závěru obecného soudu, že stěžovatelka přijala ručitelský závazek za celní dluh, který byl stěžovatelkou zpochybňován na základě hodnocení nepřesností v obchodním jménu (firmě) uvedených v rubrikách TCP, záruční listině a otiscích razítka jako nepodstatných. K tomu nutno uvést, že je v kompetenci obecných soudů a správních orgánů, aby posoudily, jaké nedostatky v označení právních subjektů na listinách, jež osvědčují právní úkony a akty, jsou natolik závažné, že neumožňují jejich jednoznačnou identifikaci. Navrhovatel poukazuje na judikaturu, jež akcentovala bezchybnost uváděného obchodního jména (firmy) a z toho dovozovala absolutní neplatnost právních úkonů. Stejně tak ovšem možno odkázat na odlišnou judikaturu, jež od požadavku úplné bezchybnosti tu méně, tu více ustupuje, neboť ten znamenal přepjatý a samoúčelný formalismus, který byl mnohdy společensky stěží přijatelný, a jenž ve svém důsledku zpochybňoval právní dimenzi mnoha skutečných hospodářských vztahů a pro právní zajištění nově navázaných vytvářel v hospodářské praxi přehnané požadavky. Tento přístup je dnes převažující, a stále více jej ve své judikatuře uplatňuje Nejvyšší soud (např. rozsudky z 28. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 101/2000, a z 15. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2480/2000). Tento soud je přitom pověřen sjednocováním judikatury. Krajský soud v Brně v projednávané věci proto nerozhodl v rozporu se stabilizovanou judikaturou, jestliže navrhovatelovu identitu jako ručitele na základě záruční listiny uznal.

II. senát Ústavního soudu se ovšem v této souvislosti musel vypořádat i se svým dříve vyjádřeným právním názorem v nálezu z 9. 6. 1999, sp. zn. II. ÚS 318/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 14, nález č. 89), jímž bylo prohlášeno za protiústavní správní rozhodnutí, v němž byl jeho adresát (obchodní společnost) označen v daňovém řízení s nepatrnou nepřesností a dospěl k závěru, že tento názor již nemůže být základem rozhodnutí v projednávané věci. Na základě postupu podle § 23 zákona ve spojení s § 11 odst. 2 písm. g) zákona o Ústavním soudu přijalo plénum Ústavního soudu z podnětu IV. senátu, který se zabýval obsahově shodnou ústavní stížností stěžovatelky (sp. zn. IV. ÚS 42/02) dne 14. 1. 2002 pod sp. zn. Pl. ÚS - st.16/02 odchylné stanovisko, podle kterého: "Posouzení, zda nepřesné označení právního subjektu je natolik závažné, že znemožňuje, aby nastaly právem obecně předpokládané a subjekty práva nebo orgány veřejné moci zamýšlené následky, je především úkolem obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu." Podle závěrů pléna Ústavního soudu nepředstavuje nepřesné označení právního subjektu natolik závažné pochybení, aby bez ohledu na míru a povahu takové nepřesnosti způsobovalo samo o sobě porušení základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, jestliže soud takovou nepřesnost neshledá důvodem k prohlášení právního úkonu za neplatný či právního podání za neúčinné, resp. důvodem ke zrušení rozhodnutí nebo jeho prohlášení za nevykonatelné.

Obdobně se obecný soud s poukazem na to, co bylo předmětem soudního řízení a s ohledem na své výše uvedené závěry ohledně vzniku ručitelského závazku a způsob jeho dokazování, vypořádal s námitkami stěžovatelky, že byla zkrácena na právech podle § 240, § 260 a § 306 celního zákona a podle § 3 odst. 4 správního řádu.
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k namítanému porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu. Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly také v rámci ústavních principů hlavy páté Listiny (čl. 36 odst. 1 Listiny), sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti. Proto nezbylo než návrh, jako zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 18. února 2003

Vojtěch Cepl
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 59/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies