II. ÚS 138/02

18. 02. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele O. V., zastoupeného advokátem JUDr. K. T., CSc., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. 64 Co 331/2001, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 2. 2001, sp. zn. 6 C 154/2000, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .



O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se návrhem ze dne 28. 2. 2002, doručeným Ústavnímu soudu dne 4. 3. 2002, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze a části I. a III. rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5. Tvrdí, že uvedená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 4 odst. 1 a 3, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím ze dne 9. 2. 2001, čj. 6 C 154/2000-35, uložil Obvodní soud pro Prahu 5 stěžovateli povinnost zaplatit žalobci, společnosti Pražská energetika, a.s., částku 801.691,40 Kč s 10% úrokem z prodlení od 28. 2. 2000 do zaplacení, a to ve splátkách 15.000,- Kč měsíčně, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci, počínaje dnem právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek. V části, týkající se 10% úroku z prodlení z 801.691,40 Kč od 6. 1. 2000 do 27. 2. 2000, řízení zastavil. Dále rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 11. 2001, čj. 64 Co 331/2001-51, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Uvedená rozhodnutí napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností, k níž se na základě výzvy Ústavního soudu vyjádřily Obvodní soud pro Prahu 5, Městský soud v Praze a společnost Pražská energetika, a.s., se sídlem v Praze 10, zastoupená advokátkou JUDr. J. H., Z vyjádření Městského soudu v Praze i Obvodního soudu pro Prahu 5 vyplynulo, že stěžovatel podal současně s ústavní stížností proti rozsudku městského soudu i dovolání. Dne 17. 2. 2003 bylo ověřeno, že dovolání je u Nejvyššího soudu vedeno pod sp. zn. 29 Odo 229/2002 a že Nejvyšší soud v projednávané věci doposud nerozhodl.

Ústavní stížnost není přípustná.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§ 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

Ze sdělení Ústavního soudu, publikovaného pod č. 32/2003 Sb., plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Také lhůta k podání ústavní stížnosti má být počítána od doručení tohoto rozhodnutí. Jinými slovy, Ústavní soud v uvedeném sdělení vyjádřil názor, že rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je, v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání, až rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob vyřízení.

S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh není přípustný. Posledním opravným prostředkem v projednávané věci totiž je dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. Projednávaná ústavní stížnost však směřuje proti rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze, jež rozhodnutími o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, v projednávaném případě nejsou. V opačném případě, pokud by Ústavní soud v dané fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy rozhodnutí o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.

Shora uvedené sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. bylo rozesláno 3. února 2003. Projednávaná ústavní stížnost byla odevzdána k poštovní přepravě před tímto datem. Ústavní soud proto musel posoudit použitelnost svého sdělení v daném případě s ohledem na princip předvídatelnosti. Stěžovatel podal současně s ústavní stížností i dovolání v dobré víře, s ohledem na dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu, a nemohl následný vývoj názorů tohoto soudu vyjádřený ve sdělení č. 32/2003 Sb. předvídat. Ústavní soud přesto dospěl k závěru, že v daném případě lze pravidla svého rozhodování obsažená ve sdělení č. 32/2003 Sb. použít, a to vzhledem k tomu, že ústavní práva stěžovatele nejsou tímto postupem nijak dotčena. Nejvyšší soud o jeho dovolání dosud nerozhodl, a stěžovatel proto bude případně moci v budoucnu napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale i rozhodnutí obecných soudů mu předcházející.

Ústavní soud se ovšem zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 písm. zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a)] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 § 75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b)]. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil.

Pokud jde o návrh stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, Ústavní soud má za to, že tímto usnesením Ústavního soudu odpadl k vydání takového rozhodnutí důvod.

S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.









V Brně dne 18. února 2003 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 138/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies