II. ÚS 13/02

18. 02. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného Doc. JUDr. M. P., CSc., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.června 2002, č.j. 28 Cdo 864/2002-71, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1.října 2001, sp. zn. 37 Co 105/99, a rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 4.října 1998, č.j. 8 C 79/94-22,
t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu ČR dne 8.1.2002, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označené rozsudky obecných soudů s tím, že navrhuje jejich zrušení.

Dne 19.7.2002 obdržel Ústavní soud ČR podání stěžovatele, obsahující "žádost o pokračování v řízení" a "rozšíření ústavní stížnosti na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.6.2002, č.j. 28 Cdo 864/2002-71.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 4.10.1998, č.j. 8 C 79/94-22, byla zamítnuta žaloba stěžovatele, aby žalovanému zemědělskému družstvu D., v likvidaci (dále jen "družstvo") bylo uloženo vydat stěžovateli v úplných výměrách pozemky parc. č. 294/19, 295/3, 302, 303, 304/1, 305, 306, 47, 151, 279, 280, 281/1, 284/1, 294/1, 42/1, 131/1, 284/2, 285/1, 131/2, 294/9, 285/4, 285/5, 294/12, 294/13, 294/3, 49/2, 294/16, 150, 294/10, 294/4 a 282/1 v obci a katastrálním území D. a zajistit také na náklad družstva provedení zaměření a vytyčení hranic těchto pozemků.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1.10.2001, sp. zn. 37 Co 105/99, změnil výrok rozsudku soudu I. stupně tak, že se zamítá "návrh, aby odpůrce byl zavázán na svůj náklad zaměřit a vytyčit nebo nechat zaměřit a vytyčit vlastnické hranice pozemků zapsaných v katastru nemovitostí pro obec a katastrální území D. na listu vlastnictví č. 3, jako parc. č. 294/19, 295/3, 302, 303, 304/1, 305, 306, 47, 151, 279, 280, 281/1, 284/1, 294/1, 42/1, 131/1, 284/2, 285/1, 131/2, 294/9, 285/4, 285/5, 294/12, 294/13, 294/3, 49/2, 294/16, 150, 294/10, 294/4 282/1, a takto je vydat vlastníkovi."

Odvolací soud nevyhověl žalobnímu návrhu stěžovatele na připuštění dovolání proti svému rozsudku.

Stěžovatel nesouhlasí s právními závěry obou obecných soudů a zdůrazňuje, že v předmětné věci se jedná ze strany obecných soudů o nepochopení kvalifikace právního režimu užívacích vztahů k výše označeným pozemkům v průběhu jejich užívání družstvem.

Po skutkové stránce jde o to, uvádí stěžovatel, že původní vlastníci pozemků, rodiče stěžovatele, kteří byli i členy družstva, sdružili své pozemky ke společnému hospodaření družstva (v době před jeho transformací). Pozdějším vlastníkem zemědělských pozemků se stal stěžovatel ( v roce 1992 po své matce, v roce 1993 po svém otci). V době, kdy nabyl vlastnictví k těmto nemovitostem, byl stěžovatel členem družstva (které je univerzálním právním nástupcem původního družstva, v němž byly pozemky sdruženy).

Vývoj právních vztahů k předmětným pozemkům byl podle názoru stěžovatele následující:
Původní družstvo užívalo pozemky právem družstevního užívání. Na této skutečnosti nic nezměnil ani zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."), který pro případ družstevního užívání pozemků členů družstva učinil výjimku ze zde uvedeného zrušovacího ustanovení. Platnost této výjimky nebyla dotčena žádnou z pozdějších novel citovaného zákona ani zákonem jiným. V důsledku tohoto legislativního nedostatku zůstaly vztahy družstevního užívání k předmětným pozemkům zachovány, dle mínění stěžovatele, i nadále.

Družstvo sice vstoupilo do procesu transformace, jehož důsledkem byla nutnost přijetí vlastních stanov, jež musí být v souladu s obchodním zákoníkem, tato skutečnost však neznamenala, že by tyto nepřetržitě existující právní užívací vztahy k předmětným pozemkům byly ošetřeny novou právní úpravou.

Stěžovatel se proto domnívá, že i když obchodní zákoník výslovně zrušil zákon o zemědělském družstevnictví (zákon č. 162/1990 Sb.), nemohl zrušit právní vztahy na jeho základě v minulosti vzniklé a nezrušil ani onu výjimku v zákoně č. 229/1991 Sb. pro vztahy práva družstevního užívání.

Za situace, kdy právní vztahy vzniklé jako vztahy družstevního užívání nepřetržitě existovaly, ale postrádaly pozitivně právní úpravu, bylo nutno při řešení otázky (tj. jakým právním režimem se mají řídit právní vztahy po procesu transformace dále) použít analogie iuris. Hledaným režimem je podle názoru stěžovatele právní režim výpůjčky, která je vztahem bezúplatným, na rozdíl od režimu nájemního.

Stěžovatel dále obsáhle dovozuje, že strany užívacího vztahu, byť konkludentním jednáním, nedaly najevo, že by došlo ke změně těchto již dávno vzniklých užívacích vztahů, např. na vztah nájemní. Ke změně prý nedošlo ani ve smyslu stanov družstva, které zakotvovaly povinnost svých členů, pronajmout své pozemky družstvu.

Stěžovatel připouští, že povinnost vrátit věc ve stavu, odpovídajícímu sjednanému způsobu užívání věci; nebyl-li způsob užívání výslovně smluven, ve stavu, v jakém ji převzal, s přihlédnutím k obvyklému opotřebení, v jakém ji uživatel do užívání převzal; je zakotvena v občanském zákoníku pouze u nájmu ( § 682), niko-li u výpůjčky, což prý neznamená, že by stejná povinnost neměla platit i u výpůjčky, která je v občanském zákoníku upravena jen velmi stručně.

Legitimitu svého požadavku spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že pozemková parcela je věc individuálně určená, a jako taková je vymezena svými vlastnickými hranicemi, bez jejichž konkrétního vytyčení se vlastník nemůže uchopit svého vlastnického práva a realizovat je. Stěžovatel sice připouští, že náklady na vyměření a vytyčení hranic pozemků by mohl nést stát v rámci pozemkových úprav, ale tato možnost se mu jeví jako nereálná proto, že na provedení dílčích pozemkových úprav není právní nárok, a stát na ni nemá finanční prostředky.

Přes skutečnost, že stěžovatel v podání, označeném též jako "rozšíření ústavní stížnosti na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.6.2002, č.j. 28 Cdo 864/2002-71" výslovně nenavrhuje zrušení předmětného usnesení Nejvyššího soudu ČR, posoudil Ústavní soud ČR výše označené usnesení z hledisek stěžovatelem uplatněných námitek a zjistil následující skutečnosti:

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.6.2002, č.j. 28 Cdo 864/2002-71, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (ve znění před novelou zákona č. 30/2000 Sb., dále jen "o.s.ř.") jako opožděné, stěžovatel vytýká, že i když v jeho odůvodnění Nejvyšší soud ČR uvádí, že v řízení o odvolání vycházel z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., provedl jeho chybný výklad, neboť citované ustanovení výslovně hovoří o tom, že "dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednávají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů". Z této dikce prý nelze dospět k závěru, že se tímto ustanovením řídí také lhůty k podání dovolání.

Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.6.2002, č.j. 28 Cdo 864/2002-71, se zjišťuje, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto jako opožděné s tím, že dovolací soud konstatoval, že při posuzování dovolání vycházel z dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb.

Jestliže rozhodnutí odvolacího soudu bylo dle bodu 15 výše uvedených přechodných a závěrečných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. vydáno po řízení, které bylo provedeno rovněž podle dosavadních právních předpisů, je zřejmé, dovozuje dovolací soud, že celé dovolací řízení muselo probíhat podle příslušných ustanovení o.s.ř. ve znění zákona č. 99/1963 Sb. V daném případě tedy měl stěžovatel podat dovolání (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu.

Otázkou délky lhůty pro podání dovolání po novele o.s.ř., se zabýval Ústavní soud ČR v usnesení ze dne 20. února 2002, sp. zn. IV. ÚS 22/02 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 25, ročník 2002- I.díl, C.H.BECK, pod č. 7, str. 367) a dospěl k závěru, že je především věcí Nejvyššího soudu ČR, aby prováděl výklad tzv. obyčejných zákonů, tedy i označené části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. Ingerence Ústavního soudu by byla dána pouze v případě, že by provedený výklad zákona byl v příkrém rozporu s požadavky ústavnosti rozhodování obecných soudů, což se ale v daném případě nestalo. Odůvodnění napadeného usnesení, týkající se lhůty k podání dovolání, je ústavně zcela konformní, logické a srozumitelné. Z tohoto důvodu nesouhlasí Ústavní soud s námitkou stěžovatele, že mu byla ze strany Nejvyššího soudu ČR odepřena soudní ochrana.

Dále se již Ústavní soud zabýval napadenými rozsudky soudu prvního stupně a soudu odvolacího.

Jak vyplývá z rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 4.10.1998, č.j. 8 C 79/94-22, stěžovatel se žalobou domáhal, aby žalovanému družstvu bylo uloženo vydat mu v úplných výměrách shora označené pozemky v D. a zajistit na náklad družstva provedení zaměření a vytyčení jejich hranic.

Ke skutkové stránce věci se v odůvodnění předmětného rozsudku uvádí, že stěžovatel byl členem družstva až do 1.5.1993, kdy své členství ukončil a tím skončil i nájemní vztah mezi ním a družstvem. V této době mu byly předmětné pozemky předány s tím, že u některých parcel byly hranice jasné, tam kde nebyly, si je vytyčil stěžovatel sám odhadem. V řízení nebylo sporu o to, že všechny pozemky jsou přístupné a byly vydány právním nástupcem družstva, do kterého byly původně sdruženy.

K otázce zaměření a vytyčení hranic pozemků bylo jednáno v roce 1998 na Okresním pozemkovém úřadu ve Žďáře nad Sázavou za účasti vlastníků pozemků a družstva s tím, že vlastníkům pozemků nejde o provedení pozemkových úprav, ale o zaměření pozemků. O zaměření však není oprávněn žádat uživatel pozemků (družstvo), takže vlastníkům pozemků bylo ponecháno na zvážení, zda podají žádost o zaměření sporných pozemků nebo případně požádají o provedení komplexních pozemkových úprav.

Soud I. stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná a v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že nájem předmětných pozemků mezi účastníky byl ukončen, pozemky jsou přístupné a jsou ve vlastnictví stěžovatele, pokud však stěžovatel chtěl dosáhnout vytyčení a zaměření vlastnických hranic svých pozemků, měl se tohoto požadavku domáhat jiným návrhem.

Odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že se návrh stěžovatele, aby odpůrce (družstvo) byl zavázán na svůj náklad zaměřit a vytyčit nebo nechat zaměřit a vytyčit vlastnické hranice pozemků, ve výroku rozsudku blíže označených, zapsaných v katastru nemovitostí pro obec a katastrální území D. na listu vlastnictví č. 3, a takto je řádně vydat vlastníkovi, zamítá.

Návrhu stěžovatele na připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že ve věci postupoval dle ustanovení o.s.ř., ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Odvolací soud podle ustanovení § 213 o.s.ř. doplnil dokazování ve věci o celou řadu důkazů a shrnul, že předmětné pozemky se dříve nacházely ve spoluvlastnictví M. K. st. a V. K., rodičů žalobce, kteří byli členy družstva. To je užívalo právem družstevního užívání (ve smyslu zákona č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví). Odvolací soud vycházel z právního závěru, že toto právo družstva, resp. jeho právního předchůdce, k předmětným pozemkům trvalo v plném rozsahu do 31.12.1991 (bez ohledu na ustanovení § 22 zákona č. 229/1991 Sb.). Přes zrušení zákona č. 162/1990 Sb. k datu 1.1.1992, kdy nabyl účinnosti obchodní zákoník, je nutno vycházet z toho, že nadále trvalo právo družstva užívat pozemky svých členů, i když tento právní vztah nebyl výslovně upraven žádným právním předpisem s tím, že v této době platily pouze stanovy družstva, přijaté v době po zrušení zákona o zemědělském družstevnictví (viz stanovy družstva, přijaté dne 30.11.1992, čl. 21 odst. I., 2.). Z nich vyplývá, že členové družstva, pokud jsou vlastníky zemědělské půdy v obcích, kde družstvo hospodaří, jsou povinni pronajmout tyto pozemky družstvu, když jim náleží stejná výše nájemného, jako ostatním vlastníkům půdy, užívané družstvem. Toto pravidlo neplatí pouze tehdy, pokud se představenstvo družstva a člen dohodnou na parcelách (výměrách), které družstvu nebudou pronajaty z toho důvodu, že na nich vlastník pozemku, jako člen družstva, provádí sám zemědělskou činnost.

I když provedenými důkazy v řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatel a družstvo učinili právní úkony (případně právní předchůdci stěžovatele), ze kterých by bylo možno dovozovat na vznik nájmu předmětných pozemků, dospěl odvolací soud k závěru, že mezi účastníky řízení (resp. právními předchůdci stěžovatele) vznikl ve vztahu k těmto pozemkům konkludentně smluvní vztah, v zákoně neupravený (§ 491 odst. 1 věta za středníkem občanského zákoníku, ve zněná zákona č. 509/1991 Sb.), jež je blízký vztahu nájemnímu (§ 491 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění zákona č. 509/1991 Sb.). K tomuto závěru dospěl odvolací soud na základě zjištění, že výše označené pozemky byly družstvem užívány za situace, kdy jejich vlastníky byli jeho členové (matka stěžovatele až do své smrti dne 27.1.1992, otec stěžovatele, stejně jako stěžovatel až do 1.5.1993).

Tento zákonem výslovně neupravený smluvní vztah, blízký vztahu nájemnímu, bylo nutné posuzovat dle ustanovení zákona, upravující závazky mu nejbližší, v daném případě jde o ustanovení upravující vztah nájemní ( § 663 a násl. občanského zákoníka, ve znění zákona č. 509/1991 Sb.). Podle ustanovení, upravujících nájemní vztah je proto nutno posuzovat i práva a povinnosti, spojené se zánikem tohoto vztahu mezi jeho účastníky k datu 1.5.1993.

V řízení bylo prokázáno, uvádí dále odvolací soud, že k zániku výše uvedeného právního vztahu došlo dohodou účastníků k datu 1.5.1993 s tím, že dále bude své pozemky využívat výhradně stěžovatel. K uzavření dohody, a tím i k zániku závazkového vztahu v daném případě došlo ústní formou (§ 572 odst. 3 občanského zákoníku, ve znění zákona č. 509/1991 Sb.), když uzavření písemné dohody mezi účastníky nebylo žádným z účastníků prokázáno.

Ze všech shora označených skutečností a právních úvah odvolací soud dovodil, že v souvislosti se zánikem daného závazkového vztahu mezi účastníky byla na straně družstva (ve smyslu ustanovení § 682 občanského zákoníku) dána povinnost vrátit předmětné pozemky ve stavu, odpovídajícímu sjednanému způsobu užívání, resp. nebyl-li způsob užívání výslovně smluven ve stavu, v jakém je družstvo převzalo, s přihlédnutím k obvyklému opotřebení.

Ve vztahu k povinnosti družstva, vrátit stěžovateli předmětné pozemky ve stavu, v jakém je převzalo, odvolací soud zdůraznil, že tímto stavem není stav, jaký byl v době vzniku práva družstevního užívání, ale stav, který byl dán v době vzniku konkludentně sjednaného vztahu, jež v občanském zákoníku není výslovně upraven.

Z výše uvedeného vyplývá, uzavřel odvolací soud, že se v daném případě jedná o povinnost družstva, v souvislosti s dohodou o ukončení tohoto vztahu k datu 30.4.1993, vrátit předmětné pozemky ve stavu, v jakém je družstvo převzalo při vzniku tohoto vztahu, který nemohl vzniknout dříve, než k datu 1.1.1992 (kdy nabyl účinnosti obchodní zákoník).

V řízení bylo prokázáno, že v této době nebyly předmětné pozemky zaměřeny, v terénu nebyly vytyčeny jejich hranice, takže nelze dovodit, že by družstvu náleželo splnění povinnosti vrátit předmětné pozemky zaměřené a s vytyčenými hranicemi. Současně odvolací soud konstatoval, že stěžovatel výše uvedená skutková zjištění nijak nevyvrátil, neboť v řízení nepředložil písemně uzavřenou dohodu o ukončení nájmu, kde by podle jeho tvrzení měla být obsažena ustanovení, týkající se způsobu předání pozemků. Existence takové písemné dohody mezi účastníky o zániku vztahu k předmětným pozemkům k datu 30.4.1993, nebyla v řízení ani jiným způsobem prokázána.

Jak dále zdůraznil odvolací soud, pro úplnost je třeba konstatovat, že stěžovatel v řízení netvrdil, že by předmětná písemná dohoda obsahovala ujednání účastníků, z nichž by pro družstvo vyplývaly povinnosti, jichž se stěžovatel domáhá podanou žalobou.

Odvolací soud po zhodnocení všech skutkových zjištění a závěrů dospěl k přesvědčení, že neexistují nároky obsahově odpovídající povinnostem, jejichž uložení se stěžovatel soudní cestou domáhal.

Ve vztahu k měnícímu výroku odvolací soud zdůraznil, že přes tento závěr nemohl potvrdit výrok rozsudku soudu I. stupně ve věci samé z toho důvodu, že bylo nutné výrok rozsudku soudu I. stupně změnit tak, aby o podané žalobě, pokud jde o znění petitu, bylo rozhodnuto v té podobě, jak byl stěžovatelem formulován. Provedená změna je však svojí povahou formálního rázu, která nemá význam ve vztahu k závěru o existenci nároků uplatněných v řízení. Z obsahového hlediska se tedy jedná o potvrzení rozsudku soudu I. stupně ve výroku ve věci samé.

Ve vztahu k návrhu stěžovatele, aby odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání, odvolací soud zdůraznil, že nelze dospět k závěru, že by rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázky řešené v předmětném řízení, byly již dovolacím soudem judikovány.

Ústavní stížnost není opodstatněná.

Jak vyplývá z ústavní stížnosti, podstatou nesouhlasu stěžovatele s rozsudky obecných soudů, je jeho odlišný právní názor na právní problematiku posuzovanou v předmětné věci.

Stěžovatel uvádí jako jediný důvod, proč by se měl Ústavní soud zabývat přezkoumáváním napadených rozsudků tvrzení, že oba soudy (soud I. stupně i soud odvolací) ve věci nepostupovaly podle platného práva, resp. neaplikovaly platné právo, což ve svém důsledku založilo porušení čl. 36 Listiny (práva na soudní ochranu).

Takové tvrzení však není zcela přesné, neboť stěžovatel shodně s úvahami obou soudů konstatuje, že jediným sporným bodem v předmětné věci je rozpor v kvalifikaci právního režimu užívacích vztahů k pozemkům ve vlastnictví stěžovatele, po zrušení právních předpisů upravujících zemědělské družstevnictví. Zatímco obecné soudy ve svých rozsudcích dospěly k právnímu názoru, že po zrušení zákona č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví, již nebyly existující právní vztahy mezi vlastníky zemědělských pozemků (členů družstev) a družstvem, které je užívalo, upraveny žádným právním předpisem, a je proto nutné s ohledem na provedenou transformaci družstev posuzovat právní stav při užívání těchto pozemků dle schválených stanov družstva, stěžovatel se domnívá, že na tyto existující právní vztahy je třeba i po nabytí účinnosti obchodního zákoníku nahlížet jako na vztahy družstevního užívání zemědělských pozemků, ve smyslu právního režimu již zrušených právních předpisů.

Stěžovatel si je vědom skutečnosti, že po ukončení transformace družstva, je nutno nalézt odpověď na otázku, jakým právním režimem se mají tyto užívací vztahy dále řídit a dospívá k závěru, že při použití analogie iuris je takovým režimem právní režim výpůjčky.

Z hlediska právního posouzení celé věci se však jeví daleko podstatnější námitka stěžovatele, směřující ke skutkovým zjištěním odvolacího soudu (které však nijak nevyvrací), jenž z chování stěžovatele (příp. jeho rodičů) a družstva dospěl k závěru, že obě strany smluvního vztahu, svým projevem vůle, založeným na straně stěžovatele tím, že předmětné pozemky ponechal v užívání družstva i po jeho transformaci a na straně družstva jejich užíváním, založily konkludentním způsobem smluvní vztah, který sice není upraven v občanském zákoníku, ale je blízký vztahu nájemnímu, s ohledem na přijaté stanovy družstva.

Podle názoru Ústavního soudu, právní závěr odvolacího soudu v předmětné věci je zcela v souladu v platnou judikaturou, kterou v otázce, zda při ukončení užívání zemědělských pozemků mělo či nemělo příslušné družstvo povinnost vyměřit a vytyčit vlastnické hranice příslušných pozemků, zaujal Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 16.2.2000, sp. zn. 24 Cdo 22/2000. Ten konstatoval, že právo družstevního užívání pozemků, jejichž vlastníky byli členové zemědělských družstev trvalo v plném rozsahu do doby zrušení zákona č. 162/1990 Sb. obchodním zákoníkem, tj. do 1.1.1992. Vzhledem k tomu, že ani obchodní zákoník právo družstevního užívání výslovně nezrušil, existovalo i po tomto termínu právo družstev užívat pozemky svých členů, které však již nemělo dřívější obsah. Právě po tomto datu existující právní vztahy mezi vlastníky zemědělských pozemků, kteří byli členy zemědělského družstva, a mezi družstvem, které jejich pozemky užívalo, nebyly upraveny žádným právním předpisem. Za této situace, zejména s ohledem na provedenou transformaci zemědělských družstev, se právní stav při užívání těchto pozemků řídil schválenými stanovami příslušného družstva.

Odvolací soud, stejně jako Nejvyšší soud ČR, dospěl k závěru, že v daném případě se jedná o konkludentně vzniklý smluvní vztah, v zákoně blíže neupravený ( § 491 odst. 1 věta za středníkem občanského zákoníku), který je svým charakterem blízký vztahu nájemnímu, neboť podle ustanovení § 491 odst. 2 občanského zákoníku je třeba na takový závazkový vztah použít ustanovení zákona, které upravuje závazky jim nejbližší.

Je však třeba zdůraznit, že není ani tak důležité, jaký konkrétní druh smluvního vztahu mezi účastníky nastal po zrušení zákona č. 162/1990 Sb., jako spíše skutečnost, že žádný právní předpis či smlouva mezi účastníky neobsahovala povinnost dosavadního uživatele (družstva) vyměřit a vytyčit hranice pozemků v terénu po skončení jejich užívání.

Tato výše uvedená právní úvaha je ostatně v souladu se záměrem zákonodárce, vyjádřeným v ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Znění citovaného ustanovení předpokládá provedení pozemkových úprav, včetně vytyčení hranic pozemků pozemkovými úřady z toho důvodu, že situace nastalá po násilné kolektivizaci a s tím spojené odstranění hranic zemědělských pozemků, byla způsobena tehdejší politikou státu, takže náprava těchto politických zásahů logicky náležela výhradně státu, se všemi důsledky z toho plynoucími.

Právní závěry obecných soudů, obsažené v napadených rozsudcích, jsou tedy, podle názoru Ústavního soudu, nejen zcela v souladu s platnou judikaturou v této otázce (kterou Ústavní soud nepovažuje za nutné jakkoli měnit), ale i v souladu s úmyslem zákonodárce odstranit dřívější deformovaný obsah vlastnických práv k půdě.

Z tohoto důvodu Ústavní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že jak napadené rozsudky soudu I. stupně a soudu odvolacího, tak i usnesení Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání, znamenají porušení jeho práva na soudní ochranu (ve smyslu čl. 36 Listiny), a ústavní stížnost z toho důvodu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., neboť jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Poučení : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl
předseda senátu

V Brně dne 18. února 2003

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 13/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies